Lodě ze západu – Paul Kearney

Oněch šestnáct let totiž na události zrovna bohatých nebylo. Posuďte sami. Aruan zcela ovládl himeriánskou církev, nepokrytě se chopil moci a vyhlásil Druhé císařství. Pod arcimágovu zástavu se již stáhl zbytek lidu dweomeru, který přežil Himeriovy čarodějnické procesy (a kterému zjevně nevadí bojovat po boku bývalých inkvizitorů proti vládcům, kteří se proti fanatickému řádění církve před lety postavili). Aruanovou pravou rukou se mezitím stal kouzelník Bardolin, nyní již plně ovládán černou chorobou.

Obyvatelům druhého císařství pak pro změnu nevadí formující se armáda kouzelníků, ani církev ovládaná již výhradně vlkodlaky. (Kam se poděli původní, víře oddaní kněží, ví snad jen pan Kearney. Možná.) Skutečnou příčinu šestnáctileté prodlevy však musíme hledat na druhé straně válečné fronty.  Corfe Cear-Inaf potřeboval čas doplnit řady torunské armády, zdecimované merduckými válkami. Především ale dospělo několik netrpělivě očekávaných dětí, na něž bylo v předchozích dílech zaděláno. (Tu dospělost ovšem berte s rezervou. Jinak by vás mohlo nepříjemně překvapit, když narazíte na syna Richarda Hawkwooda a lady Jemilly, kterak „začal dupat komnatou tam a sem a radostně si potleskával.“) Co je však pro čtenáře nejdůležitější: karty jsou konečně rozdány a válka o osud pěti království může vypuknout v plné síle.

Kearneymu se v posledním díle podařilo odpoutat od svého inspiračního zdroje – renesanční Evropy. Po uzavření míru mezi ramusiánskou církví a merduky, po přenesení válečné fronty mezi zbývající svobodná království a arcilotra Aruana a v neposlední řadě pod vlivem hrozící invaze ze západu byste analogii se skutečnou historií našli, asi jen kdybyste opravdu hodně chtěli. Ke slovu se v míře u Kearneyho dosud nevídané dostává magie – zásluhu na tom má pochopitelně právě Aruan a jeho vojska.

Narozdíl od předchozích dvou knih, v nichž byla pozornost věnována téměř výhradně Corfemu Cear-Inafovi a jeho boji s merduckými dobyvateli, se tentokrát dostaneme častěji i na západ kontinentu a především za kapitánem Hawkwoodem. Ten se zase jednou víc pohybuje po palubách lodí než po pevnině, takže snad Kearneyho sága opět chvílemi může připomínat námořní román. Na své si vedle milovníků slané vůně moře přijde i ten, kdo si prostě oblíbil hlavní hrdiny. Corfe zůstává i přes začínající šediny nepřekonatelným stratégem a válečníkem, intrikánská lady Jemilla neztratila ani po letech nic ze své sexuální přitažlivosti (snad jen to intrikaření jí autor tentokrát neumožnil) a nezdolný Richard Hawkwood je stále týmž mořeplavcem, který kdysi překonal Velký západní oceán. Jak říkám, moc se toho během těch šestnácti let nezměnilo.

Na lavici obžalovaných

Paul Kearney se rozhodl, že Loďmi ze západu celou pentalogii uzavře. Jeho představa závěru však bohužel spočívá v systematickém (místy hromadném) vyvražďování téměř všech postav, které měly tu smůlu, že si na jejich jméno spisovatel při psaní knihy vzpomněl. Nenechte se mýlit, nejsem právě člověk, vyžadující na posledních stranách každého příběhu slaďoučký happyend. Lodě ze západu ovšem působí dojmem, že jejich autora už sága definitivně znudila, a teď už se ji jen snaží na co nejmenším prostoru, co nejrychleji (bohužel často ne právě nejelegantněji) a za každou cenu ukončit. Obzvláště zřetelně se tento rys projevuje na “geniální” válečné strategii hebrionského krále Abeleyna, která Kearneymu umožnila několika úhozy do klávesnice naráz zbavit dvě ze tří spojeneckých království jejich vladařů, vojska i většiny šlechty. Množství nelogičností, neuzavřených linií a přehlédnutých událostí pak může budit dojem, že pan Kearney raději ani podruhé nečetl, co vlastně stvořil. Pak lze ovšem totéž stěží vyžadovat od čtenářů.

Na druhou stranu, kniha si nezaslouží, aby ji kdokoli takhle snadno odepsal. Nebylo by fér nepřiznat Kearneymu vypravěčský talent, takže i když snad budete u Lodí ze západu občas obracet oči v sloup, v polovině knížky asi číst nepřestanete. Obzvláště, když už máte za sebou čtyři pětiny série. Popisy bitev jsou čtivé (občas bych si snad dovolil zapochybovat o jejich realističnosti), Hawkwoodovy boje s rozbouřenými živly by chytly za srdce každého dobrodruha a postava Corfeho Cear-Inafa  by snad stačila sama o sobě knihu podržet. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že pokud si chcete závěr série opravdu užít, měli byste před jeho otevřením úplně vypnout mozek a hlavně si nevšímat detailů.

K českému vydání: Jednoznačnou pochvalu zaslouží Laser za volbu autora obálek celé série. Díky strohým, leč vkusným kresbám Pavola Martinického jsou Kearneyho knihy v okolní fantastické záplavě pestrých barev prakticky nepřehlédnutelné. O atmosféře, kterou navozují, se snad ani rozepisovat nemusím. S prací zbytku realizačního týmu už to tak jednoznačné není. Méně důležité postavy mají občas tendenci měnit jména (stejným nešvarem ovšem trpěl už předcházející díl) a překlepy se nám letos taky nějak přemnožily. A když pak narazíte například na osamělou dvojici mužů, sestávající zcela evidentně ze tří osob, možná byste na lavici obžalovaných vedle Kearneyho také rádi viděli i další jména. Obzvláště když podobných bot najdete v knize víc.

Pentalogie

Pokud jste dočetli až sem, snad mi dovolíte krátký postřeh k celé sérii – ostatně vydání závěrečného dílu si o špetku toho bilancování vyloženě říká. Jediný velký nedostatek pentalogie The Monarchies of God (z něhož pak vyplývá řada menších) spočívá v jejím rozsahu. Narozdíl od autorů jako je Jordan nebo Martin (ale vzpomeňme třeba i na Tolkiena) se Kearney nenechal unášet příběhem a než by ságu prodloužil, raději ji okleštil a nepřirozeně zkrátil. Hawkwoodova cesta a ještě i Královští kacíři slibovali komplexní příběh plný politických intrik, náboženských svárů i ozbrojených střetnutí, obohacený navíc o prvek námořnictví a objevitelských cest, který je v rámci fantastiky poměrně řídkým jevem. V Železných válkách a Druhém císařství jakoby autor na tento cíl rezignoval a namísto toho se soustředil na válku s merduky. Nic proti, sága tak sice prakticky přišla o dvě ze tří hlavních dějových linií (zřídkavé návštěvy západní části kontinentu zde byly skutečně spíše pro formu), ale Corfe Cear-Inaf tak alespoň dostal tolik prostoru, kolik si zasloužil. A série, byť přišla o mnoho ze svého kouzla, tím zas až tak vážně netrpěla. Návrat k původnímu záběru, o nějž se Kearney v Lodích ze západu chtě nechtě musel pokusit, byl ale zjevně nad autorovy síly. Vyvraždit tolik postav na pouhých třech stovkách stran a udržet přitom příběh na slušné úrovni je zřejmě nadlidský úkol. Komplexně pojatá sága zkrátka vyžaduje hodně papíru, času, nápadů a autorovy trpělivosti. Těžko soudit, které z těchto ingrediencí se Kearneymu nedostává.