Kulhánek, Jiří – Divocí a zlí HARDCORE

 Druhý díl Kulhánkova posledního výtvoru se honosí názvem hardcore. Je tento díl opravdu hardcore? Odpověď je jednoduchá, je, pokud si ovšem nepředstavujete, že se tento díl bude lišit od  ostatních knih Kulhánkovy produkce. Opět se zde střídají pasáže nasáklé krví a čvachtajících vnitřností vyhřezlých  po nezměrných dálavách. Prostě klasika, všude se válejí mrtvoly, které se během několika chvil probouzejí k životu a pronásledují svého exekutora.

Díl první skončil, když se Peytl probojoval přes půl Ameriky až ke své šlupce (dopravní prostředek na bázi pravděpodobnostního pole – výroba 23. století) a společně s reportérkou Action teamu se omylem přenesli do minulosti, zrovna když vrcholí přípravy na střetnutí dvou armád, anglické a severské, přičemž seveřané, odmítající víru v boha, se dostavili v opravdu hojném a počtu nezdravě převyšující počet “anglánů“. A proto není jiného východiska, než aby Peytl a bájný Merlin zničili protivníka. Peytlův úhlavní nepřítel v nerovné bitvě se stal hrdina švédů, který je ve skutečnosti upírem, ale to ještě nikdo netuší.
Peytl je požádán, aby přinesl archu úmluvy, jejímž prostřednictvím by se “našlo společné východisko“. Peytl samozřejmě souhlasí (nemá na vybranou), ale z archy se vyklube nechutně výkonný rotační kulomet, který dokáže v nepřátelské jízdě vybrat tu pravou krvavou daň (náboj vnikne do opancéřovaného krunýře, ale po vniknutí, vzniklou deformací při vstupu, se mění na mlýnek nebol spíše rotační sekáček na maso, který uvnitř pancíře rozdrtí nepřítele na nechutnou kaši, a tak je brnění plné šlehaného masa, které navenek připomíná, obyčejné brnění s několika malými otvory po smrtonosném střelivu)

A nyní již přenecháme hlavní slovo Peytlovi, ať nám sám řekne, jak se prosekal a prostřílel druhým dílem.

Co říci, dohodnul jsme se s králem, že mě pomocí Merlinova pravděpodobnostního pole udrží při spánku až do doby, kdy jsem zmizel z budoucnosti 21 století, to se samozřejmě neobešlo bez problémů, pořád se do toho sral nějakej příbuznej, no nakonec to vyšlo a objevil sem se v době, kdy jsem provedl svůj druhý nepovedený skok.

Jenže ejhle, zdá se, že se mým zásahem v minulosti pár věcí změnilo (no i moje podoba, teď sem hezčí :o). Já sám jsem dostal přízvisko svatý Peytl. Na Zemi se vytvořila sekta, která se snaží převzít vládu nad Zemí. Sekta věří ve svého  boha – zářícího spasitele, který se zjeví, až bude odstraněn jediný “člověk“, schopný zářícího odstranit. Ten dotyčný je označován  jako Temný prorok, hmm tak a to sem zrovna na potvoru teda asi já. Jsem očekáván a již v knihovně se odehrají menší jatka. Nejdřív sou sekťáci proti mně, pak mě vezmou jako schopného bojovníka do svých řad, protože se prý spletli a já nemůžu být on, ten zlej. Tak jim pomůžu k převzetí vlády v Anglii, zbytek světa se jim podaří zabrat i beze mně. Přebírání moci vypadalo asi tak, že na tisících místech se bratři ve zbrani chopili svých nástrojů moci a zlikvidovali a vyvraždili veškerý odpor, přičemž, já sám jsme jim nemálo pomohl při udržení Londýnské centrály. Jenže z hrdiny, známého a oslavovaného především v televizi, ze mě opět udělali nepřítele lidu číslo jedna, proto sem se skrýval a po útěku před cyberkentaurem, sem se schoval do Temže. V přístavu jsem se seznámil s pár chlápkama, kteří mi slíbili, že mě vezmou do Ameriky, kde by měl být zajatej Hnusák (to je ten můj čtyřrukej přítel). Cestou jsme měli problémy, ale ty jsme vyřešil, popravdě jsme je vyřešil já :-). Až tomu poslednímu problémku sem nedokázal zabránit, ty skurvený swině mě prodali, možná si říkáte, že pár maníků, mě přece nemůže rozházet, no jo, jenže ono tam bylo několik starejch známejch mrtvejch a ty strejdové co mě zradili, byli upíři, takže sem byl v pytli, prodán a potom rozřezán šíleným doktorem Seydelmannem. Taky jsem zjistil, že Hnusák už není, sám pan velký doktor mi ukázal video, jak ho rozřezával, fuj. Naštěstí mě zachránila culíkatá, taková děsně rychlá náctiletá holčička. Díky ní jsem se dokázal dostat do šlupky.

Čekalo na mě překvapení, zářící spasitel se mně v poslední chvíli chytnul a skončil se mnou ve šlupce, vůl, neuvědomil si, že se beze mě už nedostane ven, a tak se tam howádko uvěznil, já si zatím vlezl do regenerační komory. Jsem bez končetin, jednoho oka a čeká mě pár týdnu v klidu a bezpečí, kdy se mé zubožené tělo zregeneruje do původní podoby (snad). Ještě připomenu, že jsem přišel o bitevní kombinézu i postol. No doufám, že do třetího dílu budu v jednom celku. HEHEHE!!! Zářícímu snad zatím dojde, že je v prdeli! HEHEHE!!!

úryvek (strana 140)
Sebevražedným skokem jsem se přenesl přes rozstřílený vrak dodávky, a jak jsem na druhé straně dopadl, praskl pode mnou chodník – vzápětí do mne dodávka nakopnutá výbuchy tvrdě narazila. Střepiny hvízdaly, s odpornými zvuky se zasekávaly do zdí a za krk mi napadalo deset kilo mokré omítky.

***

Třetí vlna útočníků běžící v hlubokém předklonu se začala rozpadat. Kulomet byl nějaká ostrá šajba, střely šli i skrz neprůstřelné vesty. Někde na střeše naproti to houklo a do vchodu vlétla druhá raketa. V ostré explozi nadskočila celá ulice a kulomet ztichl.

Jen bych dodal, že tato kniha je poviností a svátkem každého scifi čtenáře, který se vyžívá v možných i nemožných  druzích exekuce, mordování a mučení. Berte všema deseti (popř. dvaceti), jedná se o absolutně skvělé a zábavné pokračování!!!