Z Ceny Karla Čapka je prostě skvělý zdroj literárních textů. Nedostali se někteří autoři do Mloka? Nevadí. Ještě je tu KOČAS. Je však nutné padnout editorce do vkusu. Jiřina Vorlová sice není jediná, kdo loví v mločích vodách, ale obratně dokáže vyhmátnout kousky, které jiným unikly.
Někdy v roce 2009 se zrodil nápad obnovit tradici KOČASu, resp. mimořádného čísla KOlejního ČASopisu, který za normalizace mohl vycházet pouze samizdatem. Publikovali v něm svou tvorbu mnozí z těch, které dnes považujeme za české klasiky žánru. Důvodem obnovy časopisu však nebyl nástup novodobé kapitalistické totality, která by opět vytlačovala fantastické žánry někam za okraj slušné literatury, ale situace přesně opačná – potřeba vytvořit další příležitost pro přehršel textů, které by bylo „věčná škoda“ neotisknout.
Sice zas tolik nezaujaly porotce CKČ, ani Darth Ziru z nakladatelství Beletris, ale padly do oka Jiřině Vorlové, která plní několik posledních let naprosto nenahraditelným způsobem roli administrátorky soutěže a edičně také připravuje sborník oceněných prací. Až když je vše rozhodnuto, zanoří se i ona do příspěvků a do roka a do dne připraví se stejnou pílí druhý sborník, mladšího mločího „brášku“. Mezi Mlokem a KOČASem jsou však i přes velmi podobnou typografickou úpravu určité rozdíly.
KOČAS si především nehraje na žádnou exkluzivní záležitost a neohání se superlativy jako „nejlepší“ či „nejprestižnější“. Přesto si své čtenáře dokáže najít, především díky výběru autorů, které se v něm objevují. Jejich skladba je jistou zárukou vkusu a editorka se nebojí při „výlovu“ mločího rybníka sáhnout klidně až ke kalnějšímu dnu a vyzdvihnout odtud příspěvek, který se ocitl třeba na 18. místě. Samozřejmě vám budou některá jména povědomá, v prostředí CKČ možná až notoricky známá. Skoro to vypadá, že si tu někdo založil skvělý mlokočasí byznys 🙂
V letošním KOČASu najdeme hned tři autory, kteří zabodovali i v posledním Mlokovi a opakovaně se vyskytují v obou sbornících. Na jejich povídky se tak může těšit každý, kdo si oblíbil styl Karla Doležala, Václavy Molcarové nebo Miroslavy Dvořákové. Zdatně jim pak sekunduje třeba ztřeštěný romský úlet Petra Plačka, byť ani on není v literárních kláních žádným nováčkem.
Editorka svou sbírku prošpikovala i díly autorů renomovaných, mezi nimi zaujme vyváženou stavbou příběhu i humorem Václav Vágenknecht (žádného Conana nečekejte, ale mrtvol bude dost). Prostor v KOČASu dostala i jedna z novel, která se loni umístila na 3. místě a jejíž autorem je Daniel Tučka. Letuška Barbara v ní zažije opravdu parádní jízdu (pardon, let) včetně přistání na neexistující planetě. Novela je to sice s přimhouřením i třetího kyborgova oka, ale rozhodně se vyplatí pročíst se k ní až na konec.
A ještě je tu jeden rozdíl oproti Mlokovi. V samotném závěru sborníku najdete medailonky autorů, příjemné to zpestření, když už nezbývá, než se po dočtení se sympatickou knížkou rozloučit. Doufejme, že se zas tolik (ko)časy měnit nebudou a nedojde i na loučení s tištěnou podobou sborníku. Nic proti ebookům, technický pokrok zřejmě nezastavíme, jen mám prostě dojem, že to zírání do elektronických udělátek nás o cosi ochuzuje… Minimálně o dojem z vyvedené obálky, která tentokrát upoutá scifisticky laděnou ilustrací Miroslava Dvořáka.
Souhlasím s tvrzením, že v KOČASu je pro každého něco. Zklamáni nebudou jak příznivci sci-fi, tak fantasy, nebo jejich temnějších variant. Možná je na některých textech vidět ještě určitá nezralost a stálo by za to s nimi lektorsky pracovat, aby je zbytečně nehyzdily typické nešvary jako příliš předvídatelné nebo příliš rychlé rozuzlení, případně prudký nástup zápletky rozmělňující se postupně v nudnou konverzačku nebo v moralizující traktát o zkažené společnosti. Přesto stojí za námahu tohle rodinné stříbro (v nejhorším případě bronz) naleštit a předvést při slavnostní tabuli. Tož hodujte!
| 80% |
|
