Tak tu máme nový kousek ze série Mark Stone. Jmenuje se “Meč světla”
a je od původního autora série Jean-Pierra Garena. Nový příběh je opět
bez kapitána Stona, což je vcelku logické. Někoho to možná překvapí, ale
J.-P. Garen tentokrát sepsal cosi jako fantasy.
Mladší syn barona Bassaka Jarven dospěl do věku, kdy je osudem všech druhorozených šlechtických synů v království opustit rodinná sídla a pokusit se vyhledat podle prastarých instrukcí meč světla či založit vlastní dynastii. Úkolem mladých rytířů je absolvovat dlouhou cestu přes mnohé překážky, najít jeskyni a zde získat meč, zaražený do skály. S návratem druhorozených synů se nepočítá.
Jarven má od počátku o několik problémů víc – pokouší se ho zlikvidovat jeho prvorozený bratr, navíc ještě skříží plány několika ctižádostivých šlechticů jak z vlastní země, tak ze sousedního království. Samotné podmínky pátrání dané průvodním svitkem zavádějí hledače do četných pastí přírodních i lidských a snižují tak naději na přežití na minimum. Cestou se Jarven setkává s krásnou Illianou (zachrání ji z moci únosců) a zamiluje se do ní. City jsou vzájemné, nepřátelé v patách společní, stejně jako směr cesty a tak pokračují v cestě za mečem spolu. Přestože oba překonali řadu překážek a každý sám i společně zlikvidovali řadu nepřátel, to nejtěžší je ještě čeká.
Nový příběh je jakousi esencí předchozích Garénových dílek. Konzument zde dostává téměř vše, na co si zvykl v předchozích dílech – souboje, intriky, lásku, přátelství, sex a sexuálně motivované násilí, řadu nejrůznějších potvor a masožravých rostlin a navrch (v náznaku) i něco z klasických legend. To, co se v předchozích vyprávěních ukazuje být cizími (zhusta zděděnými) technologiemi či působením emzáků, je v tomto
příběhu označováno výhradně za magii a celá kniha je tak posunuta do
žánru fantasy.
Bohužel forma a kvalita vyprávění je taková, že klasický konzument řady “Mark Stone” si takových “drobných” detailů možná ani nevšimne. Několik “vzpomínkových” pasáží děj příliš neoživuje, styl vyprávění, charaktery i jména postav odpovídají zavedenému stereotypu a je zřejmé, že autor sestavuje své příběhy z předem připravených sekvencí jako stavebnici (podobný styl práce skvěle charakterizoval Ludvík Souček v jedné z úvodních kapitol “Bláznů z Hepteridy”). Celé to připomíná zjednodušenou formu klasických pohádek, od dětského čtiva se to liší jen nezakrytě zmiňovaným sexem a otevřeně (byť dost stručně) popsaným zabíjením.
Překlad, redakční práce i obálka Petra Bauera jsou tradiční pro tuto řadu. Nový díl série tudíž nepřináší nic nového, ani překvapivého a opravdu potěší jen sběratele a běžné konzumenty této třídy vlakového čtiva.
