Robert Jordan si vysloužil místo v panteonu velikánů fantasy literatury. Nemusí se vám to líbit, můžete se tomu divit, ale nemůžete to vyvrátit. Jeho Kolo času je fenomenální sága, která ovlivnila nejen čtenáře a další spisovatele, ale i malíře, hudebníky… a je jen otázkou času, kdy dojde i na film.
 |
„Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají po sobě vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenže je zrodil, znovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývali třetím, ve věku, který má teprve nastat, ve věku dávno minulém, se v Dhúmských horách zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátek ani konec. Ale toto byl nějaký začátek.“
Tradice, která klame a udivuje
Proč si úvod recenze komplikovat? Úvodní věty každého dílu cyklu jsou natolik hypnotické a atmosférické, že by byl hřích je nedat k dobru a nedat čtenáři okusit, do čeho se pouští. Osobně si při jejich četbě vždy vzpomenu na výborné prology ke knihám Davida Eddingse, které dokázaly správně namixovat podávání informací s mytologií a opravdu vytvářely jakýsi novodobý mýtus. Jen to pak Eddings nedokázal naplno prodat v samotných románech. Jordan ano.
Primárně ovšem láká především na příběh. Ten je z pohledu dnešního čtenáře archaický a plný tradičních motivů – záměrně se vyhýbám slovu klišé, protože klišé je motiv, který nefunguje, což u Jordana neplatí. V zapadlém Dvouříčí vyrůstá několik chlapců. Po notně bouřlivých oslavách Jarnic, provázených návštěvou kejklíře (zábava), formana (zprávy ze světa), Aes Sedai (zatracená čarodějnice!), nájezdem bestiálních trolloků (spousta mrtvých a spálených domovů), se ukazuje, že o mladíky se zajímá sám Temný, pán všeho zla, před celými věky uvězněný mimo čas, ale přesto schopný dotýkat se našeho světa.
Jedinou šancí se zdá cesta do Tar Valonu, sídla Aes Sedai, žen vládnoucích magií a bojujících proti Temnému. Z Dvouřící tak vyráží malá skupina, která se časem rozroste i o dvě dívky nadané magickou mocí. Okamžitě však všichni pocítí, že jejich výprava nebude procházkou růžovým sadem…
Jordan do Oka světa nasekal skoro vše, co se vám vybaví pod pojmem klasická fantasy. Proroctví, postavy, pro které je cesta způsobem jak dospět a stát se hrdiny, propracovaný magický systém, podivuhodná království a ještě podivuhodnější pozůstatky dávných časů, monstra, nebezpečí… Jeho svět je nádherně bohatý a on si dává záležet, aby jej představil co nejlépe. Pokud máte žánr rádi, je to jasná volba. A nejlepší na tom je, že všechny ty klasické motivy jsou na druhý pohled klasické o něco méně a o něco více moderní…
Spousta dobrodružství pro každého
Jistě, není to žádný Erikson ani Martin. Nejvíc je to vidět na psychologii postav. Občas se sice tvrdí, že je u Jordana propracovaná, ale to platí ve srovnání s jeho dobovou konkurencí. Všechny Feisty, Eddingse a Brookse si dává ke svačině… ale pořád jsou to spíše oblíbené typy, než šťavnaté postavy typu Tyriona nebo nešťastné Felisín Paran. Jenže ty typy jsou prostě kouzelně podané.
A každý má šanci si mezi nimi vybrat toho svého – nebo svou. Jordan perfektně zvládá umění mixovat jejich příběhy, proplétat je a zase je vést samostatně. Kovářský učedník Perrin objeví schopnost komunikovat s vlky. Smíšek Mat narazí na podivuhodný artefakt ohrožující duši svého nositele. Rand bojuje s představou, že na něm bude záviset osud celého světa, a jeho milá Egwain si uvědomuje, že cesta těch, co vládnou magií, ji zavede od všech, které miluje… A možná ji postaví i proti nim.
A to jsme jen na začátku celé dlouhé cesty. Cesty lemované výbornými akčními scénami, dech beroucími scenériemi a podivuhodnými nápady, jako jsou například Cesty – neobyčejný způsob cestování na dlouhé vzdálenosti jakýmsi zásvětím, do něhož dávní mistři nechali „vrůst“ mosty a cestičky…
Inu, Kolo času se otáčí a čas opět naskočit a zúčastnit se jednoho z největších dobrodružství klasické fantasy, je opět zde. A občasná zaškobrtání v podobě mírně natažených pasáží někde před polovinou knihy jsou jen drobnou vadou na kráse, nemyslíte?
| 70 % |
|
FD
Sluší se ovšem podotknout pro čtenáře, který sérii nezná a začíná ji číst od začátku, že od cca čtvrté knihy se z mírně natažených pasáží stávají sta a sta stránek, následně celé díly, kdy se nestane nic jiného, než že se postavy popotahují za cop, uhlazují si sukně, případně čekají, čekají, čekají.
S výhradou vcelku povedených prvních několika dílů (a také skvělého zakončení, ovšem od jiného spisovatele) je Kolo času ukázkou nezvládnutého (a dost možná nezvládnutelného) pokusu o nafouknutí příběhu do mamutích rozměrů.
A to nemluvím o Jordanově sexismu.
FD: Bohužel nedá se než s tebou souhlasit. Ale je to přesně tak. Od čtvrté knihy je to tak neskutečně nudné, až to hezké není!
Já měl navíc dojem, že už to Jordan ani zvládat nechtěl. Sypalo to – tak psal.
Tak to já musím nesouhlasit. Určitě mám radši GRRM a Eriksona, ale rozhodně bych nesouhlasil, že je Jordan nudnej. Naopak bych řekl, že měl Jordan tu sérii promyšlenou lépe než Erikson, který v posledních 2 dílech prakticky popřel předchozích 8 (a to píšu jako velký Eriksonův ctitel). Dál mi příde dost nespravedlivé osočovat Jordana ze špatné psychologie postav. Kacířská otázka – která z postav v Písni ohně a ledu je popsána tak do hloubky jako Rand al Thor? Takže závěrem – je správné být fanouškem GRRM a Eriksona, ale navážet se do Jordana kvůli pocitu vlastní výlučnosti a nadřazenosti je trochu zbytečné.
Jordan
“Je nudný, a navíc je to sexista!”
První přispěvatel evidentně nemá všech pět pohromadě, když míchá dohromady jabka a ložiska, takže bych tu kritiku nebral vážně.
A navíc v dnešní vykastrované době je to druhé skoro doporučení!
A co to vlastně je, tleten sexista? K nám do vsi se jednou přistěhoval jeden z velkého města, co prý na jakési jachtě po mořích pro zábavu plul. Jaký neslýchaný nesmysl! Pro zábavu riskovat utopení! Předváděl nám taký přístrojek, z mosazi to pěkně zrobené bylo, spousta koleček, a že prý sextant. Je to ono? Popravdě to k ničemu nebylo, opilí mužici to v krčmě polámali, než bys odříkal modlitbičku. Ten mudrc z velkého města na ně začal křičet, tak mu hlavu džbánem rozbili… Inu, jak se říká: Nedobře dopadá, kdo v hněv se vydává!
70% je podla mna velmi, velmi podcenene…
Zacinam 5 (Ohen z nebes)-zatial slubne, tak uvidime… 🙂
Ale prve 3 diely urcite kazdy po 85-95%, stvrty asi 88…
V kazdom pripade treba aspon skusit
K hodnocení: To je složitá věc. Z dnešního pohledu už Kolo času samozřejmě není taková pecka, ty poukazy na to, kolik by se toho dalo seškrtat, jsou nepochybně trefné, na druhou stranu je tu historická hodnota téhle ságy, která je myslím nadále nezpochybnitelná. Osobně čekám jak dopadne Píseň ledu a ohně a osobně se dokonce obávám, že výsledek bude trochu satisfakcí Jordanovi. Možná jsem ale moc velký skeptik, zatím se mi ale zdá, že se to Martinovi drolí pod rukama víc než Jordanovi a škrtat by mohli oba možná stejně. I tak bych ale Kolu času dal cca 80%. Je to podle mě jeden z významných milníků vývoje žánru.
to FD
Můžeš rozvést ten sexismus? Přiznám se, že už si to zas tak do detailu nepamatuju a ani nevím, jestli jsem to vydání od Návratu přečetl celé, po těch letech mi ta hromada rozsekaných dílů splývá a zůstal jen celkový dojem. Ale když pominu to, že osobně vnímám poukazy na sexismus dost jako součást neblahého soudobého tažení politické korektnosti, od boku bych vypálil, že Kolo času je jednou z prvních fantasy, která dělá z ženských postav hlavní hrdiny… Moc mi to teda neštymuje.
to KarelC
Já si nejsem jistý, nakolik jsou moje dojmy v tomhle směru ovlivněny stylem, jakým to Návrat vydával, kdy úplně rozbil Jordanovu koncepci. Z nového vydání (a jak mě produkce Fantom Printu většinou naprosto míjí, za tohle klobouk dolů!) jsme zatím přečetl jen první knihu, ano, přetěžko jsem se prokousával cca prvníma 100 stranama, ale pak mě to chytlo zase hodně.
to Schramm:
Tak to jo, to nové vydání je parádní a já si ho kupuju rád a určitě si dokoupím zbytek už kvůli své patologické sběratelské touze. 😀
Ale nemůžu se do toho nějak začíst. Možná nemám tu správnou náladu.
Určitě schytám spoustu dislajků 🙂 ale mě třeba přijde Píseň ledu a ohně tu a tam mnohem víc nečtivá než podobné Jordanovy pasáže. Jak se potká moc pro mě nezajímavých nebo neoblíbených postav (de facta většina Starků :)), je to při stylu psaní dost utrpení. Zdravím Hostinu pro vrány 🙂
A ano, náladu je moc důležitá. Já taky první knihu odložil poté, co jsem se trápil strašně dlouho se sto stránkama. A myslel jsem, že už jsem z fantasy tohohle střihu vyrostl. Za čas mi to nedalo, zkusil jsem to znova a výsledek byl úplně jiný 🙂
Mi se těch pár dílů co jsem kdysi dávno četl celkem líbilo co si tak matně pamatuji. Nové vydání mám zatím první díl plánuju dokoupit, momentálně není moc času přednost má dokupování horus heresy. Ten sexismus nevím, jen mi občas přišlo, že pan Jordan dělá z žen vševědoucí mocné a vesměs muži pohrdající fůrie a z mužů tajtrlíky, kteří jsou vlastně uplně zbyteční.
Ze všech sil pořád čtu.
Já bych nemohl souhlasit s ničím tu uvedeným. Nikdy jsem si na extra ságy nepotrpěl, ve Hře o Trůny se nevyznám ani podle seriálu…. 😀 A ty zmíněné pány víše, ty šly úplně mimo mě, jak je moc postav, propletencýh osudů atd.
Ale tohle bůh ví proč jsem zkusil a začátek poměrně slibný, ale třeba 4 díl co řada fanoušků řadí mezi nejlepší mě teda nebavil skoro vůbec, ale vlastně ani nevím proč, pořád pokračuju nyní Ohněm z nebes. V postavách mám už neskutečnej bordel, který ani ten slovníček vzadu moc zachránit nemůže, ale když už jsem začal, tak chci prostě zjístit, jak ten Rand nakonec dopadne. 🙂
K tomu sexismu: Vsetky “sovinisticko-sexisticke” pasaze su pisane z pohladu postavy (zeny alebo muza), a od toho sa to odvijalo. Ale z pohladu rozpravaca take myslim nic nebolo…
Inak tiez som to na prvy pokus nedal, skusil som o 3-4 roky neskor a vysledok uplne iny…
Kdyz jsem nekdy pred 15 lety nahodou narazil na Game of Thrones, zamiloval jsem se, spad’ jsem do toho jak maly kluk. Byl jsem ochoten cekat temer desetileti na dalsi dily, ktere jsem vzapeti kupoval vazane (coz jinak s ohledem na svou knihovnu nedelam), jen abych nemusel cekat. Ale bohuzel ted musim souhlasit s vyse vyrcenym, od ctvrteho dilu to zoufale potrebuje poskrtat, posledni dvojkniha by klidne mohla byt jednou.
Jinak Eddings mi prisel cilene napsany jako oddechove ctivo. Sice to nemelo tydlencty realne charaktery, ale postavy se meni tak casto a vyrazne, ze to skoro vypada, jako by autor zamerne nechtel obtezovat ctenare, ze by si musel o postavach neco pamatovat. Hlavni devizou je na fantasy nadprumerna davka humoru. V knihovne ho mam v polici vedle Pratchetta (cimz nesrovnavam kvalitu, ale terapeuticke ucinky) a kdyz obcas potrebuji zahnat chmury, jednou z moznosti je otevrit Eddingse a precist si kapitolku ci dve dle nahodneho vyberu.
Teda já si při pohledu na přebalů vzpoměl na Věčný oheň od Sapoucha 😀
V case ked Kolo casu vydaval Navrat som to este cital, ale skoncil som pri 4 alebo 5 dvojknihe. V nakupe pokracoval brat, ja som to necital vobec. Teraz som po dlhom case skusil prvy diel a vobec ma to nebavi. Je to zbytocne roztahane, chyba tomu stava, dej sa posuva minimalne dopredu. Za mna nie a brat si asi len dokupi k starym dielom tie nove co mu chybaju. Asi len kvoli tomu, ze chce vediet, ako to skonci.