Metro 2033 – Glukhovsky Dmitry

Napadnou vás slůvka jako „originální pojetí“ či „odpočinek od všudypřítomné angloamerické tvorby“? Mě napadla. Zvláště u díla, které se dočkalo širšího úspěchu, dokonce podle něj vznikla i stejnojmenná PC hra. Nakolik tedy sliby reklam a lákavé výchozí představy odpovídají skutečnosti, co myslíte?

Metro 2033 si prošlo poněkud atypickým vývojem. Dmitry Glukhovsky napsal první verzi, která však byla v nakladatelstvích odmítnuta. Autor se tedy rozhodl, že své dílo zveřejní sám, a sice na internetu. Z Metra se brzy stala interaktivní kniha, kolem níž se vytvořil okruh stálých čtenářů. Ti autorovi poskytovali kritiku, komentáře i rady např. o infrastruktuře a fungování metra, o zbraních apod. Tak se postupem času zrodila nynější verze.

Kniha nám představí jeden z mnoha zažitých stereotypů: svět po apokalypse, zde konkrétně po jaderné válce, která vyhubila většinu lidstva, z živočichů se stala nebezpečná monstra a záření tak trochu pošramotilo ekosystém. Dobře, trochu víc. Dokonce tak moc, že se poslední přeživší lidé musí schovávat v podzemí. A slovem podzemí myslím samozřejmě moskevské metro. Čímž se dostáváme k páteři knihy a velice zajímavé myšlence: ze stanic se postupem času vyvinuly městské státy, které mezi sebou obchodují, ale i válčí. Každá z nich má jinou organizaci, uchytily se na nich různé politické ideologie (tu jsou fašisti, tu komunisti), náboženství (satanisti, ortodoxní křesťané), do toho spousta zmutovaného xindlu a krys. Prostě poslední bašta lidské civilizace a poměrně výživné pozadí pro příběh.

Hlavní hrdina, mladík jménem Arťom, vyrůstá na stanici s názvem VDNCH (což dle poznámek znamená: „Vystavka dostiženij narodnogo chozjajstva SSSR“, tedy „Výstava úspěchů národního hospodářství SSSR“). Stanice se pokojně živí prodejem čaje, vyráběného z hub, alespoň dokud ji nenapadnou zvláštní nestvůry, obyvateli metra nazývané ďáblové. Arťoma jednoho krásného dne semele kolo osudu, je pověřen tím, aby předal zprávu na cizí stanici v srdci metra. V touze zachránit domov (a celé podzemní útočiště lidí), opouští VDNCH a vydává se na cestu… A že metra projde pořádný kus.

Jak jsem již předznamenal, kniha je postavena na zajímavém nápadu. Konflikty mezi stanicemi, napětí mezi ideologiemi či náboženstvími, konkurenční boj, do toho příval povídaček a legend, které se v izolovaném světě lidí rodí dennodenně, to všechno tvoří nablýskané šachové pole, jen položit figurky. Těšíte se? Já se také těšil. Realita však tak slavná není. Bohužel.

Prvním z problémů Metra 2033 je autorova práce s jazykem a struktura příběhu vůbec. Jazykové prostředky neoslní, popisné pasáže (např. o dějinách metra) nudí, souboje postrádají dynamiku. Řešením by bylo více si s textem vyhrát, lépe jej členit, mnohde zkracovat.

V doslovu je uvedena Glukhovského věta: „V první části knihy jsem nepopsal žádné monstrum (…) Je to daleko strašidelnější než cokoliv reálného.“ Naráží na fakt, že je třeba čtenáři ponechat prostor, aby zapojil vlastní fantazii, aby se skutečně bál. Ani tohle v Metru nefunguje. Zezačátku skutečně nejsou netvoři popisovaní, ale že by to zvýšilo děsivost anebo napětí? Nikoliv. Čtenářova představivost musí být provokována a škádlena, aby si vytvořila daný obraz, autor ji musí šikovně vést. Což se zde neděje. Věta ve stylu „Přišlo pět příšer“ mě vážně nevystraší, ani mě nenavnadí k nějaké imaginativní činnosti – vás ano? Abych pouze nekritizoval, alespoň v něčem se autorovi daří vzbudit ve čtenáři zvědavost: pokud někdy budu v Moskvě, rád si prohlédnu stanice, kde se příběh odehrává.

Druhým problémem je hlavní postava, která ve čtenáři vyvolává jen minimum emocí. Arťom je pouhá bezduchá figurka, k níž nelze cítit sympatie ani antipatie, pouze lhostejnost. Byl snad Glukhovského záměr potlačit hlavní postavu, aby vynikly existencionální otázky, jež pokládá? Pochybuji. V případě Metra 2033 jde o velmi demotivující prvek, ke čtení člověka netlačí vztah k hlavní postavě ani atmosféra či atraktivita prostředí. Vedlejší postavy dějem poletují poněkud nezřízeně. Něco Arťomovi poví, s něčím mu pomohou a zemřou, popřípadě odejdou svým směrem.

Autor se snažil vytvořit svět, kde by se střetávaly různé filosofické/po­litické názory. Arťom prochází stanicí za stanicí, stejně jako třeba Malý Princ navštěvuje planety, a na každé něco pozná, někoho potká, něco nového zažije. Výsledek je však poněkud mdlý. Schéma je vždy podobné a autorovy závěry jsou jen kulisy, stíny velkých myšlenek, které zde ovšem nenajdeme. Napadá mě spojení Potěmkinova vesnice. Arťomovo putování je provázeno otázkou smyslu života, která se několikrát vrací jako ozvěna ve vestibulu metra. Je škoda, že tak vznešená otázka není podpořena kvalitní prací s jazykem ani odvážnými názory. Nic není zpracováno do hloubky, člověk by skoro řekl, že autor nechtěl nikoho urazit (asi aby náhodou neklesla prodejnost). Ano, umění umírá a je to daleko větší katastrofa, než si autoři „světových apokalyptických bestsellerů“ dokážou představit.

Kdyby byl obsah knihy na úrovni obálky, skákal bych radostí do stropu. Jestli je na Metru 2033 něco výjimečného, jde o vizuální stránku knihy. Obálka upoutá na první pohled, v knížce najdeme mapu moskevského metra „před“ a „po“ katastrofě, což je více než příjemné. Rovněž potěší poznámky, které se vysvětlují pojmy týkající se moskevského metra a ruského prostředí vůbec. Nechybí ani doslov. Tam se pro změnu můžeme dozvědět něco málo o tvorbě knížky.

A závěr? Nerad to říkám, ale pro mě Metro 2033 znamenalo jediné: zklamání. Možná by bylo mé hodnocení jiné, kdyby se nejednalo o příběh s délkou okolo 450 stran. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že by se obsah Metra dal shrnout do kratší novely a byl by pak údernější, působivější. Takhle se i vypointování knihy, které v pozitivním slova smyslu překvapí, v konečném zúčtování ztrácí. Ač knížka bývá mnohými označována jako „filosofický thriller“, není ve skutečnosti ani jedním. O nedostatku napětí jsem již mluvil, ještě bych rád dodal, že otázka „Odkud jsem?“ a „Kam jdu?“ z textu nedělá filozofické dílo, není-li podpořena adekvátní myšlenkovou hodnotou.

Velmi by mě zajímala autorova původní verze, hlavně proto, abych zjistil, jaký podíl měly na knížce zásahy čtenářů. Ať už byla předtím lepší či horší, mé momentální hodnocení těžko změní. Co se moskevského metra týče, příště dám přednost buď poznávacímu zájezdu (jako netradiční turistické lákadlo kniha funguje), nebo počítačové hře. Tam snad všechny dobré nápady nepřišly vniveč.

Martin Talafús (redaktor)

martin.talafus@fan­tasyplanet.cz