Meče v mlze – Leiber Fritz

Příběhy Fahfrda a Myšilova se narodily na konci třicátých let a jejich první šťastné období je nerozlučně spjato s magazínem Unknown, kde tehdy vycházely. Unknown však v roce 1943 zaniknul a pro naše hrdiny nastaly těžké časy – následujících zhruba 15 let s nimi vzniklo jen nemnoho příběhů.  Těžko se dá jednoznačně zjistit, proč tomu tak bylo. Možná šlo o kletbu zlomyslného mága (snad samotného Ningóbla Sedmioka), ale spíše to bylo tím, že  zájem čtenářů se od příběhů, zabývajících se magií a dobrodružstvím neohrožených šermířů, přesunul k science fiction a eposům o  odvážných dobyvatelích vesmíru. Role padouchů místo prohnaných čarodějů převzali nepřátelsky naladění nájezdníci z jiných planet, eventuelně vzbouření roboti.

Fritz Leiber z takového vývoje radost neměl – Fahfrd a Myšilov byli jeho oblíbenci. Odbyt nebyl, psát do šuplíku nikoho nebaví, a jako profesionální spisovatel si to ostatně z existenčních důvodů ani nemohl dovolit. Na dvojici výlupků všemi mastmi mazaných však nezapomněl, což se mu vyplatilo na konci padesátých let. Potom, co knižně v roce 1957 vyšla sbírka povídek shrnující dosavadní příhody dvojky našich hrdinů, napsal (snad z nostalgie) povídku „Hubené časy“, která však – jako pravý opak svého názvu – začala další zlaté časy v Lankhmaru. Zlaté časy, které mu v roce 1970 přinesly dvojitou trefu v podobě cen Hugo a Nebula za povídku „Vidět Lankhmar a zemřít“. Leiberovo úspěšné období bylo opět spojeno s časopisem, tentokrát s magazínem Fantastic, redigovaným slavnou Cele Goldsmithovou, kde  od roku 1959 vyšla hezká řádka jeho povídek.

„Meče v mlze“ přinášejí pět povídek a jednu delší novelu. První je „Jádro nenávisti“, dějově sice jednoduchá, ale sugestivní a temná, za kterou by se nemusel stydět žádný „pulpový“ časopis třicátých let. Ponurá historka plná zvonění čepelí a nejtemnější magie dělá čest Leiberovi jako mistrovi žánru. Druhou povídkou jsou výše zmíněné „Hubené časy“. Příběh, který si Leiber napsal víceméně pro radost, je pravým opakem předchozí temné povídky. Naše hrdiny tentokrát zlomyslné sudičky postaví proti sobě a výsledkem je vtipná groteska, ve které je hlavní hvězdou Fahfrd jako akolyta masochistického boha. Na konci jsou naši přátelé opět (po kolikáté už?) na útěku z Lankhmaru. Nyní je  však osud – v podobě prohnaného čaroděje Ningóbla – zavede až daleko mimo Ydkin.

Po námořních dobrodružstvích v povídkách „Moře, milko má“ a „Král je z domu“ se v „Nesprávné odbočce“ dostanou až na Zemi, přesněji do okolí města Tyru ve středomoří, nějakých sto let po smrti Alexandra Velikého. Zde je v novele „Adeptův gambit“ čeká souboj s proradnými mágy, kteří zasáhli Fahfrda a Kocoura na nejcitlivějším místě… kletba jim znemožňuje bližší kontakty s osobami opačného pohlaví, což je (doslova) rána pod pás. Čtenáře čeká příběh plný všeho, co u Leibera mají rádi. Cestování, napětí a souboje kořeněné krve mrazícími momenty – Leiber vždy obdivoval Lovecrafta a postupem času je to na jeho tvorbě zřetelně vidět. Pro pořádek musím napsat, že povídka byla napsána už v roce 1947, ale Leiber ji upravil a rozšířil, což je postup, který využil nejednou.

Čtenáři, kterým se líbila předchozí dobrodružství Fahfrda a Šedého Myšilova, už mají jistě jasno a kniha jim dávno leží doma. Meče v mlze jim nabízí další dávku nefalšované klasiky, stejně dobré dnes jako před takřka padesáti lety. Kvalita obsahu je ovšem drobet nevyrovnaná, první dvě povídky jsou výborné, „Adeptův gambit“ také, „Nesprávná odbočka“ je spíše spojovacím článkem mezi dvěma dobrodružstvími, nu a zbylé dvě povídky jsou trochu slabší (ale ne podprůměrné, to jistě ne).  Kvalitu obsahu podtrhuje výborný překlad Roberta Tschorna, bez jehož jazykových hříček a kreativity by kniha ztratila hodně z půvabu originálu. Čeští čtenáři se ještě mají nač těšit, snad to nebude trvat dlouho.