Ondřej Netík je jedním z mála autorů, kterým se u nás povedlo vydat podivnou fantastiku. Je to od autora i nakladatele odvážný počin, který se vzhledem ke klesajícímu nákladu jednotlivých dílů trilogie Sanatorium Podvržených asi moc nevyplácí. I proto buďme rádi za tuto jedinečnou sérii.
Spojení fantasy prvků s ústavem pro choromyslné má své neopakovatelné kouzlo. Navíc autor používá archetypy postav z klasických děl podivných pohádek jako je Malý princ nebo Alenka v říši divů, a když si s nimi nevystačí, vytváří si archetypy sám, vznikl tak třeba Lovec nebo Čaroděj. Toto propojení čtenáři učaruje. A jakýže příběh Netík v Meluzíně vypráví?
Stejně jako v předchozím díle Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana i zde hlavní hrdinka Ema odhaluje svoji minulost. Ocitá se v sanatoriu Darkwood pro choromyslné. Tentokrát se odkrývají pravidla Stínového dvora pavilonu F – země Beznaděje, kde jsou dva vládci. Oficiálním je doktor, Čaroděj, který provádí na pacientech šílené experimenty často končící smrtí. Neoficiálním je pak Malý princ, jenž řídí Divadlo živých loutek, ale sám se z příběhu vytrácí, aniž bychom věděli proč.
Ema je zároveň ledovou vílou Ronwain, která odhaluje v mezihrách svoji lidskou i skřítčí minulost; těžko se pak určuje, která z nich je temnější. Díky nim ovšem objevujeme i minulost sanatoria a samotné skřítčí existence. Zároveň vidíme zrod vztahu Meluzíny se skřítkem, bojovníkem Ashedem, jenž má svoji minulost. A nad tím vším se vznáší hrozba – hordy ukryté v lese Darkwood se chystají dobýt sanatorium.
Druhý díl je propojen s dílem prvním. V některých úsecích se setkáváme se skřítkem Bo, jindy je otevřena a připomenuta předchozí dějová linie, někdy zas autor zarytě mlčí. Netík pracuje skvěle s jazykem i příběhem samotným. I když příběh postrádá jazykové hrátky tolik blízké předchozímu dílu, je radost sledovat ladnost slov za sebou plynoucích. Stejně tak se příběh čte velmi dobře. Je rozvrstven do několika částí, které doplňují mezihry upomínající na skřítkovskou historii a vzpomínky na Eminu minulost plnou viny. Příběh se zároveň soustředí na více postav, než tomu bylo u předchozího dílu, který byl takřka celý v režii Diany. Autor se sice trochu opakuje ve vzpomínání na minulost, ale je to jakési odhalování podstaty světa Podvržených, takže to k příběhu patří. Netík chvilkami příběh zevšedňuje, když nám ukazuje denní realitu san atoria (kapitola o vších), jindy nás zas přivádí na nová místa (Bojiště),přičemž se nevyhne jakýmsi herním úkolům, ale naštěstí přidává do příběhu dost invence, než aby působil jako opis hry.
I druhý díl Sanatoria podvržených přináší dost nového na to, aby vám svět jeho podvržených nezevšedněl. Jistě postrádáme s druhým dílem ono propadliště králičí norou do jiného světa, stejná je však atmosféra, komornost příběhu a dostatek nápadů, aby si příběh udržel vaši pozornost a bavil vás až do konce.
Jan Michálek (redaktor)
jendajendu@seznam.cz
“se chystají dobít sanatorium”cim budou to sanatorium dobijet?
dost dobrý příběh. jako nový autor mě netík velmi zaujal.