Mayské proroctví: Hadí spirála – Christy Raedeke

Znáte to, sedíte v kině a přemýšlíte, jestli ta druhá půlka filmu bude stejně slabá jako ta první. Nezbývá, než zůstat do konce, pokud to chcete opravdu zjistit. No a stejné je to s pokračováním Mayského proroctví. I já byla zvědavá, co zase milá Caity vyvede, aby zachránila svět. A jestli druhý díl série v něčem předčí svého předchůdce.

Jenže chyba lávky. Scénář první knihy se opakuje, Caity dál svádí zápas o osud lidstva, navíc ji ještě pronásleduje spiklenecká organizace Fraternitas, představující jakousi Stínovou vládu, která chce lidstvo zotročit a brání mu v přístupu k energii z galaktického středu. Poté, co tato nepřátelská instituce způsobila požár Caitina rodného domu v San Francisku, usazuje se celá rodina Mac Firelandových natrvalo na skotském Breidabliku. Caity se tu však příliš dlouho neohřeje, jednak potřebuje najít bezpečný azyl, nevypátratelný technologicky vyspělou Fraternitas, jednak ji čeká rozhodování o další profesní kariéře. A volba padne na sice velmi drahou, ale zato svým volným režimem přitažlivou školu La Escuela Bohemia se sídlem v Buenos Aires. Protože jsou veškeré osnovy postavené na zájmu studentů a spojené s cestováním, další dobrodružství mohou začít…

Tentokrát už Christy Readeke trochu ustoupila od pedagogicko-osvětového poslání svého díla, takže čtenář bude dlouhých výkladů z esoteriky ušetřen. To ovšem neznamená, že se opět nedozví něco nového o pradávných symbolech, nebo že se nedočká naprosto jedinečného výkladu výjevů z Pakalova náhrobku, nad kterým by zřejmě i proslulý záhadolog Erich von Däniken zalapal po dechu. Naštěstí se už vyprávění nehemží tolik Caitinou e-mailovou či skypovou komunikací s Justine, neboť tentokrát podstoupí téměř celé dobrodružství se svou kamarádkou společně.

Logicky pak ustupuje do pozadí chlapec Alex, který sice Caity dál zajímá a přitahuje, nicméně se stává spíš její loutkou a také užitečným spolupracovníkem na spasitelském projektu, když v sobě objeví nečekané programátorské dovednosti a vyvine generátor tzv. komářího tónu. Díky němu získává Caity pro své poslání stále více stoupenců z řad osob pod dvacet let, ostatní totiž ono vysílání neslyší.

Zároveň se naše hrdinka opět podívá po světě a pod fingovanými studijními záminkami cestuje na další tajemná místa, jako jsou např. Dunhuangské jeskyně v Mongolsku nebo mayské naleziště v Palenque. Se spolužačkou Justine a za zdatné pomoci Pana Papírka (to je Caitina opička), který trousí v klíčových momentech nápovědy z origami, se snaží rozlousknout záhadu torzní energie, která zatím propojuje všechny nashromážděné motivy z první i druhé knihy: mayský kalendář, symbol tří spojených zajíců, symbol květu života, srdeční tep, DNA a gravitaci (v závěru knihy ještě přiskočí hadí spirála). Na základě informací z googlu slátají novopečené studentky něco jako esej, nad kterou se natolik rozplývá jejich školní tutorka Clathová, až je zavede za předním profesorem matematiky na konzultaci. Torusy, pardon, tory, jsou úplně všude!

Caity je prostě úžasná a všichni, kdo jí fandí, jí to neopomenou ve vhodnou chvíli říct. Jinak by mohl čtenář získat i jiný dojem – Caity stále bezmezně důvěřuje svým rádcům, řídí se jejich pokyny a všechna jejich tvrzení přijímá jako nezpochybnitelnou pravdu. Znovu se příběhem mihne přízračný Bolon, vrací se na chvíli i strýček Li, jehož zrada byla pouze předestíraná, aby mohl zmást nepřítele, který se mu za to ale krutě pomstí. Příslovečný „návrat ztraceného syna“ předvede i Donald, který od Fraternitas zběhne a jako správný dvojitý agent pomůže Caity proniknout do jejich pyramidového sídla. Každá z těchto dospěláckých postav slouží jen k tomu, aby popostrčili Caity zase o kousek dál. Skoro by se dalo říci, že s ní vlastně šikovně manipulují a ona se tak nevědomky ocitá ve válce mezi mayskou tajnou Radou starších a údajnou Stínovou vládou…

Pokud se autorka pokoušela v první knize dostat do hlav potenciálních čtenářů trochu filozofie, tady už o nic takového nesnaží. Je spíš taková hra na mentální kaleidoskop, jestli jednotlivé střípky a náznaky konečně zapadnou do sebe. Děj se pomalu, ale tentokrát už plynule posouvá vpřed přes drobné epizody, v níž Caity vše vychází, nebo je vše tak uměle nastavené, aby vycházelo. Dívky si na cestách nemusí s ničím dělat starosti, všechno jde tak nějak samo, a jako správné teenagerky si neváží peněz svých rodičů, takže klidně riskují propadnutí vysokého školného, když poruší pravidla a bez omluvy svou tutorku opustí.

Naštěstí už Caity tolik nezažívá taková ta typická puberťandská trápení s vizáží, až na nemožné šaty na školní ples a podivný módní styl Clathové. Mezi Caity a Alexem to stále nijak zvlášť nejiskří, jejich vztah je takový dětsky věrný a nevinný, to už mnohem víc polechtá scéna s nečekaným polibkem od sebevědomého spolužáka Julese D‘Aubigne. Zdá se, že se Christy Readeke naučila psát trochu smysluplnější dialogy, během nichž už postavy tolik nedeklamují esoterické poučky, i když sem tam ještě k maličkému opáčku dojde. Pasáže s lucidním sněním hlavní hrdinky jsou už také pryč, ale vlastnoruční kresbičky si neodpustí ani tentokrát. Autorka se tak od původního „deníkového“ psaní pomalu posouvá k jakémusi pokusu o narativní strukturu, ale aby udržela čtenářovu pozornost, chtělo by to ještě na literárním řemesle trochu popracovat. Závěr příběhu je vyloženě odbytý, rozuzlení laciné.

Předpokládám, že i pro cílovou skupinu náctiletých, která bude pravděpodobně tvořit jádro čtenářstva této série, to chce trochu chytřejšího psaní. Ledaže by se Christy Readeke pokoušela o něco jako postmoderní pohádku, kdy už není potřeba, aby hrdina prošel nějakou věrohodnou zkouškou, ale stačí jen vytvořit konglomerát volně oscilujících epizod, přičemž nevadí, když čtenář nějakou vynechá.

Jo, abych nezapomněla: siga la chispa (následuj jiskru)!