Kočičí noci 2 – Vědma z lesa – Jirušková Blanka

S povídkou „Hra o Purpurová křídla“ zvítězila Blanka Jirušková v soutěži „O železnou rukavici lorda Trollslayera“ a my jsme si ji mohli přečíst ve sborníku Drakobijci 7 (Straky na vrbě, 2005). Nyní si ji můžeme přečíst na jiném místě – v románové trilogii Kočičí noci, kdy jako první kapitola otevírá a rozehrává druhý příběh. Čtenář si tak může „Purpurová křídla“ srovnat ve dvou rolích – jako samostatně stojící povídku a kapitolu zasazenou v knize – a rozhodnout se, jak jim to sluší víc.

Ubyla roztříštěnost a mozaikovitost příznačná pro první díl, kdy každá kapitola byla zdánlivě samostatným příběhem s novými postavami, k jejichž propojení došlo až v závěru knihy, kdy nám všichni zapadli na svá místa. Ve druhém díle se v podstatě souvislá linie příběhu drží hlavní hrdinky Fínky a jen sem tam si odskočí jinam, nikdy ale ne samoúčelně jen tak pro zpestření. Blanka Jirušková má vše promyšleno do nejmenších detailů a každé vzdálení se z hlavní linie je opodstatněné, žádná postava není zbytečná, ač se nám to tak někdy může zdát. Oproti prvnímu dílu ubylo též básní mezi jednotlivými kapitolami; pro ty, co je přeskakovaly, zpráva dobrá, ne tak pro ty, kteří v nich nacházeli další rovinu příběhu i Darína.

Příběh samotný je rovněž vystižen na obálce a vnitřních ilustracích. Jana Šouflová se opravdu vytáhla. Jestli obálka k prvnímu dílu byla krásná a atmosférická, tak tahle její mladší sestřička ji překonala minimálně rozdílem třídy. Precizně vykreslený přístav a uličky Darína, ozářené jen svitem dvou měsíců a několika světýlek v oknech… prostě nádhera a lahůdka, která navnadí a vybudí ve čtenáři tu správnou náladu, protože hned úvod nás přenáší do Janiny malby, do nočního přístavu…

„Světlo bílého Anstreina měsíce opatrně našlapovalo na dlažbu perlového trhu mezi opuštěnými vraky stánků a pozůstalými odpadky, jako kočka prochází po mapě deskové hry, aniž by srazila kámen. Za štíty domů, křivými jako přeražený nos, povystrkoval ocelový drápek měsíc Ginain. V samém středu náměstí plula na šeru socha víly Sazin, ochránkyně plavců, a soustředila na své tělo pokryté lasturami ten nejměkčí jas, jak hrdinka na jevišti. Až pod ní a jaksi stranou proklouzávaly kolem stěn šetrné plaménky olejových lamp. Neboť toto trhové místo, ležící na samém okraji kupecké čtvrti, patřilo už přístavu…“

Někoho možná po přečtená prvního dílu napadlo, zda taková lyrická duše, jakou je Blanka Jirušková, dokáže napsat také nějaké scény, v nichž se bojuje. Ano, druhý díl jich obsahuje hned několik, dokonce se bude dobývat, ale nečekejte žádné naturalistické odpornosti a odborný popis každého výpadu.

Hlavními postavami, kolem nichž se vše točí, jsou samozřejmě Fínka a Espétran a jejich střety, kromě nich je však v knize celá řada vedlejších postav, některé se často jen mihnou, aby se objevily až za delší dobu, kdy je někdy nutno si vzpomenout o koho se jedná, či v případě horší paměti zalistovat v již přečtených stránkách. Potkáme tu jednak staré známé z prvního dílu – lékárnici Martinellu, přístavní zaříkávačku Sachinbu, zlodějíčka Drápka; novou významnější postavou je především Vent Portilianu statečný zachránce Fínky. Svou propracovaností přirozeně nekonkurují ústřední dvojici, ale i přestože hrají druhé housle, dočkali se někteří z nich rozvedení svých osobních příběhů a historií.

Fínka je jednoznačně nejdrzejším a nejodvážnějším obyvatelem Darína, o tom, že je vždy při všem, co se šustne, ani nemluvě. Když přijde na to postavit se Espétranovi, démonu huntujícímu svou mocí lidské duše, třesou se kolena raickým korzárům, nájemnému rytíři i přístavním rváčům a hledají, kudy vycouvat. Ale Fínka se sama samotinká do střetů s ním zpočátku přímo žene, aby před ním ochránila jeho vyhlédnuté oběti. Je pravdou, že když potom jeho pozornost obrátí vůči sobě, většinou se jí pomoc ostatních hodí – v prvním díle ji nejprve výstřelem zachránil Falxius, později Martinella svým uměním. Ve druhém díle je to učitel šermu Vent Portilianu, jenž prchající dívce pomůže a před Espétranem ji ukryje. Za tento dobrý čin je po zásluze potrestán, Espétran mu svou mocí sice neponičil duši jako jiným, ale rovnou mu vzal paměť. Vztah Fínky a Espétrana se poté mění, jejich srážky se víc a více začínají odehrávat spíše ve spletitých rozhovorech, kličkách a intrikách. Fínka už není tak impulsivní, své tahy víc promýšlí, nevrhá se do všeho bezhlavě.

Zdá se, že Espétran žijící v ústraní má tentokrát spadeno na darínské hedvábnice, snad dokonce objevil jejich tajemství výroby proslulého darínského hedvábí. Lidu přístavu už zřejmě přeteklo moře trpělivosti s démonem, či spíše si konečně dodali odvahy, a tak naplánují útok na Espétranův dům a očekávají, že překvapení a ozbrojená přesila budou stačit i na udolání démona. Pomstí tak své bratry a ochrání tajemství hedvábnic – dvě mouchy jednou ranou, vlastně tři – likvidace nebezpečné hrozby a mocného protivníka. Fínka je však na vážkách, za těch několik dalších střetnutí se jí Espétran pomalu dostal pod kůži. Měla možnost poznat, aspoň zčásti, motiv a důvody jeho jednání. Pokud jí tedy řekl pravdu. Je Espétran opravdu nelidským netvorem, nebo jenom mstící se obětí? Na čí stranu se Fínka nakonec přidá?

A jak to tak v neklidných dobách bývá, Espétran a jeho moc nebudou zdaleka jediným ohrožením klidu Darína. Po vesnicích kolují podivné věštby a proroctví, které zavání povstáním prostého lidu. Z druhého břehu sem navíc vystrkuje růžky bohyně Ginai a její přisluhovači hodlají chystanou rebelii podpořit. Či dokonce stojí v jejím čele?

Jak všechno nakonec dopadne, si můžete přečíst v závěrečném díle Kočičích nocí nazvaném „Paní z Peřejí“.

Příjemným bonusem je návod na dvě karetní hry z Darína. Blanka Jirušková dala svým čtenářům možnost zahrát si jako hrdinové knihy hru „Ri“, o níž se dočteme hned v první kapitole. Druhou hrou je potom „Souboj s démonem“, který připomíná boj Daríňanů s jejich nepřítelem. Jen nevím, zda by hry šly hrát s běžnými kartami. Podle návrhů autorky si samozřejmě každý může své karty vyrobit. Krásné by určitě byly ty malované Janou Šouflovou…