Dlouhodobý editorský projekt Ondřeje Jireše se po veleúspěšném prvním svazku rozšířil o druhé pokračování. Jestlipak bude mít stejný čtenářský ohlas? Stane se z druhého svazku Legend další mezník ve vývoji české fantasy tvorby?
Legendou se obvykle stane někdo, jehož kvality prověřil čas. Protože se však doba zrychluje a lidská paměť je krátká, sotva stíhá dorůst nová generace autorů, která by si zasloužila vejít do „síně legend“. První svazek Legend české fantasy vyšel v roce 2006 a znamenal velký průlom. Pět novel, zapadajících bezchybně do kontinua již existujících literárních celků, bralo svou kvalitou dech a skutečně dokázalo důstojně reprezentovat tehdejší domácí scénu, svádějící konkurenční boj se záplavou překladové produkce různorodé úrovně. Hovořilo se o malé „české škole“, o „první lize“ spisovatelů, kteří se skutečně stali „legendami“. Čtenářský ohlas byl obrovský…
Jenže dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Druhý svazek, který vyšel letos v létě, tedy po devítiletém odstupu, se zrodil do úplně jiné reality. Popularita českých autorů už během té doby vzrostla, žánr fantasy si našel pevné místo u čtenářů a už nepotřebuje obhajovat. Editor Ondřej Jireš tomu musel přizpůsobit i své ambice a přiřkl druhé antologii nové funkce: pro ty znalé a sečtělé má být „výkladní skříní“ české fantasy, pro ty, kdo zatím spíš bloudí v orientačním běhu literárními lesy, spíš „rozcestníkem“. A pro poctěné autory „odrazovým můstkem“ pro další tvorbu.
Každopádně má kniha přinášet to nejlepší z domácí fantasy druhé generace. A kdo že jsou ti vyvolení, o jejichž díle si budeme vyprávět za dlouhých zimních večerů až do desátého kolene? Antologii otvírá Jiří Pavlovský novelou z populární série Kladivo na čaroděje. Je vidět, že v tomto formátu se autor našel a cítí se v něm jako ryba ve vodě. Hlavní hrdina Felix a jeho věrní kamarádi pobaví, předpisově zahláškují a předvedou, jak se může hra na slepou bábu snadno zvrhnout v horor. Pozor! Šílený slepec s bílou hůlkou si už pro tebe jde!
Pavel Renčín, druhý v pořadí, sice nedodal příběh přímo z Městských válek, jak avizuje obálka antologie, ale z „podhoubí“ tohoto čtenářsky oblíbeného cyklu. Zapomeňte na sympaťáka Vaška Vrana, tentokrát se jde na výpravu k samotným kořenům, kdy první města teprve nabývala vědomí. Setkáme se s personifikovanou Prahou, která zasáhne do průběhu děvínské ženské vzpoury. No nebojte se, chlapi to zase vyhrajou a ani opáčko z Jiráska se v žádném případě nehrozí. Na scénu hromadně znásilněné a následně umučené Vlasty jen tak nezapomenete…
Watemaa Adama Andrese, ukázka třetí, nezklame, ale mám pocit, že se jaksi vydala jiným směrem, než kdysi kráčel Sian Hnědooký & spol. Tato u nás ojedinělá fantasy silmarillionovského typu se vždy skvěla velmi svébytným světem, inspirovaným severskými ságami, poetickým jazykem a správně dávkovaným patosem – vždyť je to asi jediný případ, kdy mohou muži plakat, aniž bychom je zavrhli jako zženštilé! Příběh uneseného tarantrofa (něco jako kentaur, ale menší) je však roztomilý a pro čtenáře, který uvítá nekomplikovanou zápletku a nechce přemýšlet na složitostí fikčního světa, ten pravý.
Kdo by si představil českou fantasy scénu bez Petry Neomillnerové? Povídka, v pořadí čtvrtá, nám přinese další dobrodružství známé zaklínačky Loty. Přestože tuto autorku uznávám pro její schopnost prosadit do převážně mužské „sféry vlivu“ silné ženské hrdinky, tak putování partičky zaklínačů, nakažených pohlavní chorobou, mě vůbec nechytlo. Skalní fanoušci ale rozhodně zklamaní nebudou a přijdou si na své – sexu, násilí, vulgarity a drog do sytosti (chybí už jenom rock’n’roll).
Také Martin D. Antonín to pořádně rozpálí. Ztřeštěná válečná přetahovačka o magický Požírač má spoustu zvratů, jak už bývá u tohoto autora zvykem, Střelka se opět vydá do boje a zazní i jadrný oktaghronský etnolekt. Trpasličí čest je tvrdší než jejich hlavy a břitká jako ostří nargských sekyr… Hlavně jim nesahat na vousy!
Trochu to vypadá, že ty dříve úžasné magické světy stárnou rychleji, než jejich tvůrci stihnou dopisovat další kontinenty. Jenže tato recenze nemá být jen o kvalitě děl, které Ondřej Jireš do knihy zahrnul, ale i o antologii samotné. Samozřejmě se můžete ptát, proč její součástí není také ukázka z díla Jany Rečkové, která bývala v jistých časech nazývána královnou české fantasy. Nebo proč tam není jiný autor, blízký vašemu srdci. Ale to už je právě na editorovi, aby stanovil svá kritéria, na jeho právu výběru. Již z předchozích Jirešových antologií víme, že se nám vždy snaží předložit to, co považuje za nejlepší, i kdyby to mělo znamenat synonymum k „oblíbené“.
Kromě vypiplané redakční přípravy jsou na antologii cenné minidoslovy samotných autorů, pro které se editor inspiroval u Ellisonových Nebezpečných vizí, nemluvě o obálce od Jany Šloufové a povedených ilustracích dalších výtvarníků uvnitř. Pověstnou třešničku na dortě pak představuje doslov Borise Hokra, který se i bez křišťálové koule pustil do věštění, kudy se česká fantasy ubere dál. Co ještě víc dodat? Projekt Legend, který Ondřej Jireš odkoukal od R. Silverberga (obdobně uspořádal nové příběhy ze známých cyklů amerických špiček fantasy), představuje jeden z nejvýznamnějších počinů na českém trhu. Neznamená to však, že kdo se neocitl v Jirešově antologii, není dobrým a zajímavým autorem/autorkou. Třeba se dočká příště. Musí však „dorůst“ a stát se legendou.
70% |
|
Jediný, kdo tady píše slušnou fantasy je Vladimír Šlechta, když má tedy den a věnuje se vlastním světům, a ne “humoristickým” spektáklům typu Tajemství Morie…
Můj favorit je Leonard Medek.
to KarelC
Co konkrétně?
to Podchaljuzin:
Dobrodruh a ta starosvětsky dobrodružná atmosféra, kterou dokázal vytvořit okolo.
Kdybych měl vybrat jednu knihu tak je to Stín modrého býka
to KarelC
Tak zrovna “Dobrodruh” mě moc nevzal… Možná nějaké ty povídky… Ale rozhodně to patří k tomu lepšímu, co se dá v Českém knížectví od domorodých autorů počíst. Inu, jak se říká: Když není vodka, musí stačit bandory!
to Podchaljuzin:
Šlechta je samozřejmě v mém žebříčku taky na čelných místech.
Dobrodruh – LM má tu dobu velmi dobře nastudovanou, to se mi na tom právě taky líbí, že se drží reálií a na nich vystaví příběh ve fantasy rovině. Tím to právě z té běžné fantasy vybočuje.
Ještě bych vzpomněl Zdeňka Žemličku a jeho Vlčici. To jsem si taky vždy dobře početl.
Pravda – teď čtu Rozpravy s geometrií od Vopěnky. Což je svým způsobem také taková fantasy… 🙂
to Podchaljuzin:
Teď si chci pořídit Osadu od Bulyčova, co v novém překladu vydává Triton.
http://www.tridistri.cz/osada?ItemIdx=4
Jsem zvědav, jak moc se to bude lišit od té verze vydané ve dvou dílech u nás v osmdesátých letech.
Jinak velmi dobrá recenze, jen mi připadá, že je Zuzana na ty čechy nějak přísná, co se týká procent.
to sitko:
Už jsem to tu psal mockrát, že bych to číselné hodnocení knih úplně zrušil. To je prostě nesmysl! Literaturu je třeba hodnotit slovně, nikoliv číselně.
jo, Dobrodruh je skvělý. KarelC: vy čtete profesora Vopěnku? Já jsem u něj studoval. Velice sympatický pán
to Zvídavec:
Jak třídím knihovnu, tak nalézám různé polozapomenuté poklady a dlouze se do nich začítám. Tím pádem práce stagnuje, ale já se dozvídám neuvěřitelné věci. Tuhle jsem manželce celý večer vykládal o nekonečnu. Pravila, že se ze mne stává na stáří filosof a že bych si měl pořídit alespoň dva učedníky, kteří by mi nábožně viseli na rtech a hltali každé mé hluboké moudro. Potom převedla řeč na nákup nové pračky a já usnul.
hodnocení
Vynucování číselného hodnocení i přes léty opakovaně ověřované potvrzení jeho nefunkčnosti bylo jedním z důvodů, proč jsem to tady zabalil. Těch nesmyslů nové vedení požadovalo víc. Prostě jsem si nechtěl nechat srát na hlavu za vlastní peníze. Bylo to lepší, než někoho umlátit nohou od jeho vlastní židle.
to Střelec
A píšeš tedy ještě někam jinam, nebo už si to úplně zabalil. Tvoje recenze jsem měl rád.
to Střelec:
Já taky!!! A tvoje modýlky byly příjemné zpestření!