Po více než roce u nás vyšel druhý díl Ruinské trilogie od spisovatele Simona Toyneho a my se tak můžeme vrátit do starobylého města Ruina na jihu Turecka. Události v minulém díle nabraly nečekaný spád. Dokáží novinářka, bývalý voják a detektiv zabránit zániku lidstva?
 |
Od vydání prvního dílu s názvem Sanctus uběhla nějaká doba, neuškodí si proto připomenout, o co v celé trilogii vlastně jde. Veškerý děj se točí kolem záhadného artefaktu pojmenovaném Sakrament, který po tisíce let střeží mnišský řád uprostřed horské pevnosti Citadela v tureckém městě Ruina. Celý svět má o existenci tohoto artefaktu jasno, nikdo kromě několika vyvolených mnichů však nemá ponětí, co je Sakrament skutečně zač. To však platí pouze do doby, než se do nitra hory dostane několik lidí v čele s novinářkou Liv Adamsenovou a Gabrielem Mannem, mužem přesvědčeným, že právě kvůli Sakramentu a jeho tajemství byl zavražděn jeho otec.
Hlavní hrdiny jsme v minulém díle opustili ve chvíli, kdy došlo k výbuchu uvnitř hory. A nyní se s nimi setkáváme těsně po této události. Liv společně s Gabrielovou matkou Kathryn leží na nemocničním lůžku a samotný Gabriel je zadržen policií. Ani jeden z nich však netuší, jak velké jim hrozí nebezpečí. Pro církev jsou ohrožením a není jasné, kolik toho vlastně vědí. Proto musí zemřít.
Liv začíná v nemocnici slyšet jakýsi šepot, kterému však příliš nerozumí. Kathryn se snaží zjistit něco o dávném proroctví, které se podle všeho nejspíše naplňuje, a Gabrielovi jde ve vězení o život… Brzy je jasné, že existuje ještě druhé proroctví, opačné k tomu prvnímu. A že začíná hra o osud celého světa. Klíčem ke všemu se stává Sakrament, který se již nenachází v nitru hory. Čas stále ubíhá a mnichy uvnitř Citadely zasáhne podivná nemoc, která přináší první lidské oběti.
Kromě starých známých z předešlého dílu se v Klíči setkáme s několika novými tvářemi. Zajímavou postavou je Duch, záhadný muž z pouště obchodující s artefakty, který si svou přezdívku nevysloužil jen tak pro nic za nic. Do poslední chvíle není jasné, na čí straně vlastně stojí. A pak je tu žoldák Hyde, který zajišťuje ochranu táborům uprostřed pouště, kde Citadela provádí vykopávky. Ze začátku se může zdát, že tito dva muži budou protivníky, chvíli to zase vypadá opačně. Nakonec se však dočkáme velkého překvapení.
Když už jsme u překvapení, tak těch na čtenáře tentokráte moc nečeká. Oproti Sanctusu je v Klíči od začátku zřejmé, kam vše spěje. Děj tak chvílemi postrádá napětí, které je trochu uměle navozeno krátkými kapitolami. Akce se čtenář dočká hlavně ke konci, přesto se však kniha čte velmi svižně. To je příčina především zmíněných kratičkých kapitol a autorova stylu, díky kterému čtenáře děj chytne a nepustí. Avšak nemůžu se ubránit pocitu, že Klíč trpí syndromem druhého dílu, kdy kniha působí jako jakýsi most mezi prvním a posledním dílem trilogie. Neřekl bych ale, že je to pouze předvídatelným dějem. Kniha také ztrácí určitou atmosféru, po níž zůstává nevyplněná mezera.
Autor si pohrává s některými náboženskými a biblickými symboly, jako je např. zahrada Eden. Proto je také Ruinská trilogie přirovnávána ke knihám Dana Browna. Komu se líbí tento náboženský a mýtický rozměr jeho knih a zajímá se o historii, nejspíš neudělá chybu, pokud sáhne i po díle Simona Toyneho. Úspěch Ruinské trilogie ve světě mimo jiné napovídá, že toto přirovnání není, co se stylu i kvality týče, zase tak daleko od pravdy.
Sám jsem zvědav, co nám autor přinese v závěrečném díle trilogie s anglickým názvem The Tower, na který si ale budeme u nás muset znovu nějakou dobu počkat. Podle ohlasů se zahraničí se však již teď máme na co těšit.
