Polského spisovatele Andrzeje Sapkowského určitě není nutno nějak zvlášť představovat, vždyť prvního jeho povídka byla u nás publikována už před neuvěřitelnými deseti lety v časopise Ikarie. Od té doby si získal skvělé renomé a stabilně si drží pozici nejoblíbenějšího autora fantasy, samozřejmě až po božském J.R.R.Tolkienovi.
Popularitu je nutno patřičně využít a první zareagovalo dnes již naštěstí nebohé nakladatelství Winston Smith. Bohužel, za první tři sbírky povídek prý autor neviděl ani korunu, potažmo zlotý, a od roku 1994 drží faktický monopol na jeho knihy nakladatelství Leonardo. A dobře tomu jest, neboť od té doby dostávají Sapkowského knihy péči, jakou zasluhují. Než zanechejme mlácení slámy prázdné a podívejme se, čím nás toto nakladatelství oblažilo dnes.
V Magických střípcích najdeme šest ne-geraltovských povídek a esej o králi Artušovi. Všechny povídky již u nás vyšly, dílem v časopise Ikarie, dílem v knihách Tandaredei! a Maladie. Myslím, že je není nutné nějak podrobněji představovat a tak je představím jen krátce:
Maladie je variací na legendu středověkou o Tristanovi a Izoldě, v Tandaredei! autor dosti netypicky zabrousí do světa romantických příběhů. Povídky Zlaté odpoledne a Muzikanti mají jednu společnou věc, a to je fascinace kočkami. Konečně, hlavním hrdinou Zlatého odpoledne, svérázné variace na Alenku v říši divů, je Kočka Šklíba. Muzikanti jsou dosti drsným hororem, v němž nejsou lidé vylíčeni zrovna v nejlepším světle. V Příhodě v Mischief Creeku se vydáme do Ameriky 17. století a setkáme se v ní s čarodějnicemi. To nejzajímavější přichází na konec a je to povídka V kráteru po bombě. Ditmar Chmelař ji kdysi označil jako politpunk a nezbývá, než s ním souhlasit. Kombinace sžíravé satiry a toho nejčernějšího humoru je velice explozivní! Všechny povídky se bez váhání dají označit jako nadprůměrné a rozhodně čnějí strašlivě vysoko nad šedivý průměr, v němž se potácí většina ostatních spisovatelů. Můj názor je ten, že Sapkowski je mistr v tvorbě povídek a je to jeho nejsilnější stránka. Jeho práce jsou jako vybroušený diamant, všechny fasety jsou tam, kde mají být, nic nechybí ani nepřečnívá. Je škoda, že už přes dva roky nenapsal žádnou novou povídku.
Druhou částí knihy je obsáhlá esej Král Artuš. Sapkowski je artušovským mýtem fascinován a čerpá z něj mnoho inspirace, dle zlých jazyků snad až příliš. Sapkowski je také člověk, jenž se rád pochlubí svými vědomostmi, jistě značnými, a tak se i my můžeme seznámit s okolnostmi, za jakých vznikl světoznámý mýtus. Jeho geneze je velice zajímavá a je třeba přiznat, že je poutavé čtení. Sapkowski okořenil i dost suchopárná fakta svým smyslem pro humor a závěry, k nimž dospěl, jsou rozhodně překvapující. Nemusíte s ním sice souhlasit, ale rozhodně neškodí znát jeho názor. Nicméně, je pro mě těžké tento esej jednoznačně doporučit. První důvod je, že tyto věci prostě nezajímají každého a druhý ten, že není v mých silách ověřit všechna fakta, jenž nám autor předkládá k věření. To bych si musel přečíst znovu Artušovu smrt od Thomase Malloryho a pak, Sapkowski nečerpal jen z ní, ale i z množství jiných, mě nedostupných zdrojů. Tudíž nechám verdikt na povolanějších, jsou–li u nás tací.
Knihu doprovází množství ilustrací Jany Komárkové. Je vidět, že od prvních knih ušla opravdu dlouhou cestu. Ovšem i tak se mi zdá, že jejím obrázkům chybí pohyb, že jsou trošičku “toporné”. Další výtku bych měl k tomu, že příliš nezvládá zobrazení techniky. I tak však představují ilustrace přínos. Kniha vyšla vázaná v tvrdých deskách a s vkusnou ilustrací na přebale, ostudu Vám v knihovně jistě neudělá. Překlad mají na svědomí Jiří Pilch a Stanislav Komárek a nemám, co bych jim vytknul. Musím Vás upozornit, že můj verdikt zahrnuje POUZE povídky, esej je tak trošku mimo mísu a vzpírá se klasickému bodovému hodnocení. Rozhodnutí, zda knihu koupit, či ne, asi pro mnoho lidí nebude jednoduché. Jak jsem již řekl, se všemi povídkami se náš čtenář již setkal a esej asi nebude pro každého. Inu, život je řešení problémů. Nám se nezbývá než se těšit na první díl nové trilogie, na jehož překladu se snad prý již pracuje. Snad to nebude trvat dlouho!
A co takhle, aby Sapkowski napsal knihu o Ciri ??????
Sapkowski už nechce s Geraltem a spol. nic mít, protože trpí stejným syndromem jako A.C.Doyle, jenž rovněž nějaký čas odmítal napsat cokoli dalšího o Sherlocku Holmesovi. Jenže: Nikdy neříkej nikdy a tak je možné, že ještě něco napíše.
Ne a ne
André teď tvoří nějakou trilogii z období husitsví v čechách. A abych řekl pravdu nemůžu se dočkat, až to tu bude. Jestli to bude lepší, než Ve stinu modrého býka od Medka a Vrbencké, tak si asi cvrknu. A co se týče dalších knih o Zaklínači a lidí kolem něj, tak doufám, že André bude rozumný a nic dalšího nestvoří. Mám totiž strach, že by se to mohlo zvrhnout jako např. Feistovy. Přece jenom André je jenom člověk a neměli by jsme ho moc pokoušet.
Sapkovwski nedebutoval v Česku povídkou v Ikárii, ale v brněnské Základně. Byla to povídka Menší zlo, a nevím jak na koho, ale na mě to působilo jako zjevení. Jsme někde v roce 1992, tuším.
konečně se ke mně tato kniha dostala a musím říct, že povídky v ní jsou skvělé, i když se jedná o dost obtížně čtivo. Dá to práci se jima prokousat a u některých jsem plně pochopil, až na druhé čtení. Často jsem se vracel na začátek stránky, aby mi děj neutíkal. Zkrátka tyhle povídky jsem musel přečíst jedním dechecm, protože při přerušení jsem se nechytal.
super
K Magickým střípkům není co dodat – obsah je opravdu výborný. Esej o Artušovi mě doslova nadchla, jen nevím jestli se mi víc líbil text jako takový nebo spíše ty sarkastické poznámky pod čarou :)Povídky taktéž nemají chybu, i když beru, že ten, kdo je již četl samostatně, nemusí být ochotný investovat do knížky jen kvůli vazbě a tomu “bonusovému” eseji… já si ale nestěžuju 🙂
Je škoda, že se do sborníku nedostala ještě sci-fi povídka Bojový duch, není příliš známá. Asi by dělala konkurenci Kráteru po bombě, který je ale přece jen lepší. Mimochodem, V kráteru po bombě překonává Škvoreckého Zbabělce hloubkou i stručností.