Když se řekne zálesácká fantasy, vybaví se většině těch sečtělejších čtenářů obvykle dvě slova – „Krvavé pohraničí“, případně „Vladimír Šlechta“. Pokud však patříte mezi ty, kteří se ve fantasy literatuře, navíc české, teprve začínají rozkoukávat, netroufáte si na román, natož celou sérii, případně jste si nestihli původní vydání Nejlepšího dne pro umírání koupit, máte možnost. Thompson a jeho „rodina“ jsou po pěti letech zpět – v původním, nezkráceném vydání. Nejlepší den pro umírání je tady.
Půlelf Thompson nemá, jako ostatně všichni míšenci, jednoduchý život, protože nezapadá ani mezi elfy, ani mezi lidi. Ti první ho zavrhli jako novorozeně, ti druzí mu vyvraždili polovinu rodiny. On sám přesto dokázal přežít a světem Krvavého pohraničí nyní kráčí vlastní, cynickou cestou. Původním povoláním doktor, teď nájemný žoldnéř, ochotný zabíjet pro toho, kdo mu zaplatí – lhostejno, zda skřety, lidi či elfy. Pro přežití své současné rodiny udělá cokoli. A právě osudy Thompsona, jeho družky Richardy, dědečka Skjúwinka a syna Čolka popisuje pětice na sebe volně navazujících povídek, konkrétně „Zimní zakázka“, „Největší záhada Orcigardu“, „Zkáza Thonnieriky“, „Prastarý nepřítel“ a „Stříbrný roh“, doplněná o kratší texty, připomínající spíše autorovy poznámky ke světu Krvavého pohraničí (Hraniční země – užitečné informace) nebo dílčí nápady, které nešlo zařadit jinam (Lekce z logiky). Čtenář tak má poměrně jasnou představu o tom, jak funguje celý svět Krvavého pohraničí a může lépe pochopit motivaci a chování některých „starých známých“ z trilogie Gordonova země, případně z dalších knih. Pokud vás třeba zajímalo, jak se do rodiny dostala půlelfka Arietta, nebo kde přišel Thompson k přátelství s prokletým goblinem „Stín ve tváři“, otevřete Nejlepší den pro umírání.
Sborník slibuje typickou zálesáckou fantasy ve formě kratších literárních útvarů, jakých napsal Vladimír Šlechta povícero. Skupinka hrdinů se dostane do nečekaných problémů, které pak musí hasit, přičemž je dostatek prostoru jak k vytvoření smysluplné zápletky a fungujícího prostředí, tak k interakci mezi hlavními postavami (jak tělesné, tak slovní). Čtyři z pěti povídek lze považovat za „komorní“ akční fantasy, ve které se – mimo jiné – pohybuje šílený elf s jako břitva ostrým mečem, takže o usekané končetiny a spršky krve také není nouze. Toto vše je čtenáři podáváno v přiměřeném množství, takže počty mrtvých se pohybují nanejvýše okolo deseti těl na povídku. Výjimkou z výše uvedeného stylu „zálesácké fantasy“ je nejdelší povídka sborníku (nebo spíše novela), nazvaná „Zkáza Thonnieriky“, ve které se Thompson se zbytkem rodiny vydává do svého původního působiště, aby se pomstil. Díky délce je právě v této povídce více akce, více mrtvých a více sexu. Půlelfova pomsta je docela svérázná a čtenář má šanci přiučit se též základům genetiky. Není divu, že se „Zkáza Thonnieriky“ stala odrazovým můstkem pro další plánované texty (0). Na druhou stranu nečekejte složité psychologické rozbory hlavních hrdinů, plané moralizování o rasové nesnášenlivosti nebo složité konspirační zápletky – to není Šlechtův styl. Nejlepší den pro umírání je velmi dobře napsaná odpočinková literatura.
Vladimír Šlechta se rozhodl ukrátit fanouškům Krvavého pohraničí čekání na nový román „Likario“ (1) druhým vydáním Nejlepšího dne pro umírání. Otázka dne pochopitelně zní: stojí za to tenhle povídkový sborník koupit, když mi doma v knihovničce trůní původní vydání? Důvodů, proč vytřepat z peněženky poslední drobné, je hned několik.
Prvním důvodem je obálka. U původního vydání hýří cover Jana Patrika Krásného všemi barvami a při vší úctě, je to otřesný kýč. Z tria hlavních postav na ní vidíte Thompsona, Richardu a muže, který by měl být nejspíš Čolek, pokud by oproti povídkám zestárnul alespoň o osm let. Zadní strana původního vydání nedopadla o nic lépe. Nová kniha má obálku od Michala Ivana, ze které se na čtenáře usmívá „šílený stařeček“ Skjúwink se svým legendárním obouručákem, stojící někde v bažinách Orcigardu (2). Z nového vydání rovněž ubyly vnitřní ilustrace „karet“, zůstaly jen mapy, dle nichž lze děj každé povídky snadno zařadit. Knížka tak již nepůsobí dojmem brakové literatury, ale profesionálně odvedené práce.
Druhým důvodem je rozsah. Oproti původnímu vydání je to současné doplněné o čtyřicetistránkovou povídku Zimní zakázka. Ta měla být součástí už původního vydání, nakonec skončila jako hostující povídka v pátých Drakobijcích. Protože podtitul sborníků je „Thompsonův rok“, očekával bych, že pokud děj první povídky začíná v zimě, bude také v zimě končit (právě Zimní zakázkou). Tomu však brání chronologie zbytku světa Krvavého pohraničí. Pozornějším čtenářům neujde, že Nejlepší den pro umírání byl původně označen jako „Gordonova země 0“, v novém vydání je však prvním dílem „Likarijské trilogie“. Tato změna v řazení dává větší smysl, protože děj povídek přímo předchází knize Orcigard, nikoli Zahradě sirén (tady lze hovořit o velmi vzdálené návaznosti na sborník povídek).
Nejlepší den pro umírání však není pouze lehce rozšířené druhé vydání. Vladimír Šlechta využil příležitost a text celého sborníku „učesal“ – nejvíce úprav je vidět právě v Zimní zakázce, která tak svým stylem lépe zapadá do zbytku povídek, podstatného rozšíření se však dočkala i Thompsonova píseň „Nejlepší den pro umírání“, která dala jméno celému sborníku. Celkově vzato nejde o žádné zásadní změny, ale alespoň se knížka více blíží zbytku cyklu Krvavého pohraničí. (3) Uvidíme, jestli se do Likarijské trilogie dostanou i další povídky (nejen) s Thompsonovou rodinou (například povídka Snadná záležitost, hostující v osmých Drakobijcích). Snad ano.
Třetí důvod je ryze ekonomický. Nač kupovat dvě knížky, z nichž jedna téměř není k sehnání a druhá obsahuje jen jednu povídku Vladimíra Šlechty, když můžete koupit jeden sborník? Zvlášť, pokud má původní vydání Nejlepšího dne pro umírání již svá nejlepší léta za sebou a začíná se čtenáři rozpadat pod rukama.
Nejlepší den pro umírání je dobrou ukázkou toho, co čeká na čtenáře v ostatních knihách z Krvavého pohraničí. Není sice tak průřezový jako sborník „Válečná lest“, ale to nic nemění na skutečnosti, že jde o kvalitní sbírku povídek ze světa, který řadu prvků „klasické“ fantasy využívá neotřelým způsobem. Ať už knížky Vladimíra Šlechty znáte, nebo zatím váháte nad trilogií Gordonova země, zkuste Nejlepší den pro umírání. Půlelf Thompson vás nezklame.
0) Jde o román s pracovním názvem „Kukaččí mláďata“, který však nebude na trhu dříve, než v roce 2012 (což je velmi předběžné datum, na které může mít vliv hospodářská krize, více volného času a nedostatek místa na kameni s mayským kalendářem).
1) Původně mělo jít o „Nejhorší den“, sborník autoparodických textů, jakýsi protipól k Nejlepšímu dni pro umírání. „Likario“ však podle všech dosavadních vyjádření bude plnohodnotným románem.
2) A můžete si být jistí, že Skjúwink vypadá přesně tak, jak ho Vladimír Šlechta popsal. Inu, konzultovat podobu knižní obálky se spisovatelem očividně funguje.
3) Je poznat, že se spisovatel během pěti let „vypsal“ na vyšší úroveň. Zejména dynamika popisu jednotlivých scén, případně střídání jednotlivých úseků je toho důkazem.
Petr Bouda (redaktor)
acidburn@seznam.cz
