Londýn v Plamenech (Flaming London) – Lansdale Joe

Tento svazek je pokračováním knihy Zeppelins West (2001), ve které jsme se mohli seznámit s postmoderním alternativním světem viktoriánské doby, kde se mezi literární postavy, jako je Frankensteinův netvor nebo dr. Moreau (zde ovšem dr. Momo, jako „originál“, který Wellsovi posloužil coby vzor), mísí s postavami historickými, třeba Annie Oakleyovou a Divokým Billem Hickokem, takže vzniká ukrutánské dobrodružství, jehož vzorem nejsou ani tak pulpové časopisy, jako jejich ještě starší předchůdci, šestákové krváky.

Z prvního dobrodružství se tu z nosných postav setkáme s Tuleněm Nedem. Ten je tělem prostě tuleň, je to výsledek experimentů doktora Moma a nyní je prudce inteligentní (díky přípojnému mechanickému mozku montypythonovského ražení). Ned získal také palce implantované do ploutví, takže může psát na tabulku, kterou má vždy u sebe; tím komunikuje s lidmi. Ned je vypravěčem větší části téhle knihy.

Zpočátku se ale dej nesoustředí na něj. Kdepak, jsme svědky toho, jak na Zemi přistávají z Marsu vyslané útočné kosmické kabiny, v nichž jsou osminozí agresoři á la Wellsova klasika. Pak se seznámíme s Markem Twainem, či s jeho verzí v tomto světě. Twain žije na severu Afriky a je to opilý, vyhořelý samotář burroughsovsko-bowlesovské sorty. Když přijde k nějakým penězům, pokusí se Twain zlepšit si život tím, že na trajektu odcestuje do Španělska a tam navštíví svého kamarádíčka Julese Vernea, který je svobodný, slavný a bohatý a užívá si jako spisovatel (a vynálezce!) dobrovolného exilu ze své vlasti. Manželka mu totiž utekla s Phileasem Foggem, po němž mu zbyl věrný sluha Passepartout.

Twain se setká s Nedem a dovede raněného tuleně k Verneovi domů. Tři lidé a jejich savčí bratr se náramně spřátelí, když tu se zrovna z moře vynoří marťanské trojnohé stroje a oni musejí prchat. Jejich balonové vozidlo je nakonec dopraví na záhadný ostrov plný dinosaurů, který leží u afrického pobřeží. Záchrana je ale nedaleko, v podobě pirátské lodi, na níž jsou jako zajatci také někteří Nedovi staří přátelé. Piráti jsou přemoženi a naši hrdinové se vydávají na cestu do Londýna, kde chtějí zjistit, jak se vyvíjí válka s Marťany. Nastanou jim však ohromné potíže s třemi z nových postav, obřím lidoopem jménem Rikwalk a se dvěma cestovateli v čase, kteří se jmenují Bill Beadle a John Feather: multiversum se rozkládá, mezi dimenzemi se rozevírají trhliny. Pokud se tento proces nepodaří zastavit, všechno skončí v chaosu.

Naši hrdinové nacházejí Londýn v plamenech, načež musejí nejprve porazit Marťany a teprve potom se věnovat důležitějšímu střetnutí s kontinuy.

Díky za všechny ryby!

Těžko říct, kde se vzalo to postmoderní nutkání přivlastňovat si slavné literární postavy a mísit je s postavami historickými, aby vznikla nová, ironická meta-dobrodružství. Mainstreamové historické romány samozřejmě odjakživa používají skutečné postavy jako postavy literární. Pak se objevila pokračování, napsaná jinými autory, kteří v nich křísí řekněme slavné postavy z díla Jane Austenové či Charlese Dickense, jimž dávají další literární život. Jedinečná směska, jakou vidíme v Lansdalově nové knize, však zřejmě má jako předky především dva velikány žánru: Philipa Joseho Farmera a Michaela Moorcocka. Jejich snahy napodobovat staré literární formy triviálních žánrů a vytvářet z nich nové hybridy otevřely všem nové obzory a prostor ke kolážím a pastiším. Autoři druhé generace, jako je Alan Moore a jeho Liga výjimečných, anebo Eugene Byrne a Kim Newman v knize Back in the USSA (1997), tento formát dál vycizelovali. V určitém smyslu patří tohle skotačení do oboru alternativních dějin. Velmi se však odlišuje od střízlivých, přímočarých spekulací mainstreamové kontrafaktuální historie – a dává přednost zběsilým efektům.

A málokdo se na bizarnostech umí vyřádit tak, jako Joe Lansdale. Po boku mu v tom stojí ranná díla Blaylocka a Powerse. Jeho přisprostlý, košilatý, dravý styl, který se zvesela nabourává do všeho váženého, nám poskytuje neustávající přísun žertovných groteskových situací, lakonických šprýmů a absurdních, leč působivých řečnických figur. Tahle kniha chce rozesmávat – a šípy jejích vtipů zasahují hodně často střed. Dokud jste nebyli u toho, jak se dva osminožci, každý s párem konečníků, sprostě pošťuchují o to, kdo bude moct dřív zabít jistého Pozemšťana, tak nevíte, co znamená slovo bizarní.

Jestli ale někdo dovádí příběh do větších hloubek, tak je to Tuleň Ned. Ačkoli jej vytrhli z původního rajského přežívání a přivedli do cizího světa, který nikdy úplně nepochopí, Ned je nevykořenitelný optimista. Když dostane hodně ryb – to je jeho hlavní starost – a občas nějaké to “tulení pomuckání”, bude Ned ochotně bojovat s piráty, a Marťany a taky s dinosaury, a ještě u toho stihne plísnit své společníky kvůli jejich chybám. Tahle nesmírně originální figura dokazuje, že Lansdale si nepůjčuje slavné postavy proto, že by mu chyběla vlastní představivost, ale protože hravost je jeho hlavní tvůrčí zásadou.

Maličko problematická je celková struktura knihy, v jejímž středu musíte přestát dlouhou odbočku, která vás odvede dál od války s Marťany. Rovněž rychlé zhroucení jejich invaze, k němuž dojde z klasických wellsovských důvodů, je poněkud trivializující. Ale než bych se hašteřil o strukturální záležitosti, radši řeknu, že tuhle knihu můžu doporučit mnohem upřímněji než žranici složenou ze sardinek a sleďů.

“Napínací” struktura téhle knihy dává jasně najevo, že bude nějaké pokračování. Při troše štěstí se ho dočkáme v intervalu kratším, než jaký nastal mezi prvními dvěma díly.

Recenzi pro FP přeložil (translated by) Richard Podaný
Translation published by kind permission of the author.

Redakce FP nemá informace o tom, že by o knihu projevil zájem některý z českých nakladatelů. Všechny názvy zmíněných (česky nevydaných) knih a děl jsou pracovní, což se týká i termínů z recenzované knihy, jež mohou být řešeny v budoucím, reálném českém překladu jinak.