Královští kacíři – Kearney Paul

     Inu, nelehké úkoly čekají na naše hrdiny. Je čas na formování aliancí zpečetěných sňatkem, je ale také čas, kdy na významu nabývá umění válečnické.

     Bohužel, tady je Paul Kearney tak trochu jako ryba na suchu. Je především vypravěčem milujícím krásná a zajímavě znějící slova. Historické reálie jsou pro něj pouhou kulisou pro jeho knihu, jejich podstata a smysl mu unikají. Uveďme pár příkladů.

     Tercie (překladatel používá dle mého názoru nesprávně střední rod – tercio) je pro něj prostým houfcem vojáků pod velením poddůstojníka. Ve skutečnosti šlo o úvar složený z navzájem se chránících pikenýrů a mušketýrů či arkebuzírů, kteří tak maximálně využili výhod svých zbraní a minimalizovali jejich nevýhody.
Takovéto jednotky se ovšem v Kearnyho knize vyskytovat nemohou, neboť proti nim by hrdina Corfe a jeho armáda galejníků, kterou mu svěřil torunnský král, neměla nejmenší šanci a on by se pak stěží mohl zaskvít jako schopný a odvážný velitel dobývající vítězství mocným navzdory.

     Dle Kearnyho názoru je armáda Fimbrie téměř nepřemožitelná, neboť všechny reálné bitvy, k nimž mělo dojít, nacvičili vojáci na pláních za hlavním městem. Pak pouze napochodovali na místo skutečného střetu a vše hladce vyhráli. Drilem obelstili zlomyslnou náhodu a vojenské štěstí. Hle, jak prosté! Otázkou, co by se stalo, kdyby takto nacvičovaly obě nepřátelské armády, se už nezabývá.

     Pokud jde o palné zbraně, stejně jako v předchozím díle vkládá autor do kolečkových zámků zcela nesmyslně zapálené doutnáky. Věrohodnosti by také prospělo, kdyby nenechával své hrdiny manipulovat s arkebuzami tak lehce, jako by šlo o moderní zbraně. Pochvalu si však rozhodně zaslouží za rozšíření arzenálu o falkonety. (V minulém díle byla děla zastoupena pouze kulveriny, což znělo už poněkud jednotvárně.) Snad se v příštím díle setkáme i s bastardy, nachtigaly, prostředky, osminkami, hákovnicemi, hmoždíři či bombardami. 

     A co taktika, strategie a logika?

     Ne, ani to není Kearneyho doména. Na tomto místě nemohu nevzpomenout řečnickou otázku pana Kocourka z recenze na první díl pentalogie. Je Abeleyn babrák, co neví, která bije?
Zdá se, že nejen on.
Lofantyra, vládce merduckým pádem bezprostředně ohrožené Torunny, nebezpečí jako by nezajímalo. Volný čas dělí mezi dvorské intriky a hádky se svou matkou. Do svého již tak oslabeného království si raději pozve cizí, fimbrijské vojsko a vlastní schopné velitele zadupává do země.
Murrad, velitel výpravy na západ, štve své vyčerpané a nemocné vojáky za neznámými světly do vnitrozemí stejně nedočkavě, jako Jeníček s Mařenkou běželi za světýlkem perníkové chaloupky. Dobyvatel nového světa jako by si myslel, že tam někde na něj čeká rozestlaná postel a teplá večeře, nikoliv odpor domorodých kmenů či dokonce boj.
A Abeleyn? Mladý, odvážný, nedbající nebezpečí? V případě hebrionského krále překvapí spíše jeho věrní. Za situace, kdy se moc v Abrusiu snaží převzít církev, je pro hnutí odporu osoba exkomunikovaného krále stejně důležitá jako figura krále v šachové partii. Bude-li ztracen on, bude ztraceno vše. Královi přívrženci si to uvědomují. Přesto se jej nikterak nesnaží chránit ani mu zabránit v jeho šílených nápadech. Poté, co se Abelayn osobně postaví do čela útoku a vítězně se zmocní abrusijské pevnosti ovládané přívrženci církve, mág Golophin mírně znuděným tónem rodiče zvyklého na výstřelky svého potomka filosofuje, že králi se nesmí nic stát, jinak budou všechny oběti k ničemu. Slova jsou ale to jediné, nač se vzmůže.

     A jak dopadne Hawkwoodova cesta na západ?
Pro autora (nikoli pro jeho hrdiny) překvapivě dobře.
Kearney má mnoho nectností. Frivolně žongluje s termíny, ohýbá logiku děje přes loket a často se dopouští nepečlivostí, kdy předpoklad, na němž vystaví jednu situaci, o padesát stránek dál popře, aby na této negaci postavil situaci druhou.
Jako vypravěč je ovšem brilantní, přičemž právě v této dějové linii dostává dostatek prostoru, aby, nezatížen nutností dodržovat otravná pravidla historických reálií či logiky, mohl za pomocí zajímavých obratů a působivých detailů a stupňovat napětí přízračných scén. Pasáže, v nichž se to hemží vlkodlaky a příšerami, patří jednoznačně k nejlepším v knize.

     Překlad sám je ukázkou pozoruhodné shody stylu autora a překladatele.
Hezká a zvláštní slova pan Čapek umí. Má bohatou slovní zásobu a umí text ozvláštnit často až básnickými obraty (doutnáky žířily). Stejně jako Paul Kearny však má potíže zachovat logiku vlastních vět a obratů. (“navzdory chladu, který v místnosti panoval, se chvěl” – str. 129, “Blíží se jitro”, řekl a sledoval oblohu, která se projasňovala. Cítil podivné nutkání padnout tváří k zemi a modlit se, v prsou se mu pod dojmem nezvyklé síly nadcházející temnoty usadily děs a zlé předtuchy…” – str. 140, “…. kdo… vyhloubil Ormannovu Hráz” – str. 354).
Občas má také sklony ke zbytečné komplikovanosti (“Corfe se stal cílem několika pohledů upřímného odhadování” – str. 150) a tu a tam zapomíná přemýšlet. (Jinak by jej těžko napadlo nechat hrdinu bušit do kamenné stěny motykou, zvlášť když je o kus dál zmíněno, že dotyčný posléze jednotlivé kameny vyviklával plochou stranou nástroje – str. 278)
Přes tyto nedostatky je však možno překlad prohlásit za zdařilý a čtivý. Ačkoliv já osobně mám ke knize plno výhrad, je třeba přiznat, že čtenáře, který není postižen povolání korektora a nepovažuje knihu za zdroj informací jakýmkoliv způsobem odrážejících realitu, s největší pravděpodobností pobaví a zaujme.

     Bohužel, redakční práce se od minula nezlepšila. V textu se opět vyskytují hrubky (ty jatka, vši silou, připomínal jim boha, jejž uctívali….), při přípravě textu do sazby dokonce došlo k záměně 134. a 143. stránky.
Ačkoliv se nakladatelství rozhodlo vydat pentalogii, snaží se tuto skutečnost, zřejmě vědomo si přesycenosti čtenářské obce vícedílnými cykly, utajit. Souhrnný název Kearnyho série (v originále Monarchies of God ) na obálce opět chybí.