„Prak byl použit. Ovčák třímá meč.“ V Tar Valonu způsobí tahle zpráva peklo a zmar. Znamená totiž jediné: Tearský Kámen, nedobytná pevnost, nepřekonatelná hráz… padla. A Drak Znovuzrozený se tak ohlásil světu. Již se nemůže skrývat, nemlže utíkat před svým osudem. Stále je však zranitelný a ví, že nyní po něm půjde doslova celý svět. Ano, stín se šíří a Kolo času vstupuje do svého nejepičtějšího období.
 |
Tak. Situace je jasná: Rand al´Thor drží Tearský Kámen. Ze všech stran čelí nejen útoků trolloků a Zaprodanců, ale hlavně výzvám, aby něco učinil. Od drobností po vyhlášení války nepřátelům Tearu. Prvotní šok totiž opadl a nyní je pro mnohé ve svém okolí jen dalším vládcem, se kterým lze a je třeba manipulovat. Jenže Drak Znovuzrozený má vlastní plány… Stín se šíří od začátku nasazuje vysoké tempo podle osvědčeného vzorečku: navštívíme pár zajímavých postav, které nemají (zatím) vlastní dějové linie, ale náhledy do jejich osudů dodávají Jordanovu světu neuvěřitelnou barvitost a hloubku – a také naznačují, kam se bude děj ubírat dále. Ano, mám na mysli konkrétně Min a její „vidím jen výjevy“ – což s trochou nadsázky obšlehl J. J. Abrams v Lost a nahonil body za originalitu na tzv. Flashforwardech.
Co jsou hlavní zbraně čtvrtého dílu Kola času? Epičnost. Jednoznačně. Předchozí díl byl kvapík. Tentokrát je to rozmáchlé čtení, kde dostaneme minimálně tři výživné romány. Elain a Nyneiva se vydávají do Tančika, kde chtějí pokračovat v lovu černých adžah. A narazí na zlo horší než lidské… ze všech dívčích „linií“ je tahle zdaleka nejlepší, nejzábavnější a ano, nejdynamičtější (částečně díky tomu, že obě adeptky Aes Sedai doprovází kejklíř Tom a objevují se další zajímavé postavy jako seančanská kapitánka Egeanin).
Perrin se vrací do Dvouřící, které je prý okupováno bělokabátníky. A nalezne nejen fanatické vyznavače Světla, ale i hordy trolloků a mizelců. Představte si vymetení Kraje, kdyby o něm psal David Gemmell. Je to jednoduché, je to přímé, cítíte horský vzduch a svěží les i srst zvířecích monster a slyšíte svistot šípů otírajících se o větvičky a listí…
No a Rand se vydává do Pustiny, do tajemného aielského města Rhiudeanu, kde… kde se Jordan vytasí s perfektní exkurzí do historie svého světa. I na několikáté čtení je Randovo odhalení skutečných dějin Aielů fascinující, děsivé a zdrcující. Navíc se kolem Randa dál pohybuje Mat, který dvakrát uzavře dohodu, která by každého donutila do konce života číst všechny poznámky drobným písmem… a samozřejmě jsou zde Egwain a Moirain. Ta první se v podstatě připravuje na své velké chvíle, které přijdou v dalších dílech, ale Moirain musí vytrpět to, čím sladila život v minulých dílech Randovi i nám, čtenářům. Jordan totiž přesně vystihl moment, kdy se rovnováha moci a závislosti mění. Moirain stále ví víc než my, ale to už i Rand – a nyní je to on, kdo tají své plány a nesděluje všechny informace. Protože komu se dá věřit, když je v sázce celý svět?
Ve svém čtvrtém díle prostě Kolo času ukazuje, jak má vypadat na ději založená velká sága. Má jasně rozpoznatelné vzorečky (viz úvodní pasáže), ale šikovně je obměňuje a nechává vyvíjet. Jordan ví, že co si mohl dovolit v třetím díle, nemůže si dovolit ve čtvrtém. Jestliže někdo zdůrazňuje, jak má kolo času propracovaný vývoj postav (všichni chlapci z Dvouřící jsou zde stále rozpoznatelní, ale jednoznačně jiní než v prvním díle), osobně považuji za důležitější spíše vývoj samotné ságy.
Kolo času je v tomto ohledu nejen skvělé a zábavné čtení, kde se pořád něco děje, ale hlavně úžasný výukový materiál. Stačí se jen podívat, s jakou lehkostí Jordan uvede nové postavy – nebo vytáhne do popředí postavy dříve přehlížené nebo jen letmo zmíněné. Je to velký rozdíl oproti třeba takovému Feistovi, jehož svět je už prostě přecpaný a… nudný. Kolu času nic takového nehrozí. Zdánlivě překotné hromadění detailů už dávno nese své ovoce.
Pro nové čtenáře je tak v každé kapitole několik drobných nápověd a hádanek, pro zasvěceného čtenáře je zase fascinující objevovat, jak Jordan už třebas několik knih dopředu připravoval třebas jedinou větou nebo scénou zásadní zvraty knih dalších (třeba vztah Aviendhy a Randa, pokud se ptáte konkrétně).
Ve výsledku tak musím tomuto dílu udělit stejně vysoké hodnocení jako Draku znovuzrozenému. Protože nakonec se jedná o stejně výborné knihy, které jen k cíli dospěly jinou cestou. A ještě jedna poznámka: s několika známými jsme se shodli, že na poli tolkienovské fantasy v roce 2013 (hm, mám drobné zpoždění, ale doháním to, doháním) nic lepšího nevyšlo. Ta kniha je možná stará, ale to některá z nejlepších vín světa také. Takže přestaňte váhat a hajdy do knihkupectví!
Hodnocení: 90 %
