Rok se s rokem sešel a na pultech je další – dokonce už čtvrtý – příběh torontské vyšetřovatelky Vicki Nelsonové, jejího skorospolečníka upíra Henryho Fitzroye a skoropřítele Michaela Celucciho. Co si pro své čtenáře paní Huffová připravila tentokrát? A kdo bude příšerou týdne? A hlavně, bude kniha stejně dobrá jako minulé díly?
Začneme tím jednoduchým. Vicki má, jak známo, komplikovaný vztah s matkou. Což se dá zvládnout a brát i s humorem, pokud zůstane jen u toho. Jenže Vicki je komplikovaná osoba vůbec, která logicky přitahuje komplikované věci. Což znamená, že se na začátku knihy nachází v prekérní situaci mezi Henrym a Celuccim, autorkou historické romantiky v přestrojení a Italem, abychom zvolili trochu jiné opisy.
Není tedy divu, že v jednu chvíli Vicki nemá na svou matku moc náladu a ignoruje telefon, co to dá. Jenže tentokrát se nejednalo o klasické matčiny nářky. Tentokrát šlo o život. A tak se Vicki vydává na poslední cestu za matkou – na její pohřeb. Běžná tragédie, jakých jsou tisíce, se však rázem změní, když zjistí, že matčino tělo někdo nahradil dvěma pytli písku… Toho, kdo to udělal, si Vicki najde. A pak zajistí, že bude za to, co provedl, trpět. K tomu jí dopomáhej Henry a Michael, Bůh netřeba.
Na sérii Krevní pouta je sympatické, že opravdu každý díl je dost odlišný svou výchozí situací a snaží se někam posunout základní vztahový konflikt mezi trojicí ústředních postav. Není to jen přešlapování na místě. Výhodou je i to, že je autorka schopná vztahovou linii příběhu podat v několika odstínech – tak trochu psychologicky (samozřejmě to nepřehání, viz <a href= /clanek.asp?…>recenze na první díl), jindy s humorem (výborné špičkování mezi Henrym a Michaelem, které zde dosahuje svého vrcholu) a samozřejmě i s náležitým patosem (třeba závěr knihy, Henryho volba, Michaelova oběť a všechno okolo).
Díky tomu si Huffová drží čistý štít v boji s kýčem a pitomostmi, které v posledních letech zaplevelily nejen domácí trh. Ano, není to žádná bomba a místy si papírem také zašustí, ale laťku kvalitního, poctivě dělaného řemesla přeskakuje s přehledem.
Jejím velkým kladem je i to, že když slibuje nadpřirozenou kriminálku, tak ji svému čtenáři také dá. Vyšetřování, které Vicki absolvuje, je radost sledovat (po takové Charlaine Harrisové si připadáte jak u klasika Doylea). Mohla by sice někdy ubrat při poznámkách, jak z Vicki sálá síla a neústupnost (a alespoň jednou nám to předvést tak nějak pěkně natvrdo – zatím ovšem akce zůstává na mužských hrdinech), ale to je drobnost.
Navíc autorka předchází nudě či pádu do osidel opakování se i tím, že nemění pouze výchozí podmínky jednotlivých případů, ale hlavně protivníky, kterým hrdinové čelí. Po démonovi, antivlkodlačím fanatikovi a mumii se dostáváme k vědou oživeným lidem. Také cítíte stín doktora Frankensteina a filmů studia Hammer? Ostatně, možná právě na ty se až moc díval Celluci, jak mu Henry neopomene připomínat.
Vicki se tak musí vypořádat nejen s tím, že její matka je mrtvá, tělo ukradené, ale navíc ještě napumpované jakýmsi sajrajtem pro přemožení smrti. Nebo spíše znesvěcení věčného klidu. A kde hledat viníka? No, největší zvrhlíci, jak se ukázalo už v jedničce, pobývají na univerzitách.
Kde narazí Vicki na obzvláště šťavnaté postavičky, v čele s velmi schopnou manažerkou doktorkou Burkovou a podivným párečkem postgraduálních studentů. Vědecká posedlost, neúcta k autoritám, arogance intelektu v zájmu pokroku a vyššího dobra. To je dobrá kombinace. A Huffová ji neváhá doplnit o hodně černý humor (např. poznámka Burkové o mrtvých postgraduálech).
Prostředí zapadlých laboratoří v starých univerzitních budovách a šourající se oživené mrtvoly, chladicí boxy a neustále přítomný formaldehyd navíc navozují pěkně hororovou atmosféru. Vlastně zatím v sérii asi nejvýraznější.
Dohromady to všechno znamená, že Huffová opravdu po většinu času servíruje zatím suverénně nejlepší díl cyklu. Bohužel nikoliv do konce. Ty vůbec patří k jejím slabinám. Nikoliv kdovíjak tragickým, ale přesto docela výrazným. Tentokrát ukáplo až moc sentimentu a taktéž mocná ruka boha ze stroje zůstala v kanceláři přes čas. Naštěstí to Huffová kompenzuje opět zvýšenou dávkou černého humoru.
Spojení krve proto není nejlepším dílem série, ale musí se o tento primát dělit s předchozím mumiovským kouskem. Což nakonec není nejhorší výsledek. Navíc Huffová opravdu posouvá své hrdiny dál a zde si připravila pořádnou vějičku do závěrečné knihy, které se snad dočkáme co nejdříve.
A víc vlastně není co říct. Autorka prostě neslevila ze svých kvalit – a pokud někde zaváhala, vyrovnala to opravdu povedeným černým humorem a jiskřením mezi hrdiny. A z kvalit neslevili ani další zúčastnění – jazyk knihy je stejný jako předchozí díly, za oči nezatahají chyby ani překlepy a naopak je přitáhne obálka, která je už prostě tradiční a přitom stále neotřelá. Krevní pouta tak pořád dělají radost.
VERDIKT:
Kniha, které jen těsně unikl post nejlepšího dílu série. Zatím nejtemnější emoční konflikt a největší zranění, psychická i fyzická, na straně hrdinů a krom toho tradiční špičkování a detektivní zápletka. Vicki Nelsonová, její duchovní matka Huffová ani adoptivní rodiče z Brokilonu se nemají zač stydět. Děkujeme.
Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)
boris.hokr@fantasyplanet.cz
Fakt díky za tuhle recenzi, protože jsem si občas připadala osamocená v tom, že se mi to líbilo 🙂
Ale kdepak, takových je nás víc 🙂
Rozhodně je nás víc 🙂 Připadlo mi, že tento díl má nejlepšího záporáka – ta mladičká Frankensteinová je skvěle ujetá…. Jen ten konec..jsem zvědav, jak z toho autorka vybruslí.
Já se přiznám, že se mi tenhle díl naopak líbil víc než “mumiovský”. Teda až na ten konec no…… na můj vkus moc sentimentální.
Mně se tenhle díl taky líbil víc jak minulý, vlastně nejvíc ze všech, taky považuju mamonuchtivé doktory za lepší záporáky než nějakou mumii nebo démona. Když jsem to však nadšeně komentovala na legii, tak se další stavěli do opozice.
Renča: Nojo, teď to čtu :-O Mně se hodně líbil 2. díl (mám prostě slabost pro chlupáče :-)), ale tenhle Frankensteinovský byl opravdu nejděsivější. A záporačky, tj. mladá “doktorka Šáhlá” a doktorka Burková, ty byly fakt na jedničku 🙂
Mně se líbil tenhle díl zatím nejvíc. Ale já se nepočítám, jako nakladatel jsem zaujatý 🙂 Přijde mi, že celá série má stoupající tendenci.
Roberte, osobně vřelé díky za to, že jsi mi tehdy beze slova vrazil do ruky první díl, a obecně díky za vydávání celé série.