Další číslo magazínu Fantasy and Science Fiction je už nějaký ten pátek na světě. Jaro 2009 zaujme nádhernou temně modrou obálkou, která evokuje scénu z ústřední novely „Konec okruhu.“ Zaměřme se však na texty pěkně popořadě.
„Kassandra“ od C. J. Cherryové je už starší povídka. Čas jí však nevzal nic na kráse. Do textu o dívce žijící ve válečné zóně a vidící hrůzy války je těžké se začíst. Na konci je však ukryto nečekané naplnění.
„Stín v diamantu“ Freda Chappella je příjemným čtením. Noveletu vidíme z pohledu učně věhlasného zloděje stínů. Autor se ke svým hrdinům v české mutaci magazínu vrací již podruhé. Tentokrát jde o spojení duševního stavu jedné šlechtičny s drahým kamenem. V diamantu se totiž objevil stín… a je třeba zjistit, proč. Zajímavá směs detektivky a fantastiky oplývá hrátky se slovy a rozhodně stojí za přečtení.
Další noveletou v pořadí je „Twilla“ od Toma Reamy. Do poklidné maloměstské školy přijíždí nová studentka Twilla. Dívku opřádá tajemství, teenageři z ní mají strach. Jedna z učitelek se však pokusí přijít všemu na kloub a dívku bedlivě sleduje.. Děj graduje k hororovému závěru, i když celkový dojem z povídky je rozporuplný. Povídce ubližují pomocné berličky, bez kterých by autor nedospěl k závěru.
Povídka „S větrem v zádech“ Mary Rosenblumové je aspoň pro našince nejkontroverznějším dílem jarního čísla. Hlavní roli tu totiž má komunita Cikánů, která je nositelem biologické technologie života ve vesmírném prostoru. Cikáni jsou zde popsáni jako harmonicky fungující společenství, což přiměje české čtenáře udiveně zakroutit hlavou. Příběh lze zařadit k dobrodružné space opeře s příliš snadným vyústěním.
Noveleta „Čaroděj ze Staré školy“ od Chrise Willricha je dalším pokračováním příběhů s Pochmurnou Moruší a Samem Kostí. Tentokrát se text zaměřuje na čaroděje Kulobřicha, který hrál malou roli v předchozím příběhu „Penultima Thule.“ Když si zvyknete na květnatý jazyk autora, což povídku nebo dvě trvá, zjistíte, že jde o celkem fajn čtení.
Do New Orleansu se podíváme v povídce Alberta E. Cowdreyho „Na den královnou“, v níž dva vyšetřovatele trápí rychlý sled vražd v jejich městě. Detektivní příběh plný sarkasmu a ironie, poodhalující zákulisí policejní práce, je velmi zábavný. Povídka je jedním z vrcholů čísla. Vtipné dialogy, pádící děj a lehká absurdita celého textu byla oceněna cenou World Fantasy Award.
„Tulák“ od autorské dvojice Benjamin Rosenbaum a David Ackert je příběhem boha, který se rozhodl spadnout z vládcovských výšin, aby žil život obyčejného člověka. Zpočátku je velmi těžké ovládnout se a neovlivňovat přirozený děj věcí, a když už si myslí, že má vyhráno, dostane se na scestí. Jinak myšlení boha není moc propracované a celkově lze „Tuláka“ hodnotit jako to slabší v tomto čísle.
Novela „Konec okruhu“ od Carolyn Ives Gilmanové je stěžejní prací čísla. Příběh se odehrává na dně vodní planety, kterou pokrývá ledový škraloup. Hlavní hrdinka pracuje v biologických ponorkách, které jsou ovšem řízeny jen oceánskými proudy. Navíc se stará o svoji babičku, jejíž životní síly skomírají. Katastrofa její ponorku vyžene do neprobádaných končin oceánu. Navíc je na palubě s nezvyklým společníkem, jenž má na duši jizvy minulosti. Skvělý text s propracovanými charaktery a originálním příběhem je jasným vrcholem čísla.
Závěrečná noveleta „Kostlivec“ od Frederica S. Durbina se nese ve znamení hororu. Hlavní hrdina, nájemný vrah, si po fušce chce odpočinout, a tak sjíždí z dálnice a hledá městečko, kde by se najedl. Brzy zjistí, že v obci, kterou si vybral, se brzy koná tradiční průvod u příležitosti svátku mrtvých. Místní však mají jednu neobvyklou atrakci – tančícího kostlivce. A náš hrdina se samozřejmě rozhodne přijít tomuto tajemství na kloub. Noveleta graduje k absurdnímu hororovému závěru, jenž čtenáře překvapí.
Publicistiky je tentokrát trochu méně, ale zato je velmi kvalitní. Elizabeth Handová se rozhovořila o románovém debutu Davida Maruska Počítání hlav a František Novotný se zamyslel nad knihou Příběh služebnice od Margaret Atwoodové.
Jarní číslo je především skvěle vyvážená revue – najdete zde fantasy, horor i science fiction. Zároveň se zdá, že editor upustil od přílišných experimentů a snaží se přiblížit magazín běžnému čtenáři. Což je krok správným směrem k tomu, aby magazín přežil.
Mně se naopak Twills moc líbila, stejně jako S větrem v zádech. Cikáni… no, to jde asi na vrub překladatele, ne?
Cikáni – chyba překladatele?
Josef Lada: Kocour Mikeš (doslovná citace, mohu poslat nascenovanou stránku):… Mikeš jim poděkoval za ochotu, odložil raneček a posadil se k ohni. Těšil se, že se zase jednou pořádně ohřeje a dostane do žaludku teplé sousto. Tu se ho obě ženy najednou počaly vyptávat jedna přes druhou vyptávat, odkud je kam jde, a když jim chtěl odpovědět, že je Mikeš Ševců z Hrusic, ucítil pojednou že mu byl hozen zezadu přes hlavu pytel. Chtěl se bránit, ale už bylo pozdě. S hrůzou pozoroval, že je v pytli někam odnášen a že se z toho pytle už sotva dostane ven. Potom cítil, že byl hozen do toho vozu na slámu a přikryt těžkými hadry. Ještě zoufale vykřikl: Babičko!”, ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne. Milé děti, ti lidé byli cikáni!Konec citace. Chceš snad Martino říct, že Josef Lada byl také špatný překladatel? A nebo jsem nepochopil tvůj dotaz…
Kurva koho tohle zajímá? Mě teda ne !!! Příšerně předražené a nestravitelné čtení, prostě bláboly pro inťoše. Třikrát fuj.
Re: Cikáni – chyba překladatele?
pro JWP: ne, to bylo myšleno tak, že ta entita možná neměla být přeložena do češtiny jako “cikáni”, protože tohle slovo má u nás konkrétní (a ne moc lichotivý) obsah. Nebo si myslíš, že v případě téhle povídky jde o skutečné příslušníky původně indického etnika, které vandruje po Evropě už mnoho staletí?
Vůbec nevím o čem tu diskutujete, v originále jde o výraz “Gypsy” a v angličtině má toto slovo naprosto stejný význam jako v češtině, tzn. cikán. V povídce jde o vesmírné kočovníky. Pokud by to překladatel v chorobné touze po “korektnosti” přeložil jinak, tak by mu to redakce omlátila o hlavu. Nevidím v tom naprosto žádnou kontroverzi.
Za Cikány můžu já – a Martin má samozřejmě naprostou pravdu. Lidi, už se z té politické korektnosti proberte…
To jsme si nerozumněli, já to nemyslela kvůli “politické korektnosti”, ta mi leze krkem asi stejně jako vám. Spíš proto, že to může u nás někoho zavést na jinou cestu vnímání toho textu. Vůbec mě nenapadlo nahrazovat Cikány Romy, to ani náhodou. SPíš jestli tam tuhle etnicky příliš konkrétní příslušnost vůbec zmiňovat. Ne z “politické korektnosti,” ale aby to čtenáře neodvedlo jiným směrem a neztížilo mu to pochopení téhle zajímavé povídky. Ale pokud jsou to v originále Gypsy, tak se omlouvám, máte pravdu oba.
Však se nic nestalo, věrní čtenáři mohou kritizovat do sytosti 🙂 Stačilo se podívat do magazínu na originální název povídky, my jsme ty “Cikány” alespoň neuvedli v názvu…
Cikání
zajímavá diskuze… už proto, že já slovo “cikán” pejorativně neberu, to platí spíš o “cigoš”, “černá tlama” atd. Slovo cikán je dle mého neutrální a jestli někam odkazuje, tak k tradici kočovných národů, nebo lidí na cestě vůbec. Mimochodem, to slovo je naprosto neoddělitelné např. od některých děl K. Maye, od Kola času R. Jordana, vycházel tu stejnojmenný francouzský komiks… doporučuju malou knížečku J. Hanzala Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Krom jiného se tam vysvětluje původ slova cikán (od Egypťan – původní cikáni tvrdili, že jsou křesťanští uprchlíci právě z této země) a také, že nemělo nic společného s rasou, ale čistě se způsobem života…konkrétně toho kočovného.
Díky za vysvětlení, je to pro mě nové (a zajímavé). “Cikán” jako synonymum slova kočovník, člověk na cestě…