Žádná kouzla, draci či smyšlené rasy. Jen postkatastrofický svět s jizvami opuštěných a rozpadlých měst a naděje v podobě vesnic, v nichž se lidé učí znovu žít.
A město Ember ukryté hluboko pod zemí, které lidé kdysi vytvořili pro to, aby zabránili vyhynutí lidské rasy. Atmosféru světa, v němž nesvítí slunce a jehož obyvatelé jsou závislí na tajemném Generátoru, a pokus dvou dětí najít cestu z umírajícího města ven líčila první kniha tetralogie, Město Ember. Její autorka Jeanne DuPrauová zaměřila své vyprávění na dětské čtenáře – příběh byl nekomplikovaný a přímočarý a Lina Mayfleetová a Doon Harrow, dva hlavní hrdinové, odvážní a jako jediní schopní Ember zachránit. Nepovedený závěr a nepříliš propracované charaktery postav zachránila čtivost, originální námět (taky už máte všech těch smyšlených světů se jmény, z nichž by se zauzloval jazyk, plné zuby?) a jistě i filmová adaptace, které se výborně podařilo přenést temnou atmosféru podzemního na plátna kin. Letos v květnu se na knihkupecké pulty dostal druhý díl, Vesnice Sparks.
Lině a Doonovi se podařilo na konci první části uniknout z Emberu ven a předat svým krajanům zprávu s návodem, jak najít cestu za nimi. A tak se čtyři stovky lidí ocitají ve světě, o němž neměli tušení, že existuje. Neznají slunce, vítr ani trávu; netuší, že v noci přichází tma, že oheň nemusí být nebezpečný a že se dá žít i bez elektrického proudu. A proto nejsou schopni bez pomoci v tomto cizím a zdánlivě nepřátelském světě přežít. Když se po namáhavém pochodu dostanou do vesnice Sparks, je jejím obyvatelům jasné, že pokud Embeřanům nepodají pomocnou ruku, odsoudí je k smrti. Sžívání dvou naprosto odlišných skupin lidí je však problematičtější, než si obě strany zpočátku dokážou připustit. A zásoby vesnice Sparks nejsou nevyčerpatelné…
Autorka v knize neukročila stranou a stejně jako v prvním dílu přinesla jednoduchý a přehledný příběh s minimem odboček. V podstatě jediná se týká Linina výletu do rozpadlého města. Zápletka se celou dobu točí kolem konfliktů Embeřanů a obyvatel Sparksu. Ani jedna skupina není zlá a nechce té druhé ublížit, ale tolerance je velmi křehká vlastnost a atmosféra napětí přeje zlým úmyslům. Odhalení hlavního záporáka alespoň odrostlejší čtenáře zřejmě nepřekvapí a děj jako celek nepřináší nic nečekaného, což však s ohledem na cílovou skupinu příliš nevadí. V knize také ustupují do pozadí dva hlavní hrdinové z prvního dílu – Lina a Doon – a střídají je spíš kolektivní postavy – Embeřané a obyvatelé vesnice Sparks. Na konci románu je to však právě Lina, kdo je příčinou toho, že příběh skončí dobře.
Autorčinou hlavní zbraní v prvním dílu bylo prostředí. Vesnice Sparks se atmosféře podzemního města s tisíci žárovkami a chvílemi absolutní tmy při selhání Generátoru nevyrovná, ale i tak je působivý minimálně popis výše zmíněného rozpadlého a opuštěného města, jenž přibližuje čtenářům celosvětovou Katastrofu, se kterou se hrstka přeživších lidí teprve snaží vyrovnat (Viděli před sebou trosky velkého města – po pravé ruce měli budovy mnohem vyšší, než jaké si kdy Lina představovala. Ale zbyly z nich jen skořápky, holé a pobořené, s vysypanými okny. Skrz některé domy probleskovalo krvavé zapadající slunce. … Byl tam rozdrolený obrubník chodníku a za ním obrovský betonový panel, který visel dolů. Silnici tam kdysi podpíraly mohutné sloupy. Některé z nichž ještě stály a kolem nich trčely svazky tlustých drátů, ale ze silnice samotné byla jen změť betonu a obrovských trosek, které se o sebe opíraly. s. 197-198).
Druhý díl Knihy města Ember tak zejména originálním námětem, čtivostí a dobře zpracovaným tématem sžívání se dvou odlišných skupin lidí přinese mladším čtenářům (a s lehce přivřenýma očima i těm dospělejším) několik příjemných hodin, na jejichž konci se můžou začít těšit na třetí díl, nazvaný Věštkyně z Yonwoodu. Zavede je do světa před Katastrofou a odhalí, co předcházelo založení města Ember.
