Krvavé pohraničí – Šlechta Vladimír

Na románu Krvavé pohraničí je nejlépe vidět, jak těžké to mají čeští spisovatelé. Když pomineme to, že jsou tlačeni do psaní akčních krváků stylu Kulhánek (takže se to lépe prodává, to je jasné), tak je třeba upozornit i na to, že při rozhodování o názvu knihy má hlavní slovo vydavatel. Vladimír Šlechta si vybral pro tento román název Voskový obelisk, ale na přání vydavatele musel být změněn na Krvavé pohraničí. Následuje úryvek, který mluví konkrétně o tom, proč se román měl původně jmenovat Voskový obelisk:

“V jednom sklepení jsem našel ohromnou hromadu včelího vosku. Proč tam byla? Nevím. Kdo ji tam dal? Snad ještě ti Pterrové. Ti, kterým říkáš rasa Ögü. Neměl jsem jinou zábavu, a tak jsem ten vosk vytahal na nádvoří. Nad hrobem našich přátel jsem z vosku vymodeloval obelisk.
Voskový obelisk.
Myslel jsem, že se později do citadely vrátím a přivedu s sebou sochaře  a kameníky, kteří pak nad hrobem postaví mohylu a vztyčí skutečný obelisk – obelisk z té nejtvrdší žuly.
Víš, nádvoří citadely je obehnáno vysokými budovami a slunce na ně zasvitne každý den jen n a pár okamžiků. Sluneční světlo mému obelisku neuškodí. Jenže vosk není nijak trvanlivý materiál. Teplo, zima, déšť, vítr – to všechno bude voskový obelisk umenšovat. Jak dlouho tam ten obelisk vydrží? Pět let? Spíš méně. Voskový obelisk, jediná připomínka našich přátel, zmizí.
Náhrobek z vosku – to je ten pravý náhrobek pro válečníka. Víš, co se stalo s jeho jménem? Jdeš po Rudenrogu, ptáš se kolemjdoucích a oni se diví: Gordon Fee? Kdo je to? Jen pár lidí z těch, kteří dnes žijí v Rudenrogu, ho znalo osobně. A za ten rok už na něj zapomenou všichni. Gordon Fee, který zabránil porážce našeho království v jedné z válek s vévodstvím Barro. Objevil Biegro-log. Vedl výpravu, která zničila Alaricha Touraina, temného mága.
A nikdo už ho nezná. Jako by nikdy nebyl.”

Hned na prvních stránkách se seznamujeme s hlavním hrdinou knihy – s Floydem Bartlettem – a zbytky jeho družiny, kterou dříve vedl Gordon Fee. Ony sbytky družiny (tvořené kromě Floyda zwergem Thorpim a skamenělou Alexandrou) se vracejí z výpravy do města Rudenrogu. Když však doráží do Rudenrogu, které opustily před pouhým rokem, je pro ně přichystáno obrovské překvapení… a zklamání. Město se za ten pouhý rok změlilo k nepoznání. Několika násobně se rozrostlo, na ulicích chaos, ve správě města chaos, nic nebylo tak, jak by mělo vypadat. Floydův přítel Roger Schnirrega byl i s celou zwergskou (trpasličí) jednotkou převelen jinam a teď už se nemá kdo o pořádek ve městě starat.
Floyd se setkává doslova s několika známými. Všude vládne korupce a špína. Krvavé pohraničí je v podstatě jen o tom, jak Floyd zjišťuje, co se všechno událo během jeho nepřítomnosti a proč se město tak změnilo. Jo, jo, lidi jsou svině, já to vždycky říkal a říká to i (né zas tak otevřeně) Vladimír Šlechta. Člověk by se až styděl přiznat se k tomu, že je člověk, po tom, co si přečte tento román. Krvavé pohraničí je plné malých zápletek a zajímavých dějových smyček. Perfektně jsou popsáni všichni hlavní hrdinové a vykreslen charakter lidí. Pokud byste hledali vyloženě akční příběh, pak Kravavé pohraničí nekupujte. Krvavé pohraničí je prostě o něčem jiném. Je to výborný příběh, který rozhodně zaujme široké vrstvy a myslím, že by mohl (stejně jako např. Sapkowski) uspět i u lidí, kteří normálně fantasy nečtou.

Šlechta používá naprosto stejnou výstavbu příběhu a styl jako v jeho postkatastrofických románech Projekt Berserkr a Ostří ozvěny. S prostředím Pohraničí má ovšem asi daleko větší plány, než s prostředím jeho sci-fi románů a povídek. Všechny texty, které do jednoho z obou světů patří, se snaží nějakým způsobem provázat. V Krvavém Pohraničí vidíme hodně pojítek s povídkou Válečná lest (Drakobijci II). Velice se těším na chystané sborníky povídek a možná příjde i trilogie.