V minulém díle se Leadrosovic bratři vcelku radikálně porvali se svou minulostí. Zubatí elfíci se stali předmětem historie a Kal s Nikem si konečně mohou užívat klidný život. Vážně? No to teda určitě…
 |
Protože je všeobecně známo, že když jste knižní hrdina, máte takovou tu otravnou auru, kvůli které na sebe nabalujete jeden průšvih za druhým. (A čím líp se prodáváte, tím horšími problémy se vám autor odvděčí.) Kal s Nikem v závěru první knížky vymazali zlovolné Ólfi z Červené knihy ohrožených druhů a mohli zůstat v New Yorku. Aby se uživili, založili si detektivní agenturu pro nadpřirozené bytosti; protože je jasné, že když se vám v lunaparku přemnoží šetci a žerou děti, těžko s tím půjdete na policii. Ne, půjdete za Kalem a Nikem. Na tenhle živnosťák bratři dostanou podezřelou zakázku od jisté vlkodlačí frakce – odměna je přirozeně dostatečně lákavá, aby zastínila pochyby. A v tu chvíli se rozjíždí klasická hra na kočku s myší, kde až do poslední chvíle nikdo neví, kdo, co a hlavně proč. Ovšem když je v ohrožení život člověka, kterého milujete, beze všeho na takovou hru přistoupíte a ještě jste za to rádi.
Takže suma sumárum: hlavní přísady v mixéru jsou rozervaný Kal, unesená George a tajemný záporák za oponou. Pak samozřejmě Niko, Robin a Dobromila. A nějaká ta traumátka kvůli genetice. Důležité je, že Rob Thurmanová z nich dokáže namixovat výborný koktejl akce, hlášek a… romantiky naštěstí moc ne. Kniha se v zásadě moc neliší od prvního dílu: čtenář se nechává unášet rozmáchlým Kalovým monologem, jehož myšlenky – přiznám se – v několika pasážím není snadné sledovat. Chvílemi se zkrátka vykecává až moc; není to ale nic, co by si u čtenáře nevyžehlil nejbližší cynickou hláškou.
Ono hlášky jsou tu kapitola sama o sobě, člověk má až chuť si je vypsat, naučit nazpaměť a pak jimi machrovat před známými. Hlavně Kalovy slovní přestřelky s Robinem čtenáře spolehlivě pošlou do kolen. Niko se oproti jedničce stahuje víc do pozadí a mírně klesá i bratrské jiskření mezi ním a Kalem. Více prostoru dostal právě Robin a rozhodně to není na škodu. Lstivý, charismatický puk má dar strhávat na sebe pozornost, kudy chodí, a to zaslouženě. Výraznější roli zastane i novopečená Nikova milá, upírka Dobromila, která by také mohla stát modelem pro všechny moderní upíry. Z nevýrazné epizodní postavičky se stala důstojná dáma, ale zároveň prima holka do nepohody. Ve společných scénách s Robinem jejich ega kapku přerůstají ze stránek.
Ani příběh neprodělal výraznějších změn. Protáhlejší úvod, pár honiček za neuchopitelným cílem, jakési ty nutné zvraty a velké finále. Navzdory Kalovu květnatému popisu je to velmi jednoduché, nicméně pokud bude k této knize člověk přistupovat jako k tomu, co doopravdy je – tedy četbě odpočinkové – nemůže se zklamat. Rozhodně potěší koncepce vlkodlaků (a že jejich boss Kerberos je řádný mafiánský hajzlík!) i nemrtvých, Abbagorův návrat, nejednoznačné charakteristiky (leckdy člověk polituje i záporáka) a u úvodní scény v lunaparku mrazí, protože klauni jsou věční, stejně jako otázka co je na nich sakra vtipného? Hlavní je pak zmiňovaný sebeshazovačný humor a ironie, které dodávají dynamiku i jinak pomalejším pasážím, svěží tempo a sympatičtí hrdinové – čili vše, co od takové knihy lze žádat.
Měsíční svit by se dal charakterizovat jako „o vlkodlacích vážně i nevážně“ a určitě je o co stát. Alespoň pro ty, kteří mají slabost pro odlehčenou, polopubertální a vtipnou městskou fantasy. Čistě subjektivně se mi první díl líbil o maličko víc, ale v tom zřejmě mělo prsty především počáteční nadšení. Komu se jednička zamlouvala, tenhle kousek by rozhodně neměl pominout. Ale pozor, platí to i naopak: komu první díl nesednul, od Měsíčního svitu raději ruce pryč. Oba jsou totiž psány podle stejné šablony.
Petra Babuláková (redaktor)
chidori@seznam.cz
