Magický den: Mágové – Grossman Lev

Asi za to můžou špatné zkušenosti, ale jakmile si přečtu podobné věty, vyděsím se. Nějak jsem si zvykl, že opravdovou kvalitu musí člověk hledat až pod povrchem. Vysoké stromy na sebe poutají blesky a hromy – to se sice říká o lidech, ale lze to praktikovat i na umění, i na literaturu. Aby nedošlo k omylu, nechci říct, že všechno davově úspěšné je špatné. Ale nové, odvážné, jedinečné a skutečně chytré myšlenky se nelíbí všem. Tak to bývá, je těžké hromadně uctívat něco, co převyšuje ostatní a nutí lidi přesahovat zavedené vzorce jejich chápání. Ovšem, toto pravidlo neplatí na sto procent, bývají i výjimky… A díky Bohu za ně!

Autor Lev Grossman není žádný nováček, ač v českém prostředí nepatří mezi nejznámější. Napsal již několik knih (Warp, Codex), přitom zvládá i přispívat například do amerického týdeníku Time. Mágové jsou jeho poslední a, jak se zdá, i komerčně nejúspěšnější kousek. Podívejme se tedy v krátkosti na jejich příběh:

Quentin Coldwater je velice inteligentní žák. Dosahuje sice vynikajících výsledků ve škole, zato v obyčejném životě trošku pokulhává. Ať už jde o sebeprosazování ve společnosti svého kamaráda či lidské vztahy jako takové. Celé dětství četl fantasy knížky ze světa zvaného Filorie, o sourozencích, kteří objeví bránu do kouzelného kraje, a tam pak zažívají všemožná dobrodružství. Quentin o podobném výletě v duchu sní. Jednoho dne je, bez předchozího upozornění, přenesen do magické školy, kde se spolu s dalšími nadanými dětmi zúčastní zkoušek. Už název knihy vám může napovědět, s jakým výsledkem. Od té doby se jeho studia posunou na trošku jinou úroveň, opustí svůj dosavadní život a postupně si zvyká na nové prostředí.

Mágové se čtou vcelku dobře, lehce, byť by někomu mohlo vadit, že převažují popisné pasáže nad dialogy, ale rozhodně se nedá říci, že by popisy působily přehnaně či nepatřičně. Postavy nejsou dopodrobna charakterizované a prokreslené, prostě nemáte takový ten dojem „detailního seznámení“ jako třeba v dílech Stephena Kinga. Pro účely knihy to ovšem bez potíží stačí.

Příběh ze začátku působí jako další verze na oblíbené téma „škola čar a kouzel“. Tohle podezření může být dost demotivující, ale byla by chyba knihu odložit po několika desítkách stránek. Můžeme si všimnout jedné podstatné změny oproti třeba Harrymu Potterovi: nejde o dílo adresované dětem. Což se neprojevuje jenom v občasných sexuálních narážkách v hovoru postav (anebo sexuálních mini-scénkách; Henry Miller to zdaleka není, ale pasáž s polárními liškami mě přinutila pozvednout obočí) či faktem, že všichni chlastají jak duhy a sem tam si dají i nějakou tu ilegální drogu, ale kniha je dospělá svým celkovým vyzněním. Věta „Příběh o mladém muži, který praktikuje magii v reálném světě“ z obálky dílo opravdu vystihuje. Ač to někomu může být silně proti srsti, kniha postrádá obvyklou fantasy-deviaci: a to nějaký veledůležitý úkol, který musí hrdinové splnit (viz Frodo dostane prsten, musí ho zničit, aby zachránil všechno a všechny, čímž se nám narýsuje linka, kudy příběh povede… a mnohdy i jak skončí). Tady ale ne, zde chybí schematičnost, ať už jde o dobro vs. zlo, nenávist vs. lásku, stejně jako prachobyčejné nalinkované děje. Všichni mágové studují na škole a poté jsou propuštění do světa bez magických stvoření, bez zlých tvorů. Vplují do opravdového života, což je samo o sobě dost kruté. A s tím se musejí vypořádat. Věčně tápají mezi šedivou realitou a, v Quentinově případě, sněním o dobrodružstvích ve Filorii, čímž unikají od svých vlastních životů. Což je zajímavé téma a možná bude v přetechnizovaném a sterilním 21. století nabírat stále většího významu.

Co se týče obálky, asi těžko bych mohl něco vytknout. Myslím si, že koláž s okem na místě vycházejícího slunce (přičemž oko-slunce je středem jakéhosi magického obrazce) dokáže zaujmout více než dobře.

Závěrem bych si dovolil kraťoučké osobní shrnutí. Přiznávám, že jsem k Mágům od začátku přistupoval skepticky, po čtvrtinu knihy můj pesimismus vydržel, pak se dostavila zvědavost, a závěrečný dojem zvedl moje hodnocení o několik příčku výš než většinu knih, které jsem z oblasti fantastiky v posledním roce četl. Byl jsem překvapen, a příjemně je slabé slovo.

Pocit, že se jedná jen o další dávku téhož, co tu bylo dřív, je tedy naprosto mylný – byť se v textu několikrát mihnou odkazy na zmiňovaného Harryho Pottera i Pána prstenů. Spíš bych Mágy vnímal jako reakci, jiný úhel pohledu, který se částečně opírá o zažité postupy. Současně jde o velice inteligentní příběh, který nejspíš neuchvátí příznivce bláznivé akce ani fanatické zastánce fantasy v Tolkienově či Sapkowského slova smyslu (fanatické zastánce fantasy, haha). Nejde tedy o knihu, kterou docení každý čtenář, ale přesto nebo právě proto: dejte jí šanci. Vysoká hodnocení a komerční úspěšnost jsou v tomto případě naprosto zasloužené, a já jsem jedině rád, že právě Mágové nezůstali stranou širšího zájmu.