Likario – Šlechta Vladimír

Radost z románu budou mít určitě čtenáři, kteří se zálesáckou fantasy Vladimíra Šlechty teprve začínají, čtenáři „z druhé vlny“, kteří objevují dílo Vladimíra Šlechty až díky dotiskům původních vydání Krvavého pohraničí, Šíleného lesa a samozřejmě Nejlepšího dne pro umírání a kteří se zatím dál nedostali. Těm v tomto příběhu nebude chybět napětí až do konce. Čtenářům, kteří už mají přečtený i Orcigard a celou trilogii Gordonova země, se však Likario tolik napínavé zdát nebude. Příčina je prostá a autor s ní – přes veškerou svou snahu – nemohl mnoho dělat, leda použít jiné hlavní hrdiny. Čtenáři znalí chronologicky pozdějších příběhů s půlelfem Thompsonem a jeho rodinou totiž ví předem, jak Likario „musí“ dopadnout, kdo přežije a koho naopak oklovou vrány, autor je tedy bude muset zaujmout něčím jiným. A celkem se mu to daří.

Základem románu Likario se stala mírně přepracovaná povídka Snadná záležitost, otištěná v osmém díle Drakobijců (1), zbylých 260 stran představuje originální text. Obsah knihy odpovídá názvu, protože se prakticky veškerý děj odehrává v gobliním městě Likariu a zachycuje jeho rané stádium vývoje. Kromě hlavních postav, o kterých ještě bude řeč, se čtenáři poprvé představují i některé vedlejší postavy pozdějších knih – gobliní padělatel pterrských artefaktů Gojv Olenor, gobliní chovatel psů Atröd, doprovázený šíleným psem Reigiasem (2), a taky gobliní otrokář Güxkoj, žoldnéřka Jasmína a její parťák Šídlo Rufus a řada dalších.

Šlechta od počátku pracuje s několika dějovými liniemi v závislosti na tom, očima kterého z hlavních hrdinů či hrdinek je děj právě popisován. Hlavní záporná postava – infant Wolferin – je dostatečně zajímavá, neboť autor opět projevil jistý smysl pro humor a přetvořil několik klasických nestvůr, které jsou dnes v módě (konkrétně upíra a vlkodlaka) ke svému vlastnímu, velmi věrohodnému obrazu (3). Wolferin je zvrácený, inteligentní a silný protivník, přesto by na Thompsona a jeho přátele nestačil, kdyby neměl vlastní mocné spojence: Doktora a Věštkyni. Aby byly síly ještě vyrovnanější, hned na prvních stránkách mizí ze hry gobliní válečník Stín ve tváři, následně se sesype starý Skjúwink (spršky krve bude muset zajistit někdo jiný) a k dovršení všeho vstupuje do děje taky dvojice elfíků, o kterou se bude potřeba postarat. Thompson se brzy otáčí jako žába v mixéru a létá z průšvihu do průšvihu. Kromě něj se však do děje víceméně rovnoměrně zapojí i další „staré známé“ postavy – Čolek, Hiwiaré, Arietta – děj románu tak netáhne pouze jediný hrdina. Rychlé „prostřihy“ mezi jednotlivými postavami nedávají postavám šanci čtenáře nudit. Román se skutečně čte „na jeden zátah“, zvědavost vám nedovolí knížku jen tak odložit.

Dalším důvodem, proč Likario ocení zejména čtenáři neznalí např. Gordonovy země, je výskyt značného množství pro Šlechtu typických prvků a postupů vyprávění. Do vznikajícího města přichází záporák i skupinka zálesáků (Thompsonova rodina), následně se veškerý děj odehrává ve městě a jeho nejbližším okolí – na nějaké delší putování lesy či plahočení se bažinami a obdivování přírodních krás rovnou zapomeňte, vystřídá ho pobíhání v uličkách, lehce komplikované intriky a (víceméně) komorní souboje. V těchto věcech je Likario podobné jak románu Krvavé pohraničí (kde zálesákem byl Floyd Bartlett a záporákem baron Lecter), tak povídce Zkáza Thonnieriky (zálesákem byl Thompson a záporákem Krumhansel). Dalším prvkem autorovy tvorby je velmi malé množství S&M (skutečně malé množství, nečekejte detailně popsané perverzní orgie), narozdíl od jiných románů však Likario obsahuje trochu více lechtivých scén, než je pro autora obvyklé.

Děj

Po velmi slibném zahájení následuje pomalejší, propracovaný rozjezd. Atmosféra houstne, charaktery postav se vyvíjejí a v průběhu děje je naznačováno (mnohdy dosti drasticky), že přemoci skrytého záporáka může být (a v jistých chvílích skutečně je) nad síly kladných hrdinů. K odlehčení situace slouží pouze krátké, vtipné scénky (z nichž některé se povedly více a některé méně). Pokud uvážíme, že původně mělo jít o autoparodii, jistá uvolněnost textu není na škodu. Přese všechno však předchozí „městská dobrodružství“ byla v tomto ohledu lepší, možná méně „veselá“, ale zato realističtější. Autorovi se v Vikariu povedlo vzbudit ve čtenářích velká očekávání, dostatečně důstojná závěrečná scéna se však nekoná.

Závěr románu je totiž uvolněný až moc a dělá na mne dojem spaghetti westernu, ve kterém si záporák-bandita svolá všechny vesničany, z vyvýšeného místa pronese dlouho nacvičovaný projev, načež velmi efektním způsobem vstoupí hlavní hrdinové a než se banditova ochranka vzchopí k nějakému odporu, ric pic, hlava záporáka se kutálí po zemi, následuje (podotýkám oslavná) střelba do vzduchu a poté se jdou všichni – vesničané, kteří už přijali nadvládu bandity jako hotovou věc a někteří se na ni dokonce těšili, záporákova ochranka i hlavní přeživší hrdinové – společně opít do hospody za všeobecného halekání „co jsme si, to jsme si“.Neříkám, že Likario končí právě takhle a přesně takhle, autorovi se povedlo propašovat i do samotného závěru několik velmi zajímavých překvapení – nicméně pokud na mne „realističnost“ chování postav i obyvatel Likaria ve výsledku dělá uvedený dojem, něco je špatně. Opět se nemohu ubránit srovnání s jinými „městskými“ příběhy Vladimíra Šlechty, které končí věrohodněji. Vzhledem k potřebným návaznostem na další knížky Likario zásadně jinak končit nemohlo, nicméně prostor pro zajímavější zakončení tu byl a nelze říci, že by se autorovi nedostávalo schopností zajímavější závěr napsat.

Technická stránka

Technická stránka je průměrná. Obálka sice ladí s obsahem knihy, ale Michal Ivan dokázal v minulosti vytvořit lepší (4). Text je prostý pravopisných chyb, přesto se nakladatelství Brokilon dopustilo dnes již málo vídané chyby – knize totiž chybí obsah, byť jednotlivé kapitoly mají čísla i vlastní názvy. Pokud se ke knize chcete vrátit a vyhledat nějakou zajímavou pasáž, dodělejte si ho sami. Knize naštěstí nechybí tradiční doslov, ve kterém Vladimír Šlechta naznačuje své další plány: letos by měla vyjít ještě Keltská brána (součást oggerdovského cyklu) a nové vydání Orcigardu, doplněného zhruba o padesát stránek. V záloze je již několikrát avizovaný román s pracovním názvem Kukaččí mláďata, který by snad měl být důstojným završením příběhů ze světa Krvavého pohraničí, a sbírka povídek s hraničářem Jonnim.

Shrnutí

I přes pochybnosti v úvodu, jestli má smysl dopisovat prostřední díl trilogie, nelze román Likario označit za zbytečný. Dodal obyvatelům Likaria potřebný „background“ a obohatil charaktery některých postav – hodně prostoru dostal často opomíjený půlelfík Čolek, který ukázal, že umí být docela zajímavou postavou, velmi překvapil čaroděj Ronard. Na druhou stranu neobsahuje Likario nic převratného, co už by nebylo v té či oné podobě obsaženo v ostatních knížkách z Krvavého pohraničí.

Likario představuje „jen“ průměrný román Vladimíra Šlechty, autora, který už nepochybně napsal lepší texty. Řemeslně téměř dokonalé, obsahově průměrné. Své čtenáře si však Likario nepochybně najde jak mezi fanoušky Krvavého pohraničí, kteří chtějí mít příběh kompletní, tak mezi čtenáři, kteří dílo Vladimíra Šlechty teprve začínají objevovat. Co by za takový průměr leckterý český fantasy autor dal.

1) Kdo neví, co to Drakobijci jsou, stručné vysvětlení: jde o sborníky povídek z dnes již zaniklé soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera. Vladimír Šlechta se zúčastnil prvních ročníků a poté se ujal role jednoho z hostujících, tedy nesoutěžících, autorů. Soutěž dnes existuje v pozměněné podobě pod názvem Žoldnéři fantazie.
2) Reigias se vyskytuje v druhém díle trilogie Gordonova země Ploty z kostí, už v Likariu však vyvádí doslova psí kusy.
3) Čtenářům znalým osudů nejznámějšího upíra na světě neunikne, že Šlechta dílem využil, dílem zesměšnil nápady Brama Stokera.
4) Viz Hořící přízraky, Válečná lest i nové vydání Nejlepšího dne pro umírání.

• Autor: Vladimír Šlechta
• Formát: paperback
• Počet stran: 320
• Cena: 248 Kč
• Nakladatel: Brokilon, 2011

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz