Květinová zkouška – Lake Jay

Květinová zkouška je volným pokračováním výše zmíněné povídky – Lake se zde nevrací pouze do stejného prostředí, ale také k týmž postavám. Situace, do níž čtenáře tentokrát uvádí, je však zásadně odlišná. Nehynoucí město čelí krizi: k jeho branám se blíží ohromná nepřátelská vojska, jimž metropole vzhledem k absenci vlastní armády nemůže odolat. Ba co víc, nebezpečí číhá i uvnitř městských hradeb. V noci dochází v ulicích k děsivým noumenálním (rozuměj magickým) útokům, proti nimž neschopná a zkorumpovaná městská rada nemůže – a jak se zdá, ani nechce – účinně zakročit.

Jásón, náš známý z příběhu o láhvích duší, nyní o patnáct let starší, marně pátrá po svém zmizevším mistrovi Ignatiovi z Červené věže. Právě mocný mág a filozof byl totiž největší nadějí města na záchranu, a dokud nebude nalezen, leží organizace obrany na bedrech Jásóna, znalého spíše obchodnických praktik než válečné taktiky. Trpaslík Bijaz, bývalý Jásónův vychovatel, zase dělá co může, aby ochránil trpasličí komunitu před nenávistí obyvatel města a vyrovnal se s rozkolem ve vlastních řadách. Určitou naději oběma poskytne Imago z Lockwoodu, právník a hazardní hráč, který se ve snaze uniknout trestu za své dluhy rozhodne zrestaurovat pozapomenutý úřad purkmistra – v čele se svou vlastní maličkostí. Idea vůdce, který by demoralizované město sjednotil, Jásóna i Bijaze nadchne, a tak se všichni tři muži spojí ve snaze dosáhnout stejného cíle – záchrany města. Zatím netuší, že nepřátelské hordy jsou tím nejmenším z jejich problémů a že již brzy budou muset čelit silám, o jejichž existenci dosud neměli ani potuchy.

Květinová zkouška je každým coulem městkou fantasy. Vzhledem k roli, jakou v příběhu hraje Nehynoucí město, jeho historie, geografická i politická struktura a samozřejmě zejména obyvatelé, je pro recenzenta téměř nadlidským výkonem vyvarovat se nabízejícího se (a navíc pravdivého) klišé a neoznačit město za čtvrtého hrdinu příběhu. Tomuto pokušení odolám – třebaže především proto, že se Lake přihlásil k módnímu konceptu revolty proti všem tradičním schématům hrdinské fantasy, a kniha se tedy v první řadě vyznačuje nepřítomností jakýchkoli hrdinů. Protagonisty příběhu jsou obchodník, politik a právník – a do ozbrojených střetů a otevřených konfliktů se pouštějí právě s takovým nadšením, jaké lze od příslušníků jejich řemesel očekávat. Řada nebezpečných situací sice nevyhnutelně vyvstane a Jáson, Bijaz i Imago budou muset prokázat značnou míru osobní odvahy a obětavosti, přesto však i zásluhou svých osobních charakteristik představují ukázkové příklady antihrdinů.

Rysem, jímž se Nehynoucí město zřejmě nejvýrazněji zapíše do historie fantastiky, a současně nejvýznamnější Lakeovou reakcí na klasické propriety dobrodružné fantastiky, jsou městští trpaslíci. Nejde totiž o zvláštní rasu, ale o muže a ženy, jejichž dospívání bylo obzvláště bolestivé. V rámci přípravy na budoucí službu městu jsou totiž v dětství na dlouhá léta zavíráni do stísněných tělesných schránek, jejichž omezený prostor dospívající těla spolehlivě deformuje. Následně jsou trpaslíkům sešity rty, ve kterých je ponechán jen úzký otvor pro přijímání potravy. Vzácněji lze v ulicích potkat i trpaslíky ořezané, u nichž bylo stejného efektu dosaženo v dospělosti chirurgickým zákrokem. Děsivé? Věřte, že bude hůř. Lakeovo město, byť obdařené řadou půvabů, je totiž především místem krutosti, v němž ožívá nejedna noční můra.

S výjimkou trpaslíků však Lake do fantastického žánru nepřináší mnoho převratného. Strukturou ani formou – v pravidelném sledu se střídající příhody jednotlivých protagonistů sice přímo vyzývají k obměňování autorova stylu, ten však pro jistotu zvolil standardní er-formu – ani svérázností městského prostředí či barvitostí jeho popisů se nevyrovná esům Miévillova či VanderMeerova kalibru. Naštěstí se o to však většinou ani nesnaží. Namísto bizarní architektury a fantasmagorických obrazů z ulic se Lake raději zaměřuje přímo na obyvatele města a na temnější zákoutí jejich duší. Přesto však inspiraci staršími díly tradičně řazenými pod hlavičku New weird nezapře – v textu samotném dokonce nalezneme několik odkazů na další autory: Ve stokách pod městem se například nachází tajemné DerMeerovo zřídlo, z něhož čas od času pronikají do kanálů přerostlé nestvůry, a k prvnímu velkému krveprolití dochází na Maldororově ulici (zřejmě pojmenované podle muže těch nejodpudivějších vlastností, s nímž se kromě de Lautréamontových Zpěvů Maldororových setkáme i v jedné z povídek K. J. Bishopové).

Jestliže však Nehynoucí město zaostává za Bas Lagem či Venissem ve svéráznosti, bohatě si to vynahrazuje v míře násilí, k němuž na jeho ulicích dochází. Lakeův svět je drsný až děsivý – stejně jako jeho obyvatelé – a jeho stvořitel při popisu krutých událostí neváhá zacházet do podrobností. Například perforace tlustého střeva jednoho z protagonistů coby následek análního znásilnění (pro dokreslení situace dodejme, že násilníka během aktu dekapituje noumenální příšera) sice patří k „výživnějším“ scénám, které kniha nabízí, rozhodně se však nevymyká standardu každodenního života v Nehynoucím městě. K Lakeově cti je však nutno poznamenat, že brutalita, jíž Květinová zkouška v protikladu ke svému idylickému názvu vyniká, nejsou samoúčelné. Vedle toho, že se výrazně podílí na vytváření pochmurné atmosféry románu, je jedním z prostředků, jimiž autor proniká do povahy hlavních postav. A například nelidská „výroba“ trpaslíků se dokonce v závěru ukáže být pro román i samotnou existenci města klíčovou.

Sami hlavní hrdinové do prostředí Nehynoucího města výborně zapadnou. Trpaslík Bijaz se například sexuálně ukájí při sledování mučení mladých chlapců, zatímco faktor Jáson, který během výchovy, jíž byl v mládí v trpaslíkově domě podroben, taktéž „objevil zálibu ve své bolesti, a později i v bolesti jiných“, disponuje vlastní tajnou mučírnou. Imago z Lockwoodu, který se „jen“ živil podplácením soudců, tak ze srovnání se svým okolím vychází jako vzor mravní čistoty. Každý z nich se přitom ovšem drží určitých morálních zásad a pro všechny tři je typická poněkud rozporuplná láska k městu i ochota obětovat se pro jeho přežití. Díky vlastnostem, které by v tradiční fantasy plně stačily k jejich obsazení do úloh hlavních padouchů, zde protagonisté příběhu pouze lépe splývají s prostředím, v němž se Květinová zkouška odehrává.

Vedle vpravdě profesionálně zprostředkované pochmurně děsivé atmosféry klade Lake důraz i na epickou složku románu – což u autorů zařazených do edice New Weird rozhodně nelze považovat za samozřejmost. Příběh se odvíjí ve svižném, stupňujícím se tempu a přináší dostatečné množství zvratů, aby z knihy udělal příjemně čtivou a současně napínavou záležitost.

Přesto se právě v konstrukci děje nejvýrazněji projevuje Lakeův nedostatek zkušeností s psaním delších komplexních textů. Autor je při vymýšlení zápletek často nedůsledný: Mnohé události opomíná náležitě vysvětlit – čtenář se například nikdy nedozví, proč vlastně tocharové vylákali Jásona ven z města – a řadu zvratů lze sotva označit jiným výrazem než deus ex machina. Ostatně už hlavní zápletka první části románu – tedy Imagovo odhalení způsobu jak legálně obnovit úřad purkmistra a samozřejmost, s níž dosáhne vlastního dosazení do této funkce – se vyznačuje mírou naivity, která by sotva byla přípustná v jiném žánru.

Přes uvedené výhrady – i dosud nezmíněné recenzentovy rozpaky vyvolané snad až příliš rychlým ukončením knihy – se však Lakeovi podařilo dosáhnout překvapivě působivého výsledku. Osobně řadím Květinovou zkoušku mezi to lepší, co dosud v rámci edice New Weird vyšlo. A vyznačujete-li se dostatečnou odolností vůči scénám, jež svou drsností balancují na hranici dobrého vkusu, mohu vám ji s klidným svědomím doporučit. Tahle za přečtení stojí.