Krevní pouta 2: Stopy krve – Huffová Tanya

První díl Krevních pout bylo poutavé čtení, které stavělo především na hlavních postavách a jejich vztazích. Pokus o psychologii a velká témata nikdy nepřevýšil poctivou snahu vyprávět zajímavý a napínavý příběh a autorka dokázala, že umí i pobavit. Druhý díl pokračuje ve stejné linii, jen už se nemusí obtěžovat s představováním a místo toho nabízí dvojnásobnou dávku hašteření mezi Vicki a Cellucim a Henrym, stejně jako dvojnásobnou dávku vtipných poznámek a úvah. A přihazuje změnu prostředí (z Toronta na venkovskou farmu vedenou vlkodlačí smečkou) a období (takže pokud vás bavily poznámky o hokejovém Torontu, tentokrát je na řadě baseball). A samozřejmě vlkodlaky.

Jestliže upíři (tedy: Henry Fitzroy) jsou stále ještě do značné míry zahaleni tajemstvím, vynahrazuje to Huffová čtenáři pohledem na společenství dlaků. Jejich organizaci, zvyky, ale i psychiku. V souvislosti s její schopností trousit v textu vtipy se sluší zmínit i fakt, že smečka je řízena alfa samcem a alfa samicí… kteréžto označení by se ovšem dalo bez problémů vztáhnout i na hlavní hrdiny známé již z předchozího dílu. Román je tak obohacen nejen o biologicky podrobně promyšlený nadpřirozený prvek, ale i o bohaté třecí plochy mezi jednotlivými „alfami“, které se tentokrát může završit i štěkáním a kousáním.

Autorčino pobavení nad vlastními postavami a situacemi, do nichž je zavádí, je místy skutečně silně znát a je nakažlivé. Navíc oproti jedničce ubylo psychologizujících pasáží a autorka nechává mnohem víc vyniknout jednotlivým činům a situacím, takže čtení je plynulejší a také volnější. Nesetkáme se sice s tolika hororovými a akčními scénami, ale stránky se obracejí rychleji a rychleji, protože většina scén obsahuje nějaké napětí bez ohledu na to, zda se v ní děje něco lacině dramatického, či nikoliv.
Akce a děs jsou minimálně z počátku nahrazeny detektivním pátráním. Vicky se opravdu prezentuje jako vyšetřovatelka, sbírá stopy a snaží se sžít se svými novými známými. Škoda, že autorka zhruba v polovině románu odhalí vraha, a i když se snaží vytvořit napětí okolo náhradní zápletky, není v tomto směru zcela úspěšná. Především proto, že Vicki samozřejmě neví to, co čtenář, a pokračuje v pátrání, ale i když nakonec zjistí, kdo je protivníkem, kniha by se završila i bez jejího příspěvku, což celou její práce mírně znehodnocuje. Alespoň trochu si to žehlí tím, že tentokráte čelí Vicki rozhodně někomu nebezpečnějšímu, než čarodějnému puberťákovi.

Horší je to s výstavbou napětí v průběhu děje. Na počátku jsou dvě vraždy, ovšem pak se až do samého závěru setkáme jen s náznakem nebezpečí. Pravda, autorka dává najevo, že od tragédie dělí postavy jen pověstný chloupek, ale přesto je znát, že těžiště knihy leží až příliš ve vzájemné interakci postav. To by nemuselo být samo o sobě na škodu, ale místy se může zdát, že slečna Nelsonová si vlastně udělala výlet na venkov, kde tu a tam peskuje vlkodlaky toužící se trochu proběhnout, což je škoda.

Ale jinak jsou Stopy krve vtipnějším a lépe napsaným pokračováním. I když nemusím souhlasit s tím, kdy nám autorka sdělí protivníkovu totožnost, ani jak v samotném závěru vybruslí ze zajímavého morálního dilematu, rozhodně v knize nabízí sevřenější příběh, vtipnější dialogy a zajímavěji prokreslené prostředí. To je sice definováno především svými vlkodlačími obyvateli, ale rozhodně je životnější, než neosobité Toronto v Ceně krve. Navíc se autorka polepšila i v náhledech do Henryho minulosti (nacisté jsou sice pořád čítankovití, ale rozhodně ne tak křiklavě, jako minule inkvizice, a i další flashbacky jsou zajímavé svým významem pro děj, nikoliv naplněním laických představ o minulosti).

Kniha tedy sice není bezchybná, ale pokud se vám alespoň trochu líbila jednička, rozhodně neváhejte. Plusem je především větší vzájemná konfrontace ústředního trojlístku, ale ani detektivní linie, přes výše zmíněné výhrady, není zcela k zahození. Druhý díl sice naznačuje autorčiny rezervy, ale především dokazuje, že psát umí a s nebezpečím druhých dílů se vypořádala výborně. Tam kde měla, tam přidala, zvolila dostatečně odlišnou zápletku od té první, a že nenaplnila některá žánrová očekávání? No a co má být? Konečně celý koncept série dává jasně najevo, že účelem není psát laciné horory, ale předkládat čtenáři nadpřirozenem ochucené kriminální příběhy s uvěřitelnými hrdiny. A to se autorce daří víc než dostatečně.

Ke každé sérii patří nejen poznávací prvky v příbězích samotných, ale pokud možno i jednotná úprava knih. Nakladatelství Brokilon zvolilo (jak už jsem psal v recenzi na Cenu krve) práci Lukáše Tumy. Ta je rozhodně atmosférická, a i když nijak vtíravá, rozhodně na potenciálního čtenáře zapůsobí. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že by se více hodila spíše na mystičtěji laděné příběhy, odehrávající se někdy v minulosti. To je však pouze můj názor a důležitější je, že kniha skvěle vypadá a co víc, skvěle se i čte. K čemuž přispívá i pečlivá redakce. Pokud se tedy první díl líbil, druhým budete nadšeni, stejně jako faktem, že se na pokračování nemuselo čekat nijak dlouho (což vtipně kontrastuje s jistým čekáním, které musela podstoupit Vicky v knize…). Jen tak dál.