Stanice metra, dlaždičky čerstvě vyzdobené krví, zmasakrované tělo mladého muže a stín čehosi mizejícího v temnotě tunelu. Nic, na co byste, byť náhodou, narazili rádi. I když jste – nebo právě proto – bývalá špičková policistka, toho času se živící jako soukromá vyšetřovatelka. Jenže instinkty jsou instinkty a tak jste najednou až po uši v případu, který nehraje podle pravidel racionálního, vědou uchopitelného světa…
Připomínat, že upírská tématika je opět na vzestupu, se zdá takřka zbytečné, ale Cena krve není žádnou módní záležitostí. V originále vyšla již v roce 1991. A to za zmínku stojí. Její kvality tak již ozkoušel čas a zájem nejen čtenářů, ale v nedávné době i televizních diváků (seriál Blood Ties). Rozhodně tedy nemá smysl přistupovat ke knize jako k něčemu co bude „jako True Blood“, „další Stmívání“, „podobné upírštině XY“.
Nechci tím říct, že by zmíněné práce nějak zaostávaly (neznám sice knižní předlohu, ale televizní příhody Sookie Stackhouse jsou moje srdcovka), ale jsou prostě produkty jiné doby a hlavně – jejich práce s upíry je zcela jiná.
Tanya Huffová nám v prvním díle své série vypráví příběh, kde je upír pouze jednou z postav – zajímavou, ale rozhodně ne určující – a pro samotnou hlavní dějovou linii nejsou jednotlivé upírské motivy natolik důležité, jsou spíše jejím kořením a zdrojem po textu tu a tam rozesetých vtípků („Já myslela, že to platí o upírech.“… „Pan Stoker měl různá zbožná přání“ – s. 166).
Autorčin upír je navíc v ději, s výjimkou jedné vzpomínky, zcela osamocený, nesetkáme se s žádným prolnutím upířího a lidského světa, jednoduše proto, že je solitérem, který se před světem skrývá v osamění a žádný specifický svět či společenství, které bychom skrze něj poznávali, prostě vytvořit nemůže (alespoň takové jsou dojmy z knihy) a trvá zhruba třetinu knihy, než se vůbec spojí s hlavní hrdinkou. Skutečně tedy před sebou nemáme čistě upírský příběh.
Přes veškeré nadpřirozené prvky, skrývání se před sluncem a vzpomínky na minulost, se před námi odvíjí ryze detektivní příběh, připomínající některé současné kriminální televizní seriály, případně pak knihy o 87. revíru Eda McBaina, kde je upírství jen dalším z motivů. Brutální vraždy, sympatická hlavní hrdinka disponující nejen instinktem, ale i pevnou vůlí, důraz na její vztahy s ostatními postavami, nahlédnutí do „fungování“ policejních institucí a sem tam nějaká ta vražda k řešení a posunutí děje dál. Nadpřirozená detektivka.
Jako taková kniha skutečně funguje. I když je hlavní zlosyn čtenáři představen poměrně záhy a způsob, jakým se k němu a závěrečnému zúčtování hrdinové dostanou, trochu zavání principem deus ex machina, a i celkově se v knize najde celá řada „náhod“ ( např. Henry a jeho grimoár), není to nudné čtení. Je však třeba zapomenout na to, že bychom měli co do činění s hororem (přes některé scény, které k němu mají docela blízko), nebo románem, kde za vším tušíte špičaté tesáky.
Cena krve je vyprávěna pomalejším tempem (přestože se nám na začátku dostane hned několika brutálních vražd v rychlém sledu) a spíše než pečlivou konstrukcí stop a jejich odhalování boduje náhledem do nitra hlavních hrdinů.
Vicki Nelsonová musí bojovat nejen s hrozbou ztráty zraku, ale i tím, že opustila práci, kterou nade vše milovala, protože by nesnesla být v důsledku své prohlubující se nemoci pouze jedním kolečkem týmu a také s tím, jak se chovat vůči bývalým kolegům a známým. Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., se snaží udržet si masku prostého, i když poněkud výstředního spisovatele romantických příběhů (ukázky jeho tvorby jsou… zábavné) a odhalit pachatele hrůzných vražd dřív, než lidé v novinami vyvolané upíří hysterii začnou ostřit kůly a hledat, kdo se bojí v jejich okolí denního světla. A Mike Celluci, který má případ oficiálně na starosti, se musí vyrovnat s návratem Vicki do svého života a tím, nakolik jí umožnit podílet se na případu.
Nehrozí ovšem nějaké velké pitvání nesmrtelnosti chrousta – autorka nám jen předkládá hrdiny s problémy, které jsou nám z větší míry známé, a tím nám postavy přibližuje. Nic nepřehání a nesnaží se psát psychologický román, což je, pokud bych měl soudit podle tohoto románu, důkazem jejího realistického odhadnutí vlastních možností.
Přednosti knihy skutečně nesouvisejí s literárními kvalitami, ale tím, že je ideálním odpočinkovým čtením, které sice na začátku může chvílemi připomínat brakové příběhy Jasona Darka, ale následně přehodí výhybku a nabízí kvalitní náhražku (bez negativního zabarvení!) náročnější literatury – a to postupy i motivy – aniž by však na čtenáře kladla její požadavky.
K postupům patří právě důraz na vztahy a myšlenky postav, které však při bližším pohledu nejsou o moc víc, než jen letmo načrtnutými klasickými typy, které se v průběhu děje nijak zásadně nezmění. Ženské postavy patří k těm aktivnějším, kdežto mužské (včetně Henryho Fitzroye) převážně čekají, nemohou dojít řešení problému, nebo jsou (v případě hlavního padoucha) takřka groteskní parodií.
Mezi motivy pak najdeme moc sdělovacích prostředků, lidskou hloupost a ochotu podléhat panice a různým fobiím, krutý život na ulici (Vickiin chráněnec Tony), barvitě vylíčená minulost okořeněná trochou faktů (v „romantické“ omáčce jejich předpokládané krutosti a lhostejnosti citovaná přezdívka dominikánů a inkvizice vůbec) – ovšem jsou jen letmo načrtnuty a často se vytratí do ztracena (stejně jako například podezření starého Grega, hlídače v domě, kde žije Henry, odsunuté kamsi do dalších dílů).
To ovšem není třeba brát jako negativa. Znovu připomínám, že Cena krve nemá větší ambice, než pobavit a příjemně napínat po dobu čtení. A na to je její úroveň víc než dostačující. K čemuž autorka napomáhá i svým smyslem pro humor (znovu se stačí podívat na charakter padouch nebo třeba na zmínky o hokeji – což je mimochodem asi jediný prvek, kterým získává románové Toronto na osobitosti, jinak by se děj mohl odehrávat v libovolném větším městě). Nakladatelství Brokilon nám tak přináší ideální kompromis mezi brakem a uměním, za který se ani náročnější čtenář nemusí stydět. Jediné, co mne opravdu zamrzelo, je malá pozornost věnovaná v knize upírství – jaká jsou přesně omezení, jak se odlišují od klasických atd. Ale jsme teprve u prvního dílu.
Na závěr bych se ještě jednou vrátil k době vzniku – román i díky tomu (a na dnešní dobu skutečně cudné práci s propojením upírů a erotiky) a decentní obálce (autorem je Lukáš Tuma) působí mile starosvětsky a v jedné scéně se záznamníkem si nelze nevzpomenout takřka nostalgicky na dobu před mobilními telefony…
VERDIKT:
Kniha nabízející jednoduchou detektivní linii okořeněnou řadou populárních motivů, vtípků a upíří tematikou. Ideální četba pro chvíle dovolené, která příjemně naladí na další pokračování a boduje i uzavřeností vlastního příběhu, stejně jako umírněností v zobrazení násilí či erotiky (což je samozřejmě věcí vkusu).
Po takhle dobře napsané recenzi si to snad musí chtít přečíst každý. Teda kdo má rád detektivky spojené s upírským motivem 🙂
Tak teď už jen počkat, až mi to dorazí na poštu 🙂 Oddychovku potřebuju jako sůl. Opět děkuju za skvělou recenzi.
Problém je, že Boris napíše strhující recenzi i na Zlaté stránky :-))Ale knížka se mi líbila, i když se děj pořádně rozběhne až ve druhé polovině. Upír-spisovatel je velmi sympatická osoba 🙂
True blood
Pokud chcete, aby seriál True Blood zůstal Vaší “srdcovkou”, tak Mrtvé do soumraku raději nečtěte. Pro mě byl tento seriál číslo 1. minulého roku, dokud jsem nenarazila na knižní předlohu. Něco tak ubohého, hloupého a plytkého jsem už dlouho nečetla. Nemluvím teď o obsahu, ale o formě. Jako bych četla deníček osmileté školačky. Cena krve je přece jen na trochu výšší urovni – Huffová je rozhodně lepší spisovatelka než Harrisová ( i když nevím, nakolik je můj výsledný dojem z té knihy způsoben překladem).
host: Mrtví do soumraku – je to překladem :-(anglicky to působí docela jinakstačí se podívat na první stranu …chtěla bych vidět, která normální holka o sobě řekne, že má “vosí pas a bujné poprsí”, chjo
Česky jsem Mrtvé do soumraku nečetla, ale originál určitě nepůsobí plytce ani jako “deníček”. Naopak Harrisová se mi v AJ četla líp než T.Huff. Překlad Ceny krve se ovšem povedl.
Fenris13: Ať na Zlaté stránky recenzi klidně napíše, ty nemusím nikde shánět, mám je v práci 😀 Mimochodem, ještě jednou díky za radu ohledně Blood ties a Tiny, nakonec jsem pořídila obojí, asi s tou mou závislostí budu muset začít něco dělat 🙂
Eli: tuhle závislost už můžeš jenom přikrmovat 🙂
Sue: Anglické originály nečtu, protože si je tak nevychutnám. Sice rozumím, o čem to je, ale nemám z četby žádný požitek, natolik dokonale anglicky neumím. Reagovala jsem jen proto, že mě Mrtví do soumraku tak moc zklamali – vážně jsem se na ně těšila a koupila je okamžitě, když vyšli – a on to takový blábol. A neházela bych vinu jen na překladatele – Sookie v knize na mě působí jako hloupá omezená husa, a to určitě není způsobeno jen překladem. Tu prázdnou makovici ji přisoudila autorka. V seriálu to vypadalo, že něco v té hlavince má, a ono ne…Omlouvám se, že jsem se tak rozohnila, ale jak už jsem psala – to to zklamání.
Host: Problém s True Blood mám taky kvůli Sookie. Ono je to možná tím, že na mně působí jako husička i v tom seriálu 🙁 Asi je to věkem, nebo co…
Robert Pilch: Mylně jsem Sookie považovala za introvertní, věčně zamyšlenou intelektuálku, která se skrýva za fasádu naivní blondýny – dokud jsem si nepřečetla knihu. Když teď znám z knihy její prostinké myšlenkové pochody, tak mi jako tupá nána připadá už i na obrazovce. Už se na True Blood nemůžu dívat, ach jo. První série mi připadala tak osvěžující. Škoda… To jsem se zas rozepsala – proto nepřispívám do diskuzí – trpím grafománií, a kdo to pak má po mě číst.Sue: Mimochodem, jedna má kamarádka o sobě říká, že má bujné poprsí (a má), ale ona taky veří na anděly a reinkarnaci, takže není normální vzorek populace
Host: Jenom piš, grafomaň, na netu je místa dost 🙂
True Blood
Evidentne mame vsichni stejny problem… jen ja ho mam uz v serialu, ktery me ovsem bere i navzdory tomu, ze je hlavni hrdinka takova…ehm, buciva. Takze se tesim i na knihu, jak to vyzni tam a cim teda sakra boduje. U serialu je to jasny. Ten jih je dokonaly a uvodni titulky jsou jeste lepsi nez genialni titulky u Rima…
Možná to s ní ještě zkusím. Už jen kvůli těm titulkům :-)A abych nebyla pořád mimo téma – k Ceně krve bych chtěla říct, že se mi to výborně četlo, i když jsem byla trochu zklamaná (a teď se mi pánové zřejmě budou smát), že Henry FitzRoy měří jen 165 cm a má zrzavé vlasy. Ještě si k tomu připočtěte tu chorobnou bělost – a jsem to celá já. A to mi nepříjde zrovna atraktivní. Upíři přitom musí být sexy a neodolatelní, proto o nich čtu, že jo 🙂 Můžete namítnout, že Vicky přesto přitahoval, ale to já neberu – pro mě je vzhled důležitý – jsem strašně povrchní.
“Ještě si k tomu připočtěte tu chorobnou bělost – a jsem to celá já.”No jestli jsi 165 cm vysoká zrzka s bledou pletí, tak tě můžu UBEZPEČIT, že neexistuje nic, co by bylo víc sexy. Tedy pro nás chlapy, pokud jsi skutečně dívka :DNic se neděje. Ve druhém díle má slušnou roli i Mike Celluci, a dojde i k “interakci”. A taky jsou tam vlkodlaci, a tak… 🙂
Vážně jsem napsala chorobnou bělost? Myslela jsem tím pochopitelně bledost. To, že se zmíněný typ zdá mužům sexy – to měl před lety někdo říct té zakomplexované ošklivé malé a hubené bledé zrzavé holčičce, třeba by pak pubertu přežila bez větších excesů. Už se nedá nic dělat, přežila jsem to a mí těžce zkoušení rodiče nakonec taky :). Mimochodem, jsem už poněkud odrostlejší dívka, i když vypadám mladší – to bude asi tím, jak jsem infantilní.Vlkodlaky nemám ráda – nejsem zoofil (pouze nekrofil 🙂
Pane Pilchu, když už Vás tady máme, mohu se zeptat, jak to vypadá Panem Lodowego Ogrodu 3?
Host: Náhoda tomu chtěla, že jsem na Parconu mluvil přímo s autorem. Říkal, že má od polského nakladatele nůž na krku a že do konce tohoto měsíce musí rukopis odevzdat. Prý to bude mít 600 normostran… a druhá půlka třetího dílu taky 600 normostran 😀 Tu by měl dopsat v polovině příštího roku. Překlad nějakou dobu zabere, takže předpokládám, že někdy v polovině příštího roku by mohla v češtině vyjít trojka a ke konci příštího roku nebo začátkem toho dalšího pak dokončení.Ovšem počátkem příštího roku by mohl vyjít v Tritonu samostatný urban fantasy hororový román “Popel a prach” stejného autora. Už je přeložený. Tím pádem by byly česky vydány všechny Grzędowiczovy romány a zbývaly by už jen povídkové sbírky…
Děkuji za informace, moc se těším.
Sookie z True Blood je skvelá postava. Blbá nána, to áno. Ale nikto netvrdí, že hlavná hrdinka nemôže byť blbá vidiecka nána, že? Ja som si na ňu rýchlo zvykol a teraz ma dokonca veľmi baví.Btw., Anna Paquin dostala za túto úlohu Emmmy, čo je vlastne “televízny Oscar” (alebo to bol Zlatý glóbus? – teraz neviem…)
Pochybuji, že to byl autorčin záměr, vždyť bylo patrné z každé řádky, že se do postavy Sookie projektovala.
No ale autorka taky může být blbá nána, ne? Anna Paquin tyhle nanynky hraje výborně, tu cenu si zasloužila 🙂 Ale seriál jako takový mě neskutečně štval – zvlášť brácha Sookie je postava na zavraždění v prvních pěti minutách. Druhou řadu ani nechci vidět (jeden z důvodů je, že Sookiin brácha je postava zřejmě kladná a přežívající), přijde mi to celé neskutečně hloupé, u první řady mě už jenom zajímalo, kdo je vrah a kdo pes.
Může, ale určitě si to o sobě nemyslí. POkud by tak postava byla koncipována záměrně, tak to vítám s nadšením. Jenže tady to tak zamýšleno nebylo (mluvím o knize, ne o seriálu), a to je ten problém. Sookin brácha je fakt neskutečně odporný týpek, a přitom to má atraktivní samec, kterému žádná neodolá. Pche
to Gaba: Je to fakt mimo, ale znáš nějakou blbou nánu, která si o sobě myslí, že je blbá nána? :-)))To má být fakt atraktivní samec, jo? Božínku, budu se muset zeptat svých kamarádek, jestli neslepnu nebo co. Ta postava (v seriálu tedy) byla naprosto příšerná. Ještěže Krevní pouta mají Henryho – ten se mi líbil v obrázcích stojatých i pohyblivých, akorát se tak nějak v obou vytrácí, což je škoda. Nic proti Vicki, ale prostě nemá protihráče na úrovni, a to je znát. A Mike to nevytrhne. Autorka prostě staví moc do popředí svou ženskou hrdinku.
Henryho představitel je fakt krásný chlap, a v knize to, co mu chybí na kráse, dohání osobním kouzlem a humorem (“V tomhle století jsou tak vysoké.”) A co se týče Vicki, ta je úplně úžasná – v knize to tak nevyzní, ale v seriálu je to parádně (a doufám záměrně) nesympatická osoba – tak arogantní a cynická, to je mi velice blízké 🙂 Jen mi trochu vadí, že je ošklivá a vypadá dost staře, rozhodně ne na 32. To mi pak dělá problémy se s ní ztotožnit 🙂 Jak už jsem psala, jsem fakt děsně povrchní
Já Christine Cox můžu už od FSX, stará mi nepřijde a krásná tady snad ani být nemá. Mně potom v těch posledních dílech vadilo hlavně to, že upír s nadlidskou silou a schopnostmi akorát stafážuje někde v pozadí a vrčí a ona sama samičká všem těm zlejm velkejm mamlasům nakope zadek. To tam ten upír ani nemusel být a i jako rekvizita je trapně podužitý!Mimochodem tady oceňuju, že Henry je jako upír spokojený a furt nefňuká, že jím být nechce (a to i v knize), což snad kromě Drákuly už nikde jinde není (viz Angel, Moonlight, Forever Knight – tyhle seriály ovšem stejně miluju :-))) a nakonec i ta blbá True Blood, tam všude mají upíři furt hroznej problém, že jsou krásní, nesmrtelní a silní :D).
Henry
to lara: Henry je jako upír spokojený??? Je pravda, že nefňuká jako třeba Angel, ale určitě bych neřekla, že je spokojený. Spíš smířený s osudem, ale i on začíná mít ten pocit, že by měl vyjít na slunce a ukončit to.to Gaba: Vicki mi taky v seriálu přišla starší než v knize, a Kyle Schmid jako Henry zase vzhledově mladší.
lara: Řekla bych, že jsou nespokojení, protože se nudí. A když jsou nesmrtelní, jejich existence jaksi postrádá smysl. Viktor Frankl: “Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom odsunovat každé jednání do nekonečna, nezáleželo by na tom vykonat je právě nyní, mohlo by být zrovna tak dobře vykonáno teprve zítra nebo pozítří, za rok nebo za deset let. Takto však, tváří v tvář smrti jako nepřekročitelné hranici své budoucnosti a ohraničení svých možností nacházíme se pod nátlakem, abychom využili času svého života a nenechali bez užitku projít kolem sebe jedinečné příležitosti, jejichž konečný souhrn pak tvoří celý život.” 🙂 Tolik k nespokojenosti nesmrtelných a krásných a silných tvorů. Angel je příšerný, to jeho sebemrskačství je mi fakt protivné. Vydržela jsem jen pár dílů…A nemůžu si pomoct, ale ze všech tebou jmenovaných seriálů mi True Blood příjdou nejlepší (vzhledem k tomu, že jsem první sérii viděla před přečtením knihy, jak jsem psala již výše). A asi se pustím i do druhé sezóny – přece jen je to -alespoň pro mě – zatím nejoroginálnější, nejpropracovanější a nejvíc sexy seriál o upírech, co byl kdy natočen. Za sourozence Stackhousovi jedna hvězda dolů, i když Sookie možná odpustím – přesvědčili jste mě, že ji Anna Paquin hraje jako vesnickou nánu schválně. I když – telpatka a hloupá nána – to mi stejně pořád k sobě moc nepasuje.Renča: Podle knihy měl mít Henry 16 (nebo 17) let, to se mi v seriálu jevil starší, rozhodně nejmíň 25. I když je fakt, že kdysi lidé vyspívali dříve, takže v 16 letech mohl být Henry dospělý muž.
To Gaba
Henry byl sice přeměněn v 17, ale jak později vysvětluje Vicki, tak velice pomalu stárne, měl by vypadat tak na 25-30. Já spíš myslela, že Henry a Vicki by měli vypadat zhruba stejně staří, a v seriálu je ten věkový rozdíl hodně patrný.K True Blood – osobně mi 2.řada přijde lepší než první. Sookie mám ráda, přestože je “hloupá”. Nemyslím si, že je nutné, aby hrdinka byla superschopná nebo superinteligentní. Ona ani v knize nijak nezastírá, že je nevzdělaná a chytrosti moc nepobrala. To přece nutně neznamená, že je nesympatická. Pomáhá svým blízkým a je odvážná, což jsou plusy.
Myslím, že to, že je člověk vnímavý, ještě neznamená, že musí být zvlášt chytrý. Anna hraje Sookie dobře, ta mi tam taky vadí nejmíň, babička byla skvělá, ale bráchu asi nepřekousnu. Leda by pak někdo zaspoileroval a ohlásil, jestli ho nejpozději ve třetím díle zabili – to bych to pak riskla 😀
Souhlasím s tím co říkáte, ale jde mi hlavně o to, že kniha o prosťáčkovi by neměla být prostince napsaná. A to, že je telepatka, mi moc nepomáhá – skoro zároveň jsem četla Silverbergův román Umírat v nitru (a to jsem neměla dělat), také o telepatovi a nemůžu se ubránit srovnání. Chápu, že je hloupost porovnávat tvorbu nějaké řemeslníka (ještě špatného) s velmistrem sci-fi. Jenže vedle Silverbergova psychologicky dokonale vykreselného hrdiny (který je mimochodem neuvěřitelně krutý a sobecký a zlý parchant, až mi zněj bylo zle – a to byl jistě záměr) působí Sookie ještě plytčeji (to je slovo) a omezeněji.
Sookie
CH.Harrisová se snaží hlavně pobavit, určitě ji nejde o nic hlubokomyslného. Kdo něco takového hledá, tak si holt musí vybrat jiného autora, a ne si stěžovat na to, jak Harrisová píše. A pokud občas mrkneš na Amazon, tak zjistíš, že v rámci žánru urban fantasy se série o Sookie drží v první desítce nejprodávanějších knih, takže své čtenáře si určitě nachází.
Renča: Ale já v knihách hledám pouze a jedině zábavu. Jenže to musí být zábava kvalitní, a to Harrisová (alespoň v českém překladu) není. Když ji srovnám s knihami žánrově nejpodobnějšími – tedy s Anitou Blake a s Krevními pouty, tak z toho vychází zdaleka nejhůř. Hamiltonová taky píše nenáročnou oddechovou (skoro se mi příčí říct) literaturu , ale Provinilé slasti jsem s andšením přelouskla za tři hoďky a netrpělivě čekala na další díly. Nic mě při čtení nerušilo, žádné neobratné formulace ani kostrbaté věty (což nejspíš bude vina překladatelů, nevím, nedokážu to posoudit), nebo přemíra hloupých rozhovorů o ničem. V Mrtvých do soumraku jakoby celý děj kupředu posunovaly jen ty rozhovory. A přitom zápletka samotná se mi v líbila nejvíc, protože má nejblíž ke klasické detektivce (Anita je víc akční a Blood Ties zase spíš kriminálka), jenže zpracování bohužel mizerné. My se v tomhle asi neshodneme, protože, jak jsem pochopila, čteš knihy především v k originále, kdežto já jsem odkázána pouze na překlady. Vzhledem k tomu, že překlad je pro výsledný dojem stejně důležitý jako originál, je možné, že jsme každá četla úplně jinou knihu :-)Přečti si ukázku a posuď sama (já jí bohužel před zakoupením knihy nečetla) http://neviditelnypes.lidovky.cz/ukazka-charlaine-harris-prava-krev-1-mrtvi-do-usvitu-fyz-/p_scifi.asp?c=A090624_235520_p_scifi_hpeJo, nemyslím, že by zrovna čísla z prodeje měla být měřítkem kvality knihy – vezmi si třeba Stmívání nebo Eragona, větší, s prominutím, sračky by člověk těžko pohledal, a jaké jsou to hity. A že si stěžuju, jak Harrisová píše – to proto, že lituj téta promarněné šance (a taky těch vyhozených 259 Kč :-)) Je spousta knih, o které nezavadím, vím, že by mi nic neřekly, tak je ani nekomentuju (kromě Stmívání a Eragona :-)), ale u True Blood mě to mrzí.Vážně obdivuju tvou trpělivost, s jakou odpovídáš na mé komentáře 🙂
Kniha se seriálem v případě True Blood absolutně nedá srovnat… Alan Ball je zkrátka úžasný režisér a scénárista, vdechl tomu příběhu úplně jinou atmosféru. Třeba Eric, kterého považuji za nejzajímavější postavu seriálu je v knize jen takové zviřátko. A Sookie je hloupá všude, přeji si aby ji už konečně sežrala nějaká mýtická potvora. Chci hrdinku, které bych mohla fandit, ne tohoto lobotomického volodroida.