Měsíc pravděpodobnosti – Kress Nancy

Zatímco tým doktora Ahmeda Bazargana letí vesmírem ke Světu, tak právě na něm se odehrává lehce dojemný příběh samičky vyděděné majoritní společností. Jediným způsobem, jak odčinit vraždu, je pomáhat ve styku s námi pozemšťany (nelze nevzpomenout na Faberovo Pod kůží). Tou slečnou je Enli Brimmidinová, která se provinila proti zákonům všemi uznávanými, jež jsou cosi víc než nám známé předpisy a nařízení. Na jejich dodržování totiž nedohlíží zkorumpovaný policista, nýbrž sám mozek každého občana. Schopnost sdílet realitu je základním předpokladem normálního fungování v této komplexní společnosti. Taková masa si automaticky vytvoří ikony společné pro všechny. Proto se žádné setkání, aniž by nedošlo k prohřešku proti konvenci, neobejde bez květiny. Žádný hovor nezačne jinak než o květinách. A žádná bytost s chlupama na krku místo na hlavě nemá větší starost než o kytičky v zahrádce. Vždyť kdo by myslil místo na trifalit (druh květiny) raději na to, jak se popere se sousedem, když by ho při tom strašně bolela hlava. To totiž čeká každého, kdo by se snad jen opovážil pomyslet na cokoli nevhodného a zlého. Převedeno do reálných podmínek – skvělý nástroj diktátorů. Zde to ale nehrozí, protože by ,,moderního Stalina“ rozbolelo čelo. Snad kdyby existovaly skutečně účinné léky jaké mají lidé. Ti se mají.

Ano, ti se mají, na každý problém prášek mají. Jsou-li unavení, nebo naopak mají přebytek energie, vezmou si lék. Jsou-li podráždění, nebo naopak euforičtí, vezmou si lék. Když moc myslí na nesmysly a naopak důležité věci jim unikají… Místo, aby se lidé naučili ovládat sami sebe, naučili se zatím POUZE ovládat chemické látky. No nevadí, pokud nenastane situace, kdy milované léky dojdou. Pak by se na palubě takové kosmické lodi rozpoutalo čtyřiceti procentní peklo.

“Lidé” této společnosti žijí v harmonii, protože ani jinak nemohou. Daní za mír je pozitivní omezenost, která je důsledkem naprogramovaného vědomí. Přestože je vzduch na této planetě provoněn růžovým odérem všudypřítomných květin, je tento svět ve své podstatě šedivý díky své jednotvárnosti. 
     
Dějová linie: Lidské plémě pokračuje v navazování kontaktu se Světáky (obyvatelé této planety jméno nemají, říkejme jim tedy podle jejich tatíčka Světa). ,,Naším“ hlavním úkolem je zjistit více o sdílené realitě, což se zatím příliš nevede. Právě rozdíl mezi vědomím Světáků a lidí je důvodem k vzájemné nedůvěře. Skupina kosmonautů nad planetou mezitím zkouší trpělivost záhadného artefaktu. Plán počítá s jeho transferem černou dírou, ale kolem se nebezpečně začínají srocovat Sekerníci…

Knize se toho moc vytknout nedá. Na druhou stranu neoplývá ničím výjimečným či jinak přepychovým. Několik pasáží knihy (kapitol?) lehce nudí, jsou beze spádu a zásadnosti. Vůbec ústřední motiv – setkání lidí se Světáky – se nezdá být příliš originální. Co mně vadí ještě víc, je slabá psychologická stránka stránek. Rozbor mezilidských vztahů nic moc a obecných morálních trablů se Kressová dotýká jen okrajově. V jejím díle hrají prim emancipované ženy, čemuž se nelze divit. Vždyť Kressová je žena píšící sci-fi.

Science fiction nádherně podněcuje naši fantazii. Během několika minut četby zcestujeme miliony kilometrů makrokosmu. Napadají mě ale slova Martina Heideggera: ,,Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.“ Niternost vnitřního mikrokosmu je i této knize bohužel cizí.