Kočas 2011 – Vorlová Jiřina (ed.)

Cena Karla Čapka je (mimoto, že je faktickým dědečkem všech našich tuzemských literárních fantastických soutěží) výjimečná také tím, že jejím produktem není jeden sborník, ale většinou hned dva. Jeden prací vítězných a druhý prací zajímavých, které ale na výhru nedosáhly. Mlok to není, ale k několika pěkným kouskům si přičichneme i zde.

Kočas - Vorlová Jiřina

Vezmeme to hezky popořádku, chronologicky. Jak jsou povídky ve sborníku uspořádány, v tom jsem žádný vyšší smysl nebo řád neobjevil – ale paní Jiřina Vorlová už ho dělá třetím rokem, budeme jí tedy důvěřovat.

První povídkou paperbacku je Věř si, čemu chceš Petra Palečka, která mi přišla jako minimalistický odkaz a smeknutý klobouk verneovu Phileasu Foggovi (jestli do tohohle Neff taky hrábne, hrábnu mu do obličeje hráběmi) – obdoba reformního klubu, gentlemani v kloboucích a sázka o vysoké peníze. Kromě atmosféry se však ničeho dalšího nedočkáme – pointa je sice pěkná, ale příběh paradoxně nejvíce zabíjí jeho kratičkost – příště to chce přidat trochu dobrodružství a ne o něm jenom hovořit.

Program Ovidius od Julie Novákové líčí lovestory z trochu jiného úhlu a dává určitou naději, že i ajťák si může v dnešní době najít hezkou ženskou, i když ji sám nedokáže pořádně oslovit (ačkoliv je alfa samcem doby, jak nás učí Lorre a Prady). Konec je předvídatelný, ale celek neurazí, i když některé eskapády a ajťákova naivita jsou na hranici uvěřitelnosti.

S přehledem nejhorší povídku sborníku si „užijeme“ naštěstí hned zkraje. Bestiální adopce Tomáše Berky tady podle mého nemá vůbec co dělat. Špatně napsaný kraťas, nad jehož koncem (a vlastně i začátkem a průběhem) obrátíte oči v sloup, je definicí žánrových klišé současnosti a toho, co člověk přes rok vidí v kině. Na autorovu adresu mohu zvolat toliko: Uloupil jste mi čtyři minuty mého života a já je chci zpět! Naštěstí se v rámci knihy jedná jen o tuto jednu epizodku, takže to celku neškodí.

Dana Rusková přispěla svými Rosovskými zvony, dobře napsanou mysteriózní povídkou, u níž mi ale přišlo, že se kapánek příliš táhne. Asi jako tlumené echo zvonu mezi kopci za líného nedělního odpoledne. Ale krom toho rychtik, hlavní hrdinka je sympaťačka, hlavní klučina zase trochu z reality vytržený podivín… už podruhé. Stereotyp dobrého přítele, milé dámy?

Nenávidím upíry. Twillight, Van Helsing a Underworld mě to naučili dokonale. Dovoluji si tvrdit, že jsem na dlouhé špičáky, bledé obličeje a černé hábity alergičtější, než oni sami na stříbrné kůly. Edita Dufková je nicméně v Rodinné hádce bere ze zajímavého a konečně trochu neotřelého konce, což by se, vzhledem k tématice, mělo oceňovat zlatem.

Scarlett Rauschgoldová aka Darth Zira je asi nejvyzrálejší přispěvatelkou ve sborníku. Jejímu Případu ze Zlaté brány se po literární stránce nedá vytknout nic, děj odsýpá perfektně a nejinak se také čte – kvalitní futuristické scifi o trochu jiném Philu Marlowovi, který je za nekompromisnost přeložen na Europu, do líného prostředí miliardářů a jejich zlaté mládeže, kde ho z letargie musí nutně probudit až pořádná vraždička, má všechno, co by mít měl. Až na jednu věc. Dobrý závěr, který by nepůsobil tak strašlivě vynuceně a useknutě. Protože ten současný všechny ty hezky živé postavy a děj odpaluje do pekel. Veliký potenciál, veliká škoda. Ale i tak zůstává v hypotetické Big Three sborníku na třetím místě.

Krátké zasnění Noční lekníny od Evy Jeníčkové snad ani není povídka. Je to zhmotnělá nálada okamžiku a výsledek fascinace láskou a vším křehkým, pomíjivým. A také lekníny.

Pavel Červenka psát celkem umí, má i nápady, ale v textu Pak, že to nejde, který se bere vážně jenom tak z jedné desetiny, předvádí, že mu nejdou motivace postav. Hlavní hrdina se na konci najednou přerodí v někoho úplně jiného, bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Kdyby byl od začátku kladen větší akcent na velmi zajímavou alternativní realitu, výsledek mohl být mnohem lepší.

Dostáváme se pomalu do finále. Vzteklina Daniela Tučky je podle mého názoru druhým nejlepším a jazykově zdaleka nejzvládnutějším kouskem v celé knize – absolutně žádné předsudky s hrubou mluvou, podmanivé prostředí, charaktery profilované, jako by je zálesáckou kudlou z dubu vyřezal, to všechno prošpikované kouzelnými reáliemi trampských nocí, které mají pro hodně lidí (jsem mezi nimi) v téhle zemi punc pravé a velké romantiky. Dalším plusem čtivého příběhu o lidské nenávisti je také autorův naprostý nedostatek jakéhokoliv soucitu s postavami. Napište knihu, pane!

Obchodníci s deštěm Petra Plačka jsou další sci-fi, nealokovanou v čase, ale pouze v místě. Zůstaneme na planetě Zemi a podíváme se na zoubek partě nadšených vědců a jejich mechanickému ekvivalentu dešťového tance. Jazyk povídky je velmi neutrální, ale bohatý na technické detaily, což mám u scifi vždycky rád.

Domnívám se, že Jakub Guman své Město za duhou napsal jako poklonu Neilu Gaimanovi (nebo Rayi Bradburymu, když půjdeme hlouběji), který podobnými povídkami o dětských hrdinech a jejich snech proslul. Počáteční nápad je sice zajímavý, ale samotné provedení značně pokulhává. Závěrečná moralita nebo epifanie nebo moudro nebo co to mělo být je zcela nepatřičné a působí jako pěst na oko po celkem příjemném příběhu na pomezí magického realismu. Ani jeden z pánů autorů se nekoná.

Jsme na konci. Petra Pecharová je jediná z přítomných, která za sebou nemá nějakou předchozí publicistickou zkušenost a Nebýt jako ostatní je její vydanou prvotinou. Příběh analytičky Raphael, provádějící na vesmírné stanici uprostřed války výslechy zajatců pomocí neurálního rozhraní, jímž se vrtá v mozku dotyčných, která dostane za úkol konfrontovat zajatého berzerkra (pamatujete na Reavery z Firefly?) – dokonalého zabijáka nepřátelské strany – je výjimečný. Obsahuje v sobě totiž něco ojedinělého. Hluboké zamyšlení nad podstatou člověku samého – a základních principů, které lidství definují – v ostrých kontrastech reality, která je černá jako vesmír. Poselství, které prezentuje, podané nikoliv lacině a obyčejně, ale skrze nejhorší utrpení a bolest, z ní činí nejlepší práci celého sborníku a velmi inspirativní dílo. Protože jako jediná má natolik hutnou atmosféru (hlavně při rozhovorech s berzerkrem), že z ní běhá mráz po zádech. O psychologii postav ani nemluvě.

Sbírka nadějí fantastické scény je za námi. Jak jsem už řekl na začátku, není to Mlok, vážení. Ale kvůli těm několika vlaštovkám, létajícím nadprůměrně vysoko, za ty dvě stovky snad stojí.

Kočas – to je pestrý výběr děl z Ceny Karla Čapka, naší nejprestižnější literární SF soutěže. Země i blízký a vzdálený vesmír, minulost, současnost i budoucnost. Počítače, paralelní světy či kosmické lodě, vypointované hříčky i psychologické sondy do hlubin lidského mozku, hravou fantazii i depresi v každém řádku, detektivku, akční střílečku i lyrickou romanci. Přísně logickou vědu i nespoutanou magii – to vše najdete v Kočasu. I oblíbené upíry… Zkrátka, Kočas znamená pro každého něco. (anotace)

Povídky:

Petr Plaček: Věř si, čemu chceš
Julie Nováková: Program Ovidius
Tomáš Berka: Bestiální adopce
Dana Rusková: Rosovské zvony
Alena Dufková: Rodinná hádka
Darth Zira: Případ ze Zlaté brány
Eva Jeníčková: Noční lekníny
Pavel Červenka: Pak, že to nejde
Daniel Tučka: Vzteklina
Petr Plaček: Obchodníci s deštěm
Jakub Guman: Město za duhou
Petra Pecharová: Nebýt jako ostatní

  • Kočas
  • Editorka: Jiřina Vorlová
  • Forma: paperback
  • Počet stran: 336
  • Cena: 225 Kč
  • Vydaly: Straky na vrbě, 2011

Martin Kužel (redaktor)

martin.kuzel@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

Zveřejnit odpověď