Krok ze tmy – Howard Robert E.

Nejnovější výbor z díla amerického velikána dobrodružné literatury nese název Krok ze tmy. Není tedy nikterak překvapivé, že obsahem útlého (ovšem vázaného, s přebalem a bohatě ilustrovaného) svazečku budou povídky strašidelné. Nikoliv hororové. Strašidelné.
Pravda, několik povídek horory jsou, ovšem další do této kolonky nenapasujeme, přestože je jejich jednotícím prvkem děs (1), strach z neznáma či dotek čehosi nadpřirozeného. Hemží se to v nich duchy, zlovolnými domorodými kouzly, prastarými kletbami, nelidskými civilizacemi, ale také odvážnými hrdiny, kteří neváhají s nepřirozenou hrůzou bojovat a nezřídka též – i když ne vždy – uspět. Howard prostě nezapře, že největších úspěchů dosáhl s jistým zachmuřeným rváčem z cimmerských hor…

Sbírka je složena z povídek a básní, napsaných v rozmezí let 1925-1932, i když podle anotace došlo k vydání některých čísel dlouho po autorově smrti. Většinou se pak jedná o texty určené legendárnímu magazínu Weird Tales, jehož editorovi, Farnstworthu Wrightovi, skládají čeští editoři zaslouženou poklonu.

Stáří textů se odráží v několika aspektech, které pro fanoušky Howardova díla nebudou žádným překvapením, ba ani překážkou k vychutnání si dalších příběhů od svého oblíbeného autora, ale u nováčků by mohly vzbudit určité rozladění a tázání se, proč je vlastně Robert Erwin Howard tolik oslavován.

Předně je třeba si uvědomit, že Howard psal pro pulpové magazíny – pro řadu pulpových magazínů. A aby se uživil, musel psát povídek mnoho. To znamená, že ne všechny budou brilantní, propracované, dechberoucí… Ale také to neznamená, že budou vyloženě špatné. Howard si, stejně jako řada jeho souputníků – vzpomeňme H. P. Lovecrafta, na jehož dílo nalezneme řadu odkazů napříč celým Howardovým dílem (2) – vytvořil specifický styl, který mu umožňoval zachovat kvantitu i kvalitu, případně nám ukazuje, jak se coby autor vypracovává (příkladem budiž dvojice Ve villaférském lese a Vlčí hlava).

Howard ve svých povídkách často opakoval motivy a zápletky, hledal ideální hrdiny pro určité typy příběhů (ve zmíněném souborném vydání Conana viz osudy povídky Černý muž, případně slavného Meče s fénixem), často dokonce přebíral celé pasáže textu pouze s minimálními obměnami. Brousil a vylepšoval to, o čem vypráví, stejně jako to, jak vypráví. A tak dodnes jeho povídky udivují vytříbenou vizualitou (3), uceleným pohledem na svět míchajícím fatalistickou filozofii s odvážnými vizemi dávné historie (4) našeho světa a velice temným laděním příběhů, stejně jako tím, že se fanoušek Conana může cítit jako doma u příběhů Solomona Kanea (s jedním se setkáme i zde – Chřestící kosti), Kulla i bezpočtu dalších hrdinů, kteří dík fantazii svého tvůrce putovali naší zemí napříč všemi možnými epochami.

Zároveň však platí, že aby se takovýto styl mohl prosadit, vyžaduje určitý rozsah. Obecně platí, že čím delší, tím jsou Howardovy texty lepší – má prostě prostor „najet“ na své psaní. Což platí i o Kroku ze tmy. I když jsou kupříkladu Dotek smrti nebo Hadí sen vcelku působivé čtení, rozhodně se nemohou rovnat hororovým lahůdkám Věc na střeše či Nekopejte mi hrob. Jestliže druhé dvě zmiňované povídky mohou i dnes vyděsit a potěšit milovníky Lovecrafta, ale i E. A. Poea, první dvě působí spíše jako hříčky, prubířské kameny.

Již zmíněná Vlčí hlava či Lid z temnot pak ukazuje mnohé podoby, které na sebe v Howardově pojetí brala klasičtější dobrodružná próza – exotická prostředí, dobově populární motivy jako je pseudohistorie lidstva či převtělování atd. Okořeněné samozřejmě emblematickými prvky svého autora: strhujícími popisy akce a brilantním vystižením lidského ducha, čelícího smrti, přesile i jevům zcela nadpřirozeným, přesto však bojujícího až do samého konce.

Právě dík této oslavě nikdy nekončícího boje, popření poraženectví, nikoliv však vírou v samozřejmost dobrých konců, je Howard působivý jako autor sportovních povídek, zde zastoupených duchařským příběhem Duch Toma Molyneaxe. I když to zní takřka jako rouhání, nemohu se zbavit dojmu, že Howard, se svými krví zbrocenými hrdiny, by si velice dobře rozuměl s Otou Pavlem a jeho zromantizovanými Zátopky, Veselými a Masopusty…

Především jsem však chtěl napsat, že Krok ze tmy obsahuje brilantní povídky, stejně jako pouhé ilustrační příklady toho, jaké byly Howardovy možnosti a čím vším jako autor prošel. Ty nejlepší povídky jsou stále výborné, i když i v nich je vidět, že víc než co jiného je důležitý „howardovský“ hrdina. Povídky, které jej mají nestárnou, ty které se opírají o jiné motivy mohou být stále čtivé a strhující, ale vždy s příchutí čehosi archaického,.v krajním případě dokonce již zastaralého (Casonettova poslední píseň, která využitím gramofonu jakoby předznamenávala japonské duchařiny typu Ringu, založené na hře se strachem z moderní techniky…).

Dalším prvkem, na který je třeba dávat pozor, je určitá forma latentního rasismu, která je v Howardových textech obsažená. Nejedná se o v dobovém kontextu zcela odlišně vnímaná slova jako je „negr“, stejně jako poznámky o černých divoších (v případě Hyeny i Vlčí hlavy můžeme vše brát jako vystižení mentality prostředí a doby, kdy se odehrávají) – ale o celkovou roli, kterou v jeho prózách černoši, ale například i Mexičané zabírají. Impulzivní, jen výjimečně skutečně stateční, spíše však divošští (na rozdíl od bílých divochů ještě navíc bezectní atd.).
Není přitom od věci připomenout, že Howard byl texaským spisovatelem a dodnes se v textech z Pohraničí můžeme s podobnými stereotypy setkat (byť již mnohem více reflektovanými a využívanými záměrně k tvorbě zápletek či kritice společnosti – viz dílo Cormaca McCarthyho).

S přihlédnutím k typicky howardovskému opovržení moderní „civilizací“ a oslavou nejrůznějších plenitelů a nájezdníků (vždy připravených zabíjet, nikoliv však nečestně do zad), je jasné, že máme co do činění se sbírkou, která přináší nejen kvalitní čtení, ale především cenné svědectví o zrodu dobrodružné literatury v podání Mistra, na něhož dodnes řada autorů navazuje, ale pouze hrstka dosahuje jeho úrovně a takřka nikdo drsné, temné, ale především podmanivé atmosféry naprosté většiny jeho próz (5).

(1) Nezřídka nijak rafinovaný, ale doslova atavistický, primární – „…mrtví doopravdy číhají ve stínech a ohrožují potomky lidstva svou hrůzostrašnou zlovůlí. A v tom případě – ach, bože! – co je člověk jiného, než kvílející děcko, ztracené v noci a obklopené staršlivými příšerami z černých hlubin a z děsivých neznámých propastí prostoru a času?“ s. 101
(2) Oba spojují představy nelidských – a především předlidských civilizací – které však stále touží po návratu a ohrožují lidský svět a racionalitu. Máme na mysli samozřejmě mýtus Cthulhu, reprezentovaný nejen slavným Nekronomikonem, ale také varováním abychom „nerušili spící věci.“ – s. 130
(3> Všimněte si třeba vtažení čtenáře v pasáži: „Většina sloupů, které tvořily jeho průčelí se už zhroutila, takže z omšelých patek ční jen roztříštěné pahýly jako zvyrážené a zpřelámané zuby nějaké staré rozšklebené čarodějnice. Vnější zdi se rozpadají, vnitřní stěny a sloupy nesoucí dosud nedotčené zbytky střechy ale vypadají, jako by mohly vydržet dalších tisíc let…“ s. 128 (zvýraznil BH)
(4) „Mohl bych vám pošeptat do ucha jména, po jejichž vyslechnutí byste se rozpadl jako spálený plevel! Co víte o Jog-Sotothovi a Kathulovi a o propadlých městech? Žádné z jejich jmen ve svých mytologiích vůbec nenajdete. Ani ve snu jste nikdy nezahlédl gigantické černé hradby Kothu…“ s. 106. Nebo samozřejmě pasáže popisující střídání vln nájezdníků nejen na britských ostrovech v povídce Lid z temnot (a mnohem a mnohem více ve sbírce Tygři moře)
(5) Tuto temnotu vyzdvihl již D. Weber v předmluvě k sbírce o piktském náčelníkovi Bran Mak Mornovi, ale já budu citovat slova závěrečné básně sbírky aktuální: „Malí básníci opěvují maličkosti/naději, smích a víru, falešné ctnosti,/milence, kteří splynuli v políbení,/prosté květiny, vadnoucí za setmění./ Velcí básníci píší krví, slzami,/ve žhnoucí bolesti, pokrytí jizvami./Slepě a šíleně sahají do noci,/jen aby změřili hlubiny bezmoci…“ s. 177. A ano – REH byl takovým velkým básníkem.