Konečně přicházejí Legendy: Draci. Dlouho avizovaná a několik let připravovaná kniha, která si to svým rozsahem může skoro rozdat s leckterými encyklopediemi. Nemusíte se ale bát, že by vás udolala… Spíš naopak. Je to extrémně rychlá jízda, při níž se rozhodně nebudete nudit ani na okamžik…
Pestrobarevná koláž
Hned na začátek je třeba říct, že Michael Bronec a Jakub D. Koči měli při sestavování této antologie hodně dobrou ruku. Až mě z toho nadšením zrak přecházel, protože všichni spisovatelé nechali svou fantazii pracovat na plné obrátky, díky čemuž každá druhá povídka není o tom, kterak mladý klučina z vesnice zabil draka či s jeho pomocí porazil zlého krále a stal se tak miláčkem davu. A když už to jednu chvíli (Rytíř a drak od Ivany Kuglerové) vypadalo, že k tomu dojde, tak autorka dokázala překvapit a dostala mě na kolena pointou.
Naši spisovatelé prostě zase ukazují, že dokážou konkurovat zahraniční špičce. Třeba ve chvílích, kdy míchají fantasy se sci-fi (Píseň pro ohnivou dračici Edity Dufkové), erotikou (Elvíra Jindřicha Rohlíka), literární klasikou (Zamilovaný Harpagon Jana Dobiáše), anglickými reáliemi a romantikou (O Aidanu McWalterovi a krásné Deidre Heleny Soukupové – Clarkové) či steampunkem mixujícím v sobě western a sci-fi (Tenkrát na Středozápadě Pavla Renčína) nebo hodně originálně pojatou detektivkou z prostředí býčích zápasů (Toro dragón Lucie Lukačovičové).
Dokonce dojde i na reálie středověku – konkrétně v povídce Klubko zmijí od Ivany Kuglerové, která dá vzpomenout hlavně využitím detektivních prvků na kultovní Jméno růže Umberta Ecca či Husitskou trilologii Andrzeje Sapkowského díky latině, která tu vůbec nepůsobí rušivě. Míla Linc pak předvádí jeden z nejlepších spisovatelských kousků své kariéry, když v Krauce dokáže na prostoru několika stránek vylíčit doslova mrazivou atmosféru Černého hvozdu.
Dočkáte se ale i hodně silné porce humoru. A v obou případech budete prskat smíchy a královsky se bavit. Jana Jůzlová v úžasném textu Nejstatečnější muž světa obrátila všechna zavedená pravidla na ruby a ukázala, že s ní prostě musíme v první lize spisovatelů počítat. Čemuž nebude nikdo odporovat, protože tímhle textem si tam zajistila trvalé bydliště.
Jiří Pavlovský pak v Podvečerní konverzaci v baru U Opilého jednorožce potvrzuje svou pověst satirika a mistra dialogu. Až vás zamrzí, že nepíše častěji. Už by to chtělo nějakou sbírku povídek.
K drakům pak neodmyslitelně patří národ trpaslíků. A s těmihle milovníky piva a zlata a mistry kladiv a seker si u nás rozumí nejlépe Martin D. Antonín, jehož příběh Drakobijce celou sbírku uzavírá. Jedná se sice o klasickou fantasy, ale netradičně a humorně podanou. Takže vaše bránice nezůstane ani na okamžik v klidu. Autorovi věrní čtenáři se pak v závěru dočkají jednoho zajímavého překvapení.
Samozřejmě že ne vždy měli editoři úplně dobrý odhad. Třeba Hic sunt dracones Jany Rečkové stojí na zajímavém nápadu, ale díky takřka nulovému ději většinu čtenářů unudí k smrti. Dračí meč Vlada Ríši pak trpí opačnými neduhy. Čtivý sice je, ale obsahuje takovou porci provařených klišé, až z toho nejednoho čtenáře rozbolí klouby.
A u některých textů si pak zase řeknete, že tu nemají co dělat a jejich absence by se dala omluvit. Kupříkladu Pohřeb drakozpytce Leonarda Medka. Jistě, básnička je to zajímavá, ale mezi povídkami působí jako pěst na oko.
Droga, kterou si rádi šlehnete
Jenže na druhé straně toho knize příliš vytýkat nemůžeme. Všichni autoři uchopili téma draků po svém, vytřískali z něj maximum a ukázali, jak dokáže být různorodé. Nikdy se vám z toho tedy neudělá špatně a nebudete si říkat, že o těchto tvorech už prostě nelze nic napsat. Navíc jsou prakticky všechny texty velmi čtivé, takže se pro vás už od první povídky stane kniha nehoráznou drogou, kterou si rádi šlehnete i několikrát denně. Což vás donutí ji tahat pořád sebou i přes fakt, že váží kilo a půl, při čtení šíleně otlačuje tělo, takže k ní budete potřebovat ještě přenosný pulpit. Jenže tuhle oběť rádi podstoupíte, protože vám to bohatě vynahradí čtenářskými zážitky.
Ale u čtivosti závislost nekončí. Už obálka Jany Šouflové nutí, abyste knihu neustále hypnotizovali pohledem. Jenže to rozhodně není všechno. Straky na vrbě se totiž tentokrát pořádně vytáhly a do éteru antologii vypustili v monumentální podobě, která by rozhodně měla být na denním pořádku u všech podobných projektů. Ve výsledku se tedy jedná o osmi set stránkový špalek (jen tak pro zajímavost – nejtlustší česká fantasy antologie, jaká u nás kdy vyšla) v pevné vazbě, doplněný o stylové ilustrace Jakuba D. Kočího. Prostě komplet, který dokonale ladí oku a čtenářským buňkám.
Kromě toho vás pak ve výsledku čeká pár bonusů. Konkrétně dvě velmi zajímavé dračí studie od Jana Kantůrka a Františky Vrbenské. A jako sladkou tečku servíruje Michael Bronec krátké medailonky všech autorů.
Mokrý sen milovníka fantasy
Draci ve všech ohledech potvrzují význam slova fantazie. Jsou pestrobarevnou koláží, v níž se autoři plně rozletěli na křídlech vlastní imaginace a nenechali se spoutat žádnými žánrovými okovy. V plné palbě do vás vypálí dávku dobrodružství, akce, napětí, romantiky, prostě všeho, co má taková kniha obsahovat, a ještě jim za to budete děkovat. Zkrátka a dobře, jsou mokrým snem každého vášnivého milovníka fantasy a špalkoidních titulů.
A neposlední řadě také výtvorem, který si zaslouží nominaci na cenu Akademie SFFH v kategorii Počin roku.
Ad Legendy: Draci
Mokrý sen? Díky, ale pořádný sex na skladě nemáte?
Kdybych chtěla být ironická, tak řeknu, že mokrý sen je trefné přirovnání, když mluvíme o fanoušcích fantasy – ale mnohým bych určitě křivdila 😀
Ale no tak!
Vy snad máte něco proti trvalému bydlišti v první lize?
První lize čeho? Státu, světa… vesmíru?
Není první liga jako první liga. Co se týče porovnávání našich a zahraničních spisovatelů, bývám poněkud skeptická (ano, i přes pozitivní recenze). Ale třeba mě Draci vyvedou z omylu, budu jedině ráda 🙂
Zatím jsem pročetl jen teorii, moc fajn
od nakladatele
Poté, co odeznělo pracovní vypětí, mám z téhle knihy docela dobrý pocit.
Jediné drobné chyby, o kterých vím, je to zatracené ć na konci jmen v povídce Tomáše Bandžucha a pak drobný kiks v Leonardově tajence-básni.
Teď ještě do Vánoc tak 1.500 nadšených čtenářů, co si to koupí, a všechno je v pohodě/cajku/rychtyku! 🙂
Jeden si včera Drakov kúpil
a pribalil k tomu rovno aj Iluminátov s Mariňákmi 😉
Koupila jsem
Draky jsem koupila, přečetla a až na dě povídky, které se mi moc nelíbily (ostatně, každý máme jiný vkus, že), musím uznat, že je to moc povedená kniha. Příště by mohli vyjít třeba Legendy – Trpaslíci 😉
Legendy: Trpaslíci
Legendy: Trpaslíci? No tedy. To bych… to bych asi zase napsal tak tři povídkoromány, než bych se do sborníku s něčím zvládl rozsahově vejít – ale ujít bych si to nenechal!
(Proboha, takovéhle nápady Michaelovi nedávejte, to je nebezpečné!) 🙂
To M.D:Antotnín
Ale možná kdyby editor zvoliljinou koncepci a umístil tam jen pár delších novel, mohlo by to být zajímavé.
(Hlavně kdyžtak napiš něco o Trpovi 🙂 )
Trpaslíci
Darionovi: Více trpaslíků! Více trpaslíků!! atd… 🙂
Jakožto čtenáři se mi jich celkem nedostává…
A co takhle trpasličí upíři?
O těch ještě určitě nikdo žádnou antologii nesestavil!
Celena
Trpaslíky! Co trpaslíky… TRPASLICE!
Celene
To Sicco:
Tpr… Tpr.. To mi něco říká… Neměl sebou sýčka?
Pardon, ten anonym jsem já, spletla jsem si kolonky 😀
Jo jo, Trp se sýčkem, dvě povídky v drakobijcích, jedna v sorry vole error, a něco obdobnýho je prý právě v tomto sborníku, ale ještě jsem se k tomu nedostal, takže nemůžu soudit.
A trpaslice by byly fajn (jedno z největších tabu fantasy)
Něco podobného tam je, tedy zdála se mi podobná povídka kde taky figuroval trpaslík (trpaslíci), drak a kukačky 😀