Kroniky Fey III. – Rival 1+2 – Rusch K. Kathryn

Začátek je očekávaný, na Modrém ostrově uběhlo vcelku mírných dvacet let, kdy se nic nedělo a křehké soužití mezi Feyi i Ostrovany fungovalo. Sice obě strany byly distancované, ale žily. Což se hned po prvních stránkách mění. Na ostrov totiž doráží Rugarův otec Rugad (patrně v rodině nemají velkou invenci pro jména 🙂 ). A co zjistíme? Že Rugad o svých pravnucích ví a má v plánu se jich zmocnit, přetvořit a dosadit na Černý trůn jednoho z nich jako dalšího dobyvatele světa.
 

To je prakticky osa až do úplně posledních stránek pátého dílu. Boj o syny, dceru, pravnuky, pravnučku. Nicholas vládne pevnou rukou a i přes potíže Ostrovanů přijmout jeho poloviční děti, je jako král uznáván. Ono obecně lze podotknout, že Rival – svazek první je především o vztazích, kdy se Dar na základě vize snaží zachránit Sebastiana, Arianna je čím dál víc svéhlavá, tvrdohlavá a s každým se nesnáší, Titus se stává překvapivě zatrpklým stejně jako kdysi Matthias. Coulter se s Darem odcizují, Matthias se dál snaží najít tu nejlepší zbraň na zabíjení Feyů a tak podobně. 

Druhý svazek je více o válce. Do hry vstupuje nový člen naší skupinky hrdinů – Con. Mladý aud se svatým úkolem. Válka, neboli spíše rychlé obléhání je podle všech očekávání během pár dní u konce a jen s palácem a jeho vojáky vzniknou problémy. Pomyslnou osou se stává přežití všech zúčastněných, útěk, ochrana… Rival je jakousi předzvěstí odporu, který nastává v budoucnosti. 

Co je oběma svazkům společné, je, jako obyčejně, docela podařená obálka, která se vztahuje přímo k ději, a slušně provedená redaktorská činnost. Kathryn Rusch provedla kus dobré práce, ale ne vše je bez chyb. Jelikož mám v současné chvíli přečtený i další díl, můžu konstatovat, že určité situace působí strašně uměle. Autorka si vytváří podmínky pro další postup v ději tak „vynuceně“, že v běžném životě by to nebylo možné (příklad dám v příští recenzi). Hrdinové jsou neustále téměř všichni tvrdohlaví jak kámen a odmítají přemýšlet. Nemyslím si, že Arianna by mohla být až tak zahleděná do sebe, ignorovat hrozbu krve a vůbec být takto sobecká. Mám pocit, že jsem psal něco podobného už u prvního dílu, kdy se autorka snažila všechny přesvědčit, jak je celá Feyská rasa bez výjimky krutá, strašlivá a nic je nemůže změnit. Jenže ani Diamanta ani nikdo jiný, kdo byl ve spojení s hrdiny, se tak nechoval. Pouze nám bylo popsáno myšlenkami druhé postavy něco na způsob: „To jsem si nemyslel, že by Diamanta (Arianna) mohla být tak krutá. Asi je skutečně pravá Feyka…“ Ale nikde jinde se tomu opět nevěnuje. Jednoduše správně vytvořila svět, osoby atd., ale nedokáže na dostatečné úrovni podat přirozené chování lidí a musí je spíše opisovat nebo dotahovat do extrémů. To se také pojí s jedním neduhem, který mě iritoval po celou dobu. Pořád a bez přestání opakuje, co se stalo dříve, kdo co udělal, kdo kde byl, co mu vadí. Vrací se v myšlenkách hrdinů do minulosti a pořád se v ní „babrá“ a rozebírá, co všichni stejně už dva díly víme.

Každopádně je to stále nadprůměrná fantasy, kterou stojí za to mít v knihovničce. Svým způsobem zvláštní, originální a v určitých částech stránkami letíte jak vítr. Především na konci se většinou dávají hlavní události do pohybu a různé strany konfliktu se střetávají, takže čtete jak blázni, abyste se rychle dozvěděli, jak to skončí.