Král bývalý a král budoucí I – Meč v kameni – White T. H.

Anglosaská legenda o králi Artušovi a jeho rytířích – a jmenovitě její nejslavnější zpracování, Artušova smrt od Thomase Malloryho – nepochybně patří k nejsilnějším zdrojům inspirace v celé historii literatury. Byly jí fascinovány celé generace spisovatelů, od středověku až do současnosti, a její síla a kouzlo se neztratilo dodnes. Dočkala se stovek, ne-li tisíců zpracování a převyprávění. Je samozřejmé, že kvalita a čtenářská atraktivita jednotlivých zpracování se velmi liší podle spisovatelského umu jejich tvůrců, jejich záměrů, a také podle cílové skupiny, které jsou určeny. Spektrum knih o králi Artušovi je tak nesmírně široké, že se mu může rovnat snad jen Bible. Proto si jich dokonce i u nás můžeme koupit celou řadu, od leporela pro malé děti, přes klasický Malloryho román, až po naturalisticky (čti: brutálně věrohodně) podané knihy pro dospělé. Čtyřdílná románová série T.H. Whitea, o které dnes bude řeč, je pravděpodobně nejvýznamnějším novodobým zpracováním známého mýtu. O to větší je radost z toho, že její první část konečně vyšla i u nás.

Meč v kameni, první část tetralogie, popisuje dětství a dospívání mladého Artuše (kterému všichni říkají výhradně Capart), a který ještě nic netuší o tom, jakou budoucnost mu osud připravil. Žije na dvoře svého nevlastního otce pana Ectora, je vychováván spolu s jeho synem Kayem, jehož panošem se má stát. Jejich vychovatelem a mentorem je kouzelník Merlin. Čtenář sleduje dospívání obou hochů a kniha končí ve chvíli, kdy mladý Artuš vytáhne z kamene meč, čímž se podle proroctví stane králem Anglie. Co je na tom tak převratného, můžete se oprávněně zeptat. A v tom je ten vtip. Ve Whiteově podání je převratné úplně všechno. Nebo spíše bylo, protože kniha je stará skoro sedmdesát let a ovlivnila tolik spisovatelů (a nejen jich, jak si později řekneme), jako málokterá jiná, takže její ozvěny cítíme i tam, kde bychom to nečekali. To pochopitelně účinek knihy trochu rozmělnilo, ale i tak má stále co říci i dnešnímu čtenáři. Vezmu to proto popořadě. Proč je tedy tato kniha tak významná?

Autorovi bylo v době, kdy napsal první díl cyklu, teprve třicet let, ale kniha působí až překvapivě vyzrálým dojmem. Je prostě výborně napsaná, takže se čte dobře, s lehkostí. Tomu napomáhá i autorův obrovský smysl pro humor. Pro pravý anglický humor, který někdy jen tak polechtá bránici, jindy je absurdní ve stylu Alenky v říši divů, a jindy zase třeba jen potěší slovní hříčkou. Dalším důvodem, proč je kniha tak atraktivní, je Whiteova vynalézavost, znalost tématu (White byl legendou doslova posedlý) a v neposlední řadě znalost dobových reálií, jako je třeba sokolnictví a lov. Díky své erudovanosti mohl spisovatel umístit děj knihy kdesi „do staré dobré Anglie, za devatery hory a devatery řeky“, aniž by měl čtenář dojem, že z něj dělá hlupáka. White nepochybně při psaní vyšel z klasické Malloryho verze, ale výrazně ji obohatil a zpestřil. Takže se v knize můžeme setkat třeba s Robinem Woodem (opravdu se tak jmenuje) a jeho družinou, nebo s výborně popsanými Capartovými „edukativními“ přeměnami ve zvířata. Autor také použil zcela moderní jazyk, jen občas zpestřený latinskými hříčkami nebo záměrnými archaizmy. Kupodivu to všechno nevypadá, jako když Pejsek s Kočičkou pekli dort, naopak tyto prvky do knihy báječně zapadají. Aby to nebylo málo, oživil White knihu celou řadou skvěle popsaných postav. Nejdůležitější z nich je samozřejmě moudrý Merlin, trpící těžkou roztržitostí, vyplývající z jeho „časové nezaostřenosti“, opravdový archetyp dobrého kouzelníka, známého z řady dnešních fantasy. Ale není sám: je tu třeba komický Pellinor, pronásledující Štěkající Šelmu, nebo nešťastný Kay, vědomý si svých nedostatků, ale neschopný s nimi bojovat. I když se většina knihy nese v odlehčeném duchu, počínají se hlavně ke konci objevovat i temnější, vážnější tóny, jakoby v předtuše toho, co přijde. Jedním z hlavních motivů celé tetralogie je vlastně hledání léku proti válce, kterou autor nenáviděl.

Když si dáme všechna výše uvedená fakta dohromady, nemůže nás udivit, že kniha měla ve své době obrovský úspěch. Je to o to zvláštnější, že kniha není žánrově „zaostřena“ a není ani jasné, pro jakého čtenáře je přesně určena. Přesto, nebo právě proto, sklidila všeobecně velké uznání. Dodatečně byla  (v roce 1936 žádný žánr fantasy neexistoval) šťouravými kritiky „objevena“ a zařazena jako arcidílo fantasy a její vliv na ni byl (a je) obrovský. Zvlášť silně ovlivnila humornou fantasy, ale její stopy najdeme i leckde jinde. Podle knihy byl na Broadwayi uveden  muzikál „Camelot“ a natočeny dva filmy. U nás je známá hlavně cukrkandlová Disneyova verze…

Podle mého názoru má tato kniha co říci i dnes, a to zvláště tehdy, pokud máte v úmyslu pokusit se napsat nějakou fantasy. Tady se můžete poučit, jak na věc, a také čeho se máte vyvarovat. White totiž ve snaze přiblížit středověký svět tehdejším čtenářům podlehl pokušení občas použít přirovnání z tehdy žhavé současnosti, kterou dnes znají nanejvýš pilní diváci filmů pro pamětníky. Jenže to je jen malá chybička na jinak skoro dokonalé knize. Takže ano, knihu vřele doporučuji a tímto děkuji nakladatelství Baronet za to, že umožnilo českým čtenářům se s ní seznámit.