Malý, velký – Crowley John

Před Vánoci se zčistajasna objevil v knihkupectvích. Musel zaujmout už jen nádhernou obálkou, ale to je jen povrchová stránka – vnější krása není všechno. A přes pět set těžkých stránek vázaných v pevných deskách je to jediné, co na něm čtenář může pevně držet. Třicet let starý román, který se konečně dočkal vydání i nás. Malý, velký Johna Crowleyho.

Malý, velký

Prapodivné lesní sídlo Hvozdné a jediná rodina. To je vše, co Johnu Crowleymu stačí k rozehrání příběhu, nad nímž nezbývá než ohromeně kroutit hlavou. Malý velký nenabízí téměř nic, na co jsme u fantasy zvyklí – rychlý příběh, břitké dialogy nebo alespoň zřetelně zachycené fikční světy.

V souladu s ročními obdobími (od radostného jara v úvodu až po chmurnou zimní beznaděj) a s vybledlou nostalgií, která na nás dýchá jen ze starých fotek, sledujeme každodenní život rodiny Pivodových, která je zvláštní svým pozitivním přístupem k jiným světům. V Hvozdném se údajně nacházejí dveře, jimiž se dá prostupovat do světa těch ostatních, skřítků a víl, možná až do samotné Férie.

Nic než drobné náznaky nadpřirozena však neobsahuje. Vliv víl je cítit všude, ony samotné se ukazují jen zřídka, pokud vůbec. Dají se snadno zaměnit za přeludy a stejně tak se dá za jednu velkou halucinaci označit celá kniha.

Vše je psáno elegantním a promyšleným, ale ve své podstatě velmi jednoduchým stylem. Opět se potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása.

Příběh se skládá dohromady po střípcích, kupředu, zpětně, v odbočkách, které získají význam až v závěru a někdy vůbec. Dá se říct, že když už tuhle knihu otevíráte, měli byste počítat s tím, že si ji aspoň jednou přečtete znovu. Pak si budete lépe všímat drobných zmínek a nepochopitelných narážek a už tak dost monstrózní přelud nabude nových, nevídaných rozměrů.

Lehce se dá říct, že Malý, velký nemá téměř žádnou dějovou linii a přehršel nesmyslně jednajících postav, ale právě v podivné neuchopitelnosti se skrývá kouzlo knihy. Ruku na srdce, kolik si jich zamilujete, přestože jim úplně nerozumíte, ale jen pro ten pocit a jemný, uklidňující a zároveň znepokojivý tok slov?

Je to jen prchavý zážitek. Prchavý zážitek, ke kterému se budete nesčetněkrát v myšlenkách vracet. A i když ne všechny oddíly se čtou zrovna s nadšením (upřímně, člověk tomu občas nerozumí… vlastně velice často), kniha v sobě skrývá zvláštní vábení, že vám to prostě nedá a musíte pokračovat. Je to jako sen, ne tak úplně příjemný, ale zároveň zvláštní a mámivý, že se z něj nechcete probudit, ba naopak, toužíte se ponořit ještě hlouběji. Je možné, že se vám to podaří až na několikátý pokus. Jako u všech náročnějších knih, nečtěte ji, když vám momentálně nesedne, ale zkoušejte se k ní vracet. Není to knížka na zhltnutí jedním dechem – musí se vstřebávat po kouskách, ale obraz, který pomalu skládá, je velkolepý.

Otázkou je, komu Malého, velkého doporučit. Povinně snad jen jako další zářez do rakve nafoukaných intelektuálů, kteří si pořád myslí, že fantasy je podřadná literatura. A jinak asi nikomu a zároveň všem. Každému, kdo má čas nečíst jen po autobusech a umí si vyčlenit pár hodin klidu a úplně se ponořit jinam, každému, kdo nebere knížky jenom jako kratochvíli, a každému, komu nevadí, když mu román nepřinese okamžité potěšení a dobrodružství, ale vtírá se mu do podvědomí spíš nenápadně. Těmto můžu zaručit, že se do toho podvědomí vetře opravdu důkladně.

Představte si náš svět jako kruh, na jehož obvodu se vyskytuje mnoho cest – říkejme jim dveře -, jimiž můžeme vstoupit do dalšího menšího, uvnitř však většího kruhu jiného světa. Jeho obyvatelé jsou velcí asi jako malý pták nebo plamen svíčky. Tak je nejčastěji spatřujeme, protože většina lidí překročí pouze první obvod, pokud vůbec. Další hranice je menší a je v ní proto méně dveří; je také méně pravděpodobné, že jimi někdo náhodně projde. Obyvatelé dalšího kruhu by vypadali jako vílí děti nebo skřítci, které spatřujeme méně často. A tak to jde dál, velké vnitřní kruhy, v nichž obyvatelé dorůstají plné velikosti, jsou tak malé, že je dennodenně překračujeme, aniž bychom o tom věděli, proto máme tolik pověstí o skutcích tam učiněných. A konečně největší kruh, nekonečno, střed – Férie, dámy a pánové, kde hrdinové jezdí přes nekonečné pláně, plaví se po oceánech a nic tam není nemožné – ten je tak malý, že ani žádné dveře nemá. Nahlédněme do Férie alespoň na stránkách literárně mimořádného románu, jenž posouvá fantastický žánr do netušených výšin, a kdoví, možná poté najdete vstup do kouzelného světa i ve svém okolí… (anotace)

  • Malý, velký
  • Autor: John Crowley
  • Překlad: Adéla Bartlová
  • Forma: hardback
  • Počet stran: 528
  • Cena: 399 Kč
  • Vydali: Argo a Triton, 2011

Petra Babuláková (redaktorka)

petra.babulako­va@fantasypla­net.cz

Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

11 komentářů

  1. čtení v autobuse
    mně se paradoxně v trolejbuse čte líp jak doma 😉 v trolejbuse nemusím/nemůžu dělat nic jiného, drncání uklidňuje, lidi dokážu odfiltrovat. takže těch 70 minut denně v hromadné dopravě je požehnání.

  2. to Regis
    Mně taky. 😀 A ještě ve vlaku… Ale Petra brala autobus jako místo, kde se člověk kvůli hluku atd. míň soustředí, takže často preferuje něco jednoduššího a nenáročnějšího.

  3. Tak já teď zkouším číst posledního Eriksona v trolejbuse. Bohužel jezdím jen tak 10 minut, tak jsou to jen malé dávky,ale povzbudí.

  4. Průměrná esoterika tvářící se v Argu jako něco extra
    Naprosto průměrná esoterická kniha, kterých jsou teď mraky. Možná ale že lidi čtoucí fantastiku si esoteriky nevšímají a teď se jim zdá, že se objevilo něco nového. Naprosto ne.

  5. Souhlasim, že už ta obálka mě hned zaujala a jak budu mít čas, tak se do knihy pustím. Trochu mi to z recky připomíná Holdstockovi romány o lese mytág…

  6. Velmi pěkně napsaná kniha. Atmosféra, jemnost jazyka a poetika dovedená ad absurdum.

  7. K Holdstockovi bych to nepřirovnával, spíš ke knize Kdysi od Jamese Herberta (BB art 2003). Co se esoteriky týče, kde končí fantastika a začíná esoterika? Protože tam jsou víly a skřítci, tak je to hned něco s antroposophií Dr. Steinera blahé paměti? Protože se v jeho textech objevují také? Esoterika to bude tehdy, až mi autor bude tvrdit, že to je realita :).

  8. Mám to doma, těším se na to, ale nechávám si na klidnější období.

  9. Rozhodně, to chce klídek a do knihy se pořádně ponořit bez nějakého vyrušování. Pak je to neopakovatelný zážitek. Pro mě kniha roku, ale jsem zaujatý 🙂

  10. Chvíli jsem se hanbil, že jsem v té knize zabloudil, ale uvědomil jsem si, že to k ní vlastně naprosto patří. Nebo to tak alespoň cítím. Zabloudím v ní znovu rád. :o) (Nemohl jsem při její četbě přestat myslet na Velkour rybu.)

Zveřejnit odpověď