Kushiel 1 – Kushielova Střela – Careyová Jacqueline

A stejně tak i výborný příběh plný intrik, dobrodružství, vášnivých citů, slibů porušených i překvapivě dodržených. Příběh vyprávěný samotnou Phédre, kterou zvraty Štěstěny zavedou do podivuhodných krajů k ještě podivuhodnějším lidem a dokonce i k bytosti, která vládne vodám. Znamená to, že celý román se soustředí na věci, kterých je Phédre přímou účastnicí, nenajdeme zde žádné odbočky, i když víme, stejně jako hrdinové knihy, že se toho odehrává mnohem více. Když pak ještě vezmeme v úvahu, že Kushielova střela má takřka sedm set stran hustě vysázeného textu a my se ani na okamžik nenudíme, je jasné, že před sebou máme skutečně výjimečně atraktivní knihu.
Která ovšem nabízí mnohem více, než jen dobře napsaný dobrodružný příběh. Její síla spočívá hlavně v pozadí a hlavní postavě. Svět románu je v mnohém podobný tomu našemu – už při letmém pohledu na mapu nalézající se na počátku knihy nás zaujmou povědomé názvy států a měst a v průběhu čtení můžeme rozplétat vztahy s naší realitou, nebo naopak odhadovat, kde a jak došlo k odlišení. Někdy je to jednoduché – místo římské říše je zde tiberijská, Alba a Eire jsou Anglie a Irsko, Skaldové jsou Germáni a tak podobně. Jindy si můžeme pouze domýšlet, hlavně pokud půjdeme po mapě na východ.
To jsou však pouze vnější, tedy méně důležité rysy Phédřina světa. Jeho podstata nespočívá v odlišném politickém vývoji, ale ve zcela nové teologii, v jejímž důsledku se v místech dnešní Francie rozléhá království řídící se učením Eluy, zrozeného Zemí z krve Spasitele a slzí Magdeleniných. Ono učení, které nakonec následovalo i několik andělů, je prosté: miluj podle touhy své.
Terre d´Ange se tak pyšní nejen krásou svých obyvatel (dědictví andělů v jejich krvi), ale i zcela specifickou kulturou, která klade velký důraz na lásku ve všech jejích podobách a na instituce, jež ji mohou poskytnout. Krom jiného to znamená, že se setkáme i se vztahy řekněme neortodoxními (napříč pohlavími ve všech kombinacích, sadomasochismus) a řešení problémů (či uplácení) pomocí sexu je věc zcela běžná. Phédre, která je vyškolena v přinášení rozkoše, je však výjimečná i v této společnosti tím, že dokáže nalézt potěšení i v bolesti – což nepotěší pouze sadomasochisty, ale zároveň z ní činí špióna odolného vůči mučení.

Možná pozornosti věnované ´postelové politice´ vděčí román za anotaci odkazující i na slavnou Dunu, což je ovšem zavádějící. Kushielova střela je sice hodně o sexu, ale ten má mnohem mystičtější rozměr než v Duně, kde navíc Bene Gesserit byl navýsost politickou organizací, což se o profesionálních milostnicích Phédřina světa říct nedá. Těch rozdílů je samozřejmě více, ale není účelem tohoto textu srovnávat dva romány. Stačí jen poznamenat, že pokud bychom ono srovnání zdůvodnili propracovaností světa, bylo by vhodné. Opírat jej ovšem o některé na první pohled podobné prvky by naopak mohlo být škodlivé a upírat Kushielově střele svébytnost.

Kultura rozvinutá kolem Eluova učení a vůbec celý románový svět je podivuhodným mixem renesance a antiky. Mixem, který se ovšem drží v mezích romantického historického románu (a tedy představ společných širokým vrstvám, což románu u čtenáře může jen a jen pomoci). Království Terre d´Ange je tak podobné trubadůrské Francii obohacené o renesanční básnictví a z antiky převzaté (a pozměněné) instituce zaměřené na náboženstvím podmíněnou prostituci (nutno zdůraznit, že bez negativních konotací) či toleranci vůči homosexualitě a určitý druh panteismu. Naopak barbarské národy Skaldie odpovídají antickým pramenům o Germánech a obyvatelé Alby zase těm o Keltech. Vždy ovšem v oné romantizující rovině (stačí se jen podívat, s jakými vrstvami společnosti se v románu setkáme, či na ritualizaci soubojů).
Romantickým představám o dvou posledně zmíněných národech odpovídá i fakt, že Skaldové jsou vylíčeni mnohem násilněji a drsněji (i když i u nich se setkáme s určitou krásou a kulturou), kdežto pseudokeltská kultura Alby je barevnější, s větší rovnoprávností mezi pohlavími, a přes celkovou divokost rozhodně pozitivnější a jemnější.
Popisovaný svět díky tomuto čerpání z romatických představ působí známým dojmem, i když v mnoha ohledech i silně exoticky – nikdy však na úkor čtivosti románu. Hlavní hrdinka Phédre no Delaunay je pak ideální průvodkyní. Díky svému vzdělání (které je nám umožněno sledovat na začátku románu) je se svým prostředím a kulturou zcela srostlá, její komentáře nám umožňují se snáze adaptovat a vychutnat si nejen popisovaný děj, ale prostředí a celkovou atmosféru.

Pojetí fantasy jako historického románu se projevuje i v omezení nadpřirozených prvků v ději – Careyová si vystačí, stejně jako Gavriel Guy Kay, s málem – trocha věštění, mytologické odkazy na dávné časy, lidská pověrčivost (vůdce Skaldů je hrdinou mnoha příběhů, kde se to jen hemží kouzlem, ale ve skutečnosti se jedná o fyzicky, ale hlavně psychicky a intelektuálně neobyčejně zdatného jedince). Skutečný projev mocné magie nebo nadpřirozených sil obecně, je v knize pouze Pán průlivu, bytost vládnoucí vodám mezi Albou a pevninou, jejíž pomoc musí Phédre získat.
Phédre je navíc díky svému výcviku nejen sympaticky jiná od většiny fantasy hrdinek (snad nejblíže jí a jejím společníkům jsou hrdinové románu Štěstí ve stínech od L. Flewellingové), ale také kultivovaná a taktní – což autorce umožnilo vyhnout se popisům, které by děj zdržovaly, nebo jej naopak činily nesnesitelnými. Řadu věcí nám tak Phédre zamlčí, nebo shrne do pár vět, a to je jen dobře. Čtenář se tak vyhne nudě a Kushielovu střelu opravdu přečte jedním dechem.

Pokud je Phédre postavou poněkud nezvyklou, o jejích společnících a protivnících se to již říci nedá – jedná se o poměrně typické hrdiny (a padouchy) fantasy příběhů: cvičený válečník vázaný slibem, mistr špión jako mentor, mladičká královna, starý král, vůdcové kmenů, na ulici vyrůstající chlapec s talentem k věštění atd. Rozhodně to ovšem není něco, co bychom měli Kushielově střele vytýkat – již jsem napsal, že příběh vypráví Phédre, takže je jen logické, že právě ona bude nejzajímavější postavou románu.

Výhodou románu je fakt, že přestože se jedná o první díl trilogie, příběh je v zásadě uzavřený, takže se nemusíme bát nějakého dlouhého čekání na dokončení. Autorka si tak celkově zaslouží velkou pochvalu a její první česky vydaný román si zasluhuje plnou pozornost fanoušků žánru. Slovo uznání si zaslouží i nakladatelství Triton za vázanou podobu a skvělou obálku. Jinak výbornou úpravu textu však sráží fakt, že veškeré ť je vytištěno s háčkem, čímž poněkud zapadne, že i přes rozsah knihy narazíme jen na pár chybějících uvozovek či překlepů. Ale to je skutečně pouze drobnost, přes kterou se díky kvalitám příběhu samotného brzy přenesete.