Pohyblivá města, nesená na ramenou obrů. Obrovské diamantové mozky velikosti světů. Zhmotnělí technologičtí bohové, inteligentní lode, kvantové technologie, díky kterým je možné téměř úplně všechno. Věznice dozorované umělými inteligencemi se zálibou v sociálních simulacích. A jeden zloděj, jedna válečnice a jedna ztracená paměť. A jeden debut finského autora, který se nebojí kráčet ve stopách velikánů.
 |
Jean le Flambeur je zloděj. Toho času v base. Přesněji dilematické věznici, kde pro pobavení pseudobožských UI zvaných Archonti do nekonečna zabíjí své spoluvězně a vlastní dvojníky anebo je zabíjen jimi. Spíš to druhé. Smrt tady nic neznamená – tělo je pouhé simulakrum a mysl soustava impulzů, které lze snadno převést do dalšího. Byl by se tam pravděpodobně zbláznil, nebýt Mieli, okřídlené ženy se zjizvenou tváří, která ho dostane ven. Ale protože ani v budoucnosti za cca šest set let nic není zadarmo, něco za to chce. Něco, co bude vyžadovat všechny schopnosti, které le Flambeur kdysi míval. Předtím, než se rozhodl zapomenout a uschovat své vzpomínky kamsi do kráčejícího města Morny na kolonizovaném Marsu, jehož obyvatelům slouží jako platební měna čas.
Rajaniemiho dílo připomíná svěží brízu, vanoucí z mořské strany za parného letního dne. Od samého začátku je čtenář uchvácen vypsanou a jistou rukou, jíž jsou mu po kilech podávány všechny divy, občas až halucinačně spletité technologie a obraz budoucnosti, kdy se lidstvo dávno vymanilo z břemen organických těl a biotechnologická vylepšení nebo komunikace prostřednictvím kvantové provázanosti je něco tak běžného jako telefon. Autor maximálně využívá svého matematicko-fyzikálního vzdělání, ale nikdy ne tolik, aby čtenáře nudil nebo mátl – k tomu disponuje řadou jiných nástrojů; od imaginace, která si v ničem nezadá se jmény současníků jako Alastair Reynolds nebo Paul di Filippo, po lehkou eleganci, s níž odkazuje na staré mistry řemesla jako Arthur Conan Doyle nebo Maurice Leblanc, zrovna jehož Arsèna Lupina je šarmantní švihák Jean le Flambeur postlidskou variací.
Dávkování informací, které leckdy pohřbí tempo do téměř záporné rychlosti, když se autor ztratí v narcisismu vlastní vzdělanosti, je zvládnuté výtečně – nic nezpomaluje, nic není řečeno navíc, a když už se nějakého toho vysvětlení čtenář dočká, zhltne ho hladově tak rychle, že si ani neuvědomí, že byl vzdělán.
Postavy jsou přirozené a živoucí, přičemž každá má dostatek vlastního prostoru, abychom se stihli ztotožnit s jejími vzorci uvažování. Ať už se strohou válečnicí Mieli, která ve jménu Sobornosti a Velkého úkolu musí spolupracovat s člověkem, jemuž je vlastní všechno, ale rozhodně ne přímé jednání a kodex cti, na němž žena lpí nejvíce, či její inteligentní lodí Perhonen, která je tolikrát víc než jen pouhá vesmírná varianta Knightriderova Kida, kolikrát je to představitelné, protože je v mnoha případech lidštější, než její obyvatelé. Mladého martského detektiva Isidora, který se chladným uvažováním a používání čistě logických a deduktivních postupů blíží Sherlocku Holmesovi. Nebo jeho faktického protihráče le Flambeura, floutka, svůdníka a muže tisíce tváří, který neumí prohrávat a coby hlavní postava příběhu je jako jediný vyprávěný v první osobě.
Vzájemný a nevyhnutelný konflikt posledních dvou jmenovaných je jen jedním z mnoha chytrých odkazů, jimiž je dílo prošpikováno a které tu a tam vykukují z neustále proměnlivých ulic Morny. Krom ústředního tématu hledání ztracených vzpomínek román nenásilně polemizuje o otázce lidské identity ve světě, kde tvář nemá takřka žádný význam, protože je ji možno libovolně měnit, a kde paměť nebo samotné vzpomínky jsou pouhým artiklem, který lze regulovat, sdílet, mazat nebo samozřejmě ukrást.
Všechny viditelné znaky, které máme před sebou, ukazují a naznačují, že možná stojíme u zrodu nového žánrového mistra. Zatím ale opatrně, finální soud vynesme až ve chvíli, kdy bude plánovaná trilogie venku celá. Osobně se Fraktálového prince nemůžu dočkat. A rozhodně nejen kvůli skvostné obálce.
Jean le Flambeur je posthumanistický zločinec, psycholupič, hochštapler a podvodník. Jeho původ je zahalen tajemstvím, ale jeho eskapády zná celá Heterarchie – od vloupání do gigantických diomozků vnitřních planet, jimž zcizil jejich vlastní myšlenky, až po krádeže vzácných pozemských starožitností z majetku šlechty pohyblivých martských měst. Až na to, že Jean udělal jednu chybu. Teď je odsouzen k pobytu v dilematické věznici, virtuálním nápravném ústavu spravovaném axelrodskými archonty, kde hraje nekonečné variace jednoho herně-teoretického rébusu s nespočetnými replikami sebe sama. Jeanovu každodenní rutinu smrti, zrady a spolupráce však převrátí vzhůru nohama příchod Mieli a její pavoučí lodi Perhonen. Právě ona mu nabídne možnost získat zpět ztracenou svobodu a schopnosti jeho starého já – ovšem výměnou za uskutečnění té jediné loupeže, která se mu tak docela nepovedla… Kvantový zloděj je úchvatný román v duchu hard sci-fi, jehož děj se odehrává v daleké budoucnosti naší sluneční soustavy, a zároveň akční krimi příběh plný bizarních posthumanistických postav, jejichž počínání nicméně řídí skrznaskrz lidské pohnutky zrady, pomsty a žárlivosti. Výsledkem je naprosto strhující knižní debut. (anotace)
- Kvantový zloděj
- Autor: Hannu Rajaniemi
- Překlad: Daniela Orlando
- Série: Kvantový zloděj 1
- Forma: paperback
- Počet stran: 352
- Cena: 279 Kč
- Vydal: Laser-books, 2012
Četli jste tuto knihu? Podělte se o názor. Kvantového zloděje si můžete zakoupit v našem e-shopu s 15% slevou.
Vypadá to lákavě. Co Laser a e-booky?
Zkoušeli jsme se na tohle zeptat, ale majitel práv vyžaduje tvrdé DRM, což my nechceme.
Škoda 🙁 No, pokusím se nějak přestavět knihovnu…ale tam se teď začal roztahovat Ultimátní komplet od Marvela. Zapeklitá situace 🙂
No, takhle malý paperback se snad ještě vejde do každé knihovničky, i když budou vy výsledku tři 🙂
A dočkáme se pokračování již letos?
A ještě jsem se chtěl zeptat na Jeffa Noona. Tušim jste chtěli vydat Atutomatickou Alenku. Bude nebude?
Doufáme, že se Rajaniemi podaří vydat ještě letos, ale je příliš brzy na to slibovat to napevno. Pokud jde o Automatickou Alenku, pak tady je situace víceméně stejná. Jednoduše řečeno – všechno, co není v edičáku je ve fázi “připravuje se, uvidíme”.
Četla jsem hned jak se kniha ocitla na pultě. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, každopádně zajímavé čtení, ale další díly už nedám. Mám ráda umírněnější autory jako je třeba Asher, Scalzi atd :-)) Každopádně to byla pořádná zkouška čtenářova intelektu, takže pro toho, kdo si chce řádně potrápit závity můžu jen doporučit:-)
Po čase zase solidní scifíčko. Už jsem si myslel, že je to tu jen samej(má) Majar a warhammer.
to KarelC: poněkud nešťastné vyjádření, neřekl bych, že Warhammerovské knihy – nedej Císař ty ze 40k řady – zde jsou nějak často přítomné. To samé Majar – měla tu kolik knih, dvě?
Ale s tím, že Rajaniemi bude solidní scifíčko souhlasím 🙂
No … knih podle her, filmů, seriálů, komiksů a jejich klonů a klonů jejich klonů je tady nicméně přehršel.
Recenze
Výborná kniha přetékající nápady a hard sci-fi obrazy, kterými autor vládne pevnou rukou jako japonský mistr tuše, přičemž dává velkou svobodu čtenářově imaginaci. Kniha je jazykově i myšlenkově velmi náročná a před překladem Daniely Orlando musí člověk smeknout. Téměř 350ti stránková jízda vykreslí před čtenářem tolik technologií, gadgetů a vychytávek, že se v nich může s úžasem brodit ještě dlouho po dočtení.Ať už se jedná “o fantomovku disponující mimojiné nanostřelami z nichž každá nese po jednom bojovém gogolu který zaplaví střeleného protivníka kopiemi sebe sama” o loď s vlastní myslí kterou si její kapitánka vyrobila zpěvem, nebo mnoha generacemi zmutované hybridní biorobotické zbraně fobs kteří útočí na Mornu – představte si pod tím co chcete. Příběh dá vzpomenout na Dickovu povídku Paycheck, či další díla se vzpomínkami které si dotyčný smaže ale nezapomene si na cestu naházet drobky aby je zase objevil. I přes jistou teatrálnost a kýč v podobě odhalení blízkých sociálních vazeb, děj nádherně plyne ke grandioznímu finále,které přináší víc otázek než odpovědí. Tahle jízda musí pokračovat a doufejme, že to Laser stihne ještě letos.
Nápadů je opravdu přehršel, ale tak nějak úplně nefungují dohromady. Podle příměru předchozího mluvčího, lehce upraveného – jako kdyby se Hokusai pokusil omylem poskládat několik dřevorytů dohromady. Jednotlivé části jsou místy opravdu výborně napsané, ale dohromady jaksi netvoří smysluplný celek. Nepotřebuju nutně, aby knížka měla koncovitý konec a bylo vše do mrtě vysvětleno, ale potřebuju, aby to dohromady fungovalo. Autor sice srší nápady jako na přehlídce ohňostrojů, ale jako celek mu to prostě nefunguje, a ten happy-end na konci… Tak snad pokračování, ale nevím, jestli na něj ještě budu mít chuť. Nicméně scénka s čokoládou opravdu neměla chybu, to zas jako jo.