Kočičí noci 1 – Jirušková Blanka

Kdo z vás od knih očekává rychlý spád děje, přímou a nekomplikovanou zápletku hudebně podkreslenou řinkotem zbraní, svištěním kulek, bojovým rykem a smrtelným chroptěním, kde toto vše popsané utichá jen tehdy, když hrdina pronáší své peprné hlášky, zmalován vkusně od hlavy až k patě krví a ostatními tělními tekutinami svých nepřátel, kteří se kolem něj válejí v puzzle úpravě, ten ať „Kočičí noci“ radši rychle položí zpět do regálu mezi ostatní knihy a poohlédne se kousek vedle. Toto v nich opravdu nenajde. Ale vy, kteří máte rádi komplikovaný a náročnější příběh, jenž se pomalu splétá nitku po nitce a vy tak jen postupně odhalujete provázanost jednotlivých kapitol, příhod a postav, vy, kteří máte rádi příběh plný intrik a tajností, v němž musíte dávat při čtení pozor a taky trochu zapřemýšlet, líbí se vám netradiční vyprávění podané jemně lyricky (ale pozor, rozhodně tím lyricky nemyslím nudně), proložené několika básněmi, tak můžete zajásat a hybaj do knihkupectví pro „Kočičí noci“! Tohle je kniha přesně pro vás.

Blanka Jirušková nám sebe a svůj propracovaný svět představila již v několika povídkách, s nimiž se umístila na předních příčkách literární soutěže „O železnou rukavici lorda Trollslayera“. Soutěžní povídky si můžete přečíst v příslušných ročnících sborníku Drakobijci. S povídkou „Hra o purpurová křídla“ dobyla dokonce i post nejvyšší a odnesla si tak místo zlaté medaile železnou rukavici. Po těchto úspěších se dalo čekat, že si od ní po čase budeme moci přečíst i něco delšího. A autorka nás nezklamala, „Kočičí noci“ jsou její románovou prvotinou a rovnou se jedná o trilogii. Kam ji zařadit? Určitě do žánru městské fantasy, v poslední době stále populárnějšího. Město, společnost a doba jsou inspirovány renesančním obdobím, k tomu autorka přidala vlastní božstva, svátky a další podrobnosti, které její svět dotvořily a dodaly mu vzezření fungujícího, reálného a „živého“ světa, v němž nepotkáme žádné trpaslíky ani elfy, ale pouze normální, obyčejné lidi a vzácně pak tajemné bytosti Sarkaie, kterých na zemi už stejně moc nezbývá. A teď bychom si mohli říct krátce něco o ději knihy.

Přístavním městem Darínem obchází strach a má jméno. Jméno, které si lidé mezi sebou radši jen šeptají: „Espétran“. Espétran, démon bez tváře, již skrývá za černou hedvábnou maskou. Nový pomocník velitele města, který se s vyslýcháním zadržených vůbec nemaže, ale rovnou se svou podivnou Mocí vláme do nich samotných, aby z nich dostal tajené informace. Ač se obětí ani nedotkne, mnohem radši by byly, kdyby je pálil žhavým železem. Nevěříš? Tak si to představ. Představ si, že by ti někdo nějakým záhadným způsobem dokázal vlézt do tvé mysli, vloupat se i do těch nejskrytějších zákoutí tvé duše a bytosti. Ve tvých nejtajnějších myšlenkách a přáních by si četl jako v knize a dobře by se bavil. Vykradl by ti tvé nitro, které by zanechal pošpiněné a rozdrásané v agónii, která nikdy neskončí, před níž nikam neutečeš, protože si ji všude poneseš s sebou. Ano, zní to jako znásilnění, znásilnění duše.
Daríňané se klepou hrůzou a ti, kteří mají na kontě nějaký ten vroubek, rychle mizí z města či se aspoň snaží ztratit v temných uličkách. Kdo se démonu postaví, když mu velitel města, zástupce krále, dal volnou ruku? Kdo by si troufl postavit se jeho temné síle, by musel být úplný blázen. Jeden, tedy jedna taková, se ale přece jen našla. Mladá a odvážná herečka Fínka, která neváhá Espétranovi statečně vzdorovat, aby ochránila tajemství a životy lidí jí drahých. Místo mečem se mistrně ohání ostře nabroušeným jazykem, taktice a intrikám by zase mohla učit královy generály. Na divadelním představení pro darínskou smetánku sehraje svou vlastní pečlivě přichystanou hru, lest se zdaří, ale Fínka na sebe přiláká démonovu pozornost. Najednou proti němu stojí sama. Zastane se jí někdo? Nalezne způsob, jak porazit Espétrana a zachránit své přátele?

Při čtení knihy je opravdu třeba pozorně vnímat děj a dávat pozor. Počáteční kapitoly jsou totiž zdánlivě samostatně stojícími příběhy, v nichž autorka na scénu přivádí stále nové postavy, které se nám vzápětí jakoby zase ztrácí. Rozhodně však ve čtení vytrvejte, jednotlivé pramínky se následně stékají dohromady, potůček pak uhání dál a postavy se znovu vynoří, vody v korytě přibývá a k závěru knihy už zde máme divokou bystřinku, která nabírá slušnou rychlost a spád. Doporučuji vám také, abyste ve spěchu nepřeskakovali básně uvozující jednotlivé kapitoly, jednak se autorce povedly a jednak dotvářejí atmosféru knihy a v některých případech i doplňují děj. Další rozměr pak knize dodávají vnitřní ilustrace Jany Šouflové a zejména pak krásná obálka s nočním Darínem dýchajícím tajemnou atmosférou – též Janino dílo.

V prvním díle trilogie nám Blanka Jirušková představila svůj svět a hrdiny a postupně před námi rozvinula příběh, který pokračuje v druhém díle „Kočičí noci II. – Vědma z Lesa“.