Křišťálové sféry – výběr povídek z Ikarie

Kniha byla pojmenována podle povídky z pera Davida Brina, kterou bylo zahájeno první číslo prvního ročníku Ikarie. Odehrává se v daleké budoucnosti a poutavě vypravuje o lidské snaze kolonizovat další planety. Lidstvo k obecnému zklamání zjišťuje, že každou životaschopnou planetu obklopuje jakási nerozbitná Křišťálová sféra, která znemožňuje jakýkoliv přístup zvenčí. Až později pozemšťané přijdou na to, že tyto obaly nejsou hloupou hříčkou neznámé vyvinutější rasy, ale dílem samotné matky přírody, která kolem zranitelných zárodků planet vytvořila jakési obrovské skořepiny, v nichž se jednotlivé civilizace pokojně vyvíjejí bez zásahu zvenčí. Alespoň do té doby, než ona civilizace sama zevnitř slupku prorazí a vydá se vstříc okolnímu vesmíru.

Přiznám se, že povídka Jez´rské zlomky od Petera Schattschneidera si mé sympatie příliš nezískala. Jedná se sice o zajímavý, avšak na můj vkus příliš rozvláčný příběh o jednom podivuhodném úkazu v poušti a vědcích vydávajících se prozkoumat tento neobvyklý jev. Autor se snažil včlenit pár hororových prvků, ale výsledek působí až příliš uměle.

Harry Harrison a jeho Krysa z nerez oceli jsou ve scifistické obci dobře známí. Možná jste již slyšeli o Jimmy diGrizovi, jednom z největších lupičů galaxie. Není to žádný zlodějíček, který by vás přepadl pro pár šestáků v průchodu, i když ani tyto metody mu nejsou úplně cizí. Daňové podvody, černý trh, krádeže, ozbrojená vloupaní – nikdy se neopakuje, nic cenného před ním není v bezpečí. Má pro zločin přirozené nadání a jako jeden z mála jej využívá na sto procent. 
Krysa z nerez oceli byla Harrisonovým prvním příběhem o Jimmym a i proto je možná trochu ironicky zloděj nakonec přelstěn a lapen zkušenými profesionály. Naštěstí je našemu hrdinovi nabídnuto i jiné východisko než potupná cesta před soud.

Ten šťastný den Geoffa Rymana je jednou z nejdiskutovanějších povídek, co v tomto měsíčníku kdy vyšla. V této povídce sledujeme osudy osádky jednoho malého nezvyklého nádraží. Muži, kteří nezvládli svou agresivitu jsou ve speciálním vlaku odvezeni na smrt. Vynést již mrtvá těla a vlak vyčistit má za úkol právě těchto několik členů poslední stanice, jenž jsou rekrutováni právě z řad odsouzených. Mimochodem, všichni jsou to homosexuálové. Jednoho dne se však k partě marodérů připojí mladík, který od základů změní jejich dosavadní způsob života.

Vcelku nečekaně se v této antologii objevuje David Brin dvakrát. Jeho povídka Thor versus Kapitán America rozvíjí starou známou otázku: „Co by se stalo kdyby…?“ Co by se stalo kdyby v poslední chvíli Hitlerovým vojskům přispěchala na pomoc neznámá, magická síla a  zvrátila vývoj války? Brin velmi zajímavým způsobem vypravuje o tom, jak se malá skupinka dosud přežívající americké aliance dozví, že oni nesmírně mocní, pro senilního Hitlera válku vyhrávající, „Ásové“ jsou ve skutečnosti stará, málem zapomenutá božstva. Celý příběh i přes velmi pochmurný ráz nakonec vyzní příznivěji, než byste čekali.

Děti slunce od Jacka Williamsona ve mně zanechali velmi silné dojmy. Snad to bylo onou neuvěřitelnou myšlenkou, že každá z planet je gigantickým vejcem ukrývajícím v sobě obrovského tvora. Tyto „ještěrky“ se již miliony let vyvíjejí v nitrech planet a teď se chystají vylíhnout. Vědec Foster Ross proto urychleně pracuje na stavbě vesmírné lodi revoluční konstrukce, jež by s konečnou platností zachránila lidstvo. Musí bojovat jak s nedostatkem času, tak s fanatickou a smrtelně nebezpečnou sektou Velkého vejce.

Pamatuji si, že Stanislav Kužel byl prvním spisovatelem, od něhož jsem si v tomto měsíčníku něco přečetl. Jednalo se o středně napínavý příběh z prostředí těžařské lodi, vezoucí mimořádně cenný náklad ergolitu. Tato velmi drahá hornina, ceněná pro své specifické vlastnosti, se těží na několika místech ve vesmíru, ale tu opravdu nejkvalitnější je možno nalézt pouze na planetě Ereneg. Zděšení posádky je nelíčené, když zjistí, že do té doby neznámá síla může z horniny vystoupit a ovládat mysl lidí. Odkaz Erenegu se rychle probouzí k životu…

Stanislav Švahouček, oblíbený autor sbírky Roboramus je pravidelným přispěvovatelem Ikarie. Jeho Partneři z dubna roku 1991 zajímavým způsobem rozebírají sociální, existenční, a společenské problémy dvou intelektualizovaných živočichů – pandy a medvěda, jež společně pilotují nákladní vesmírnou loď. Jak se jeden můj kamarád vyjádřil: „Z každé strany Partnerů ten Švahouček úplně čiší.“ Příznivci tohoto spisovatele už ví, co si pod výrokem představit.

Co by to bylo za sbírku Ikarie, aby se tam jako jeden z přispěvovatelů neobjevil i její šéfredaktor Vlado Ríša alias Richard D. Evans. Jeho Dračí vejce můžeme zařadit do skupiny těch lepších prací. Námět mezihvězdné výpravy snažící se ukrást drakům podobným stvořením jejich vejce sice není ničím výjimečný, ale zpracován je na jedničku. Jedinou opravdovou výhradu bych měl vůči konci, ten je i pro průměrně sečtělého čtenáře sci-fi lehce předvídatelný.

Poslední dvě povídky jsou velmi krátké a svým obsahem jaksi vystupují z řady. Život je boj od Jana Mrlíka můžeme považovat buď za vyprávění inteligentního vlka na neznámé planetě nebo za zápis z deníčku zdegenerovaného člověka. Je čistě na čtenářově chuti, které z možností uvěří, každopádně se jedná o nezvykle pojatý pohled na život z jiné perspektivy.

Ať už byly všechny tyto literární výtvory jakékoliv, povídka Přijďte k nám na toust! z dílny Jaroslava Jirana je tou nejlepší tečkou. Kratičká povídečka o Zemi budoucnosti, na které se (doufejme že) přechodně rozšířila vlna násilí. Na sotva osmi stranách si přečteme o přepadení jednoho extrémně klidného občana, jež se s nastalou situací vyrovnává s elegancí jemu vlastní… Povídka je to úsměvná, místy možná až stereotypní, ale přesto hezká.

 
Ptáte se jaká je to tedy celkově sbírka? Inu, dobrá. Avšak „jen“ dobrá. Ikarii jsem čítával dlouho a poměrně pravidelně, mám z ní proto vyhlédnutých pár favoritů. Jenomže co člověk to unikátní vkus, každý by do své vlastní sbírky zařadil jiné povídky. To co však uspořádali Jiran s Adamovičem podle mého názoru neodpovídá onomu zlatému středu, který by měl vyhovovat většině čtenářů. Na druhou stranu musím přiznat, že tématicky jsou misky vah vyrovnány dobře. Nalezneme zde sci-fi jak akční, tak humornou, místy se objeví i nějaká ta magie. Podle mého názoru kvalitu sbírky určují především její povídky, a ty v tomto případě jednoduše nedosahují závratných literárních výšin. Jsou čtivé, ale ne geniální. Pro otisknutí v časopise se hodí, ale do nějaké antologie by je souhrnně zařadil málokdo. Zároveň nechápu, proč se výběr konal jen z prvních dvou ročníků. Pravda, vydavatelství bude mít co uvést na trh, ale výměnou za tak nízkou kvalitu to rozhodně nestojí. Myslím si, že měla vyjít sbírka jedna, maximálně dvě, ale zato pořádně „nabouchané“.

K tomu všemu na knize zařádil pověstný šotek. Bohužel tu byli hned dva a měli svatbu, na které se tak zpili, že dělali ještě větší bordel než je zvykem. Lajdácké překlepy, věta ukončená v půlce – to je v Křišťálových sférách běžná praxe. Jak jsem se dozvěděl, problém byl ve scanování povídek přímo z časopisů místo aby se daly znovu přepsat písařce. Převodní program z obrázků do textu nasekal spoustu chyb, a korekce dělal bůhvíkdo… Na trh se kniha dostala sice ještě před Vánocemi, ale bylo to spíš ke škodě.

Ale abych jen nekritizoval. Velmi se mi líbil přístup obou sestavovatelů – ti zasvěceně napsali úvodníky s pár slovy o autorech a zároveň je požádali o napsání doslovu k jejich výtvorům. Jen díky nim si můžete přečíst dojmy i od takových metuzalémů sci-fi jakým je například Jack Williamson. Obálku Martina Zhoufa shledávám vhodnou.

S trošku větší dávkou kvality a bez ostudných chyb textu by Křišťálové sféry byly opravdu dobrou antologií. Bohužel se s největší pravděpodobností zařadí do skupiny průměrných sbírek, o kterých nebude hovořeno kvůli jejich obsahu, ale maximálně tak pro jejich příslušnost k časopisu, conu nebo sestavitelům.