Léčitelka – Scarborough Elizabeth A.

Když jsem si kupoval knihu „Léčitelka“ (orig. The Healer´s War), tak mi ve specializovaném  knihkupectví na SFaF řekli, že jim nakladatel o knize prozradil, že jde asi o takový až sentimentální příběh u nás neznámé americké autorky, který nemá se SF moc společného. Kniha dostala sice cenu NEBULA, ale prý je to nějaké divné. V první věci se naprosto mýlili. V druhé jsem jim musel dát za pravdu.

Knihu jsem si chtěl přečíst z mnoha důvodů. Dokud nebudu vědět, o co v ní skutečně kráčí, nikdo si ji v SF klubu KMO nepůjčí. Je vydána v nezvyklém hardcoverovém obalu (na Laser), nikde na přebalu se nepíše, co na ní  je sci-fi, (vlastně jen ti, co znají cenu NEBULA, by to v tom hledali), napsala to žena (pro většinu čtenářů velký problém) a má to být příběh zdravotní sestřičky ve vietnamské válce (ženský román?). Rád čtu knihy, nad kterými ostatní už předem ohrnují nos, a zajímalo mne, proč to dostalo NEBULU.  A tentokrát jsem udělal dobře.

Elizabeth Scarborough se jako zdravotní sestra zúčastnila konfliktu ve Vietnamu, ve válce, která společně se zavražděním J.F.K v přímém přenosu je považována za nejhorší národní potupu v dějinách USA 20. století. Hlavní hrdinkou této knihy, o které autorka prohlašuje, že není autobiografií, ale pouze fikcí, kde čerpá z vlastních zkušeností, je poručík Kitty McCulleyová, sestra v americké vojenské nemocnici. Do Vietnamu se dostala jako dobrovolnice, neměla žádné jiné nabídky, a armáda byla přijatelným řešením.

V první části knihy zvané „Nemocnice“ nás seznamuje s fungováním, ale hlavně přístupem amerického vojenského personálu k vietnamským pacientům. Jde o takovou psychoanalytickou sondou lidí, kteří musí prožívat každodenní důsledky války, kterou většina zúčastněných ani nechápe. Vykresluje typy lidí, na kterých se odrazilo peklo prožité v bojích v dusných pralesích s vietcongem, nebo osobní rasové předsudky. Poukazuje na vojáky, kteří se po tří měsíčním turnusu v džungli vrátili jako psychické trosky. Mnozí jsou zde se sebevražednými komplexy, někteří se z prožité běsnění násilí zbláznili, a vypráví jí o skvělé zábavě, jakou je „ošoustání“ vietnamské dívky celou četou a pak ji strčit do „kundy“ odjištěný granát a  dívat se, co z ní nakonec zůstane, „Sestři, to musíte zažít.“  McCulleyová je po několika měsících v nemocnici už k těmto věcem apatická, je jedna z mála lidí, kteří chápou svůj úkol jako záchranu zraněných bez rozdílu národnosti, či pleti. Tím si ale udělala mnoho nepřátel, považujících ji za zrádce. Setkáváme se zde s tajemným šamanem Xe, který zde umírá. Vlastní magický amulet, který pomáhá léčit. Než zemře, dává jej Kitty, protože si myslí, že ví co s ním dělat. To je pravděpodobně jediný fantastický prvek celého příběhu. Ona zázračná léčitelská moc amuletu a tedy i Kitty, ale podle mne není to primární, co je v knize napsáno.

V druhé části pojmenované „V džungli“ se Kitty načerno snaží přepravit vietnamského kluka bez nohy, o kterého dlouho pečuje a momentálně mu hrozí smrt, do jiné nemocnice. Během přeletu je ale jejich vrtulník sestřelen a jen ona a kluk přežijí pád. Jsou nyní sami uprostřed džungle, neznámo kde, a všude se to hemží vietcongem. Zatím co v nemocnici příběhy z džungle jen poslouchal, zde to zažívá osobně. Veškeré iluze padají, školení jsou nanic, jen strach ze zajetí ji nutí přežít. Nakonec se její noční můra stane skutečností a kniha se dostává do stádia, kdy  jsem jí nemohl pomalu dočíst, jak my bylo špatně z praktik vietcongu.

Člověk není schopen pochopit, jak vůbec obyčejní vesničané mohli přežít. Obě válčící strany je považovaly za zrádce a krvavě se s na nich mstily. Naprosto bezdůvodně. Nikdy jsem nebyl schopen ani přelistovat knihou „Historie trestu smrti“, ale i to mi připadá jako čajíček, proti příběhu  z „Léčitelky“. V závěru totiž Kitty pozná děsivou pravdu, že ani její, US army, už nemá zájem ji zachránit, spíš ji ve své válečné paranoie považují za zrádce. Když jsem knihu dočetl, nespal jsem dvě noci. Dostal jsem se do deprese a kdybych měl nějaké zázračné tlačítko na vymazání lidstva z tváře vesmíru, asi bych ho použil. I když nejsem pověrčivý, některé stránky jsem nikdy nedočetl a už ani nikdy raději neotevřel.

Autorka má velmi dobrý vypravěčský talent. Dovede dobře rozebrat člověka po psychické stránce. A i přesto, že o knize nemůže říct, že jde o akční válečný příběh z Vietnamu jako film „Četa“, dokáže čtenáře zcela pohltit. Kniha na mne velmi zapůsobila. Možná pro lidi, kteří si početli třeba v „Historii trestu smrti“ s chutí, těm to tak nepřijde, a budou mne považovat za trapnou citlivku. Ale je to moje vyjádření ke knize.