Kdo chcete slyšet jen samou chválu, nečtěte dál. To, co následuje, byste tím pádem nesnesli. Kdo čeká tradiční stručný nástin, o čem jednotlivé povídky v knize jsou, tak toho taky zklamu. Jednak to už snad všichni vědí a mohli by jejich autory vyjmenovat o půlnoci ze spaní, jednak mě sám editor vyprovokoval pojmout recenzi úplně jinak.
 |
Předně je potřeba říct, že Klenoty české fantasy nejsou antologií těch absolutně nejlepších povídek, které kdy byly českými autory napsány. Jak sám Ondřej Jireš přiznává, antologie je výsledkem jeho subjektivního pohledu, ač je přesvědčen, že vybral to, co sám za nejlepší považuje. Jiný editor by zřejmě volil jinak.
Tím ale rozhodně nechci naznačit, že by Ondřej Jireš neodvedl kus dobré práce, nebo že to není Pan Editor. Nicméně jeho úmyslem nebyla snaha o nějaký průřez tvorbou českých autorů za poslední čtvrtstoletí, co se u nás fantasy etabluje, což dokazuje i malé zastoupení tvorby z 90. let. Ani mu nešlo o nějaké vítěze reprezentativních literárních klání, byť řada z nich nějakým oceněním ověnčená je.
Takže o jaké povídky vlastně v Klenotech běží? Nachází se jich uvnitř celkem sedmnáct, každá od jiného autora či autorky (ženských autorek je sedm). Samá zvučná jména, z nichž drtivá většina patří na náš malý fantastický Parnas. Není pochyb, že všichni mají v antologii oprávněně své místo. A jestli si někdo pod fousy brblá, co tam dělá ta Jůzlová, tak nechť si její text nejprve pečlivě přečte.
Nejedná se o povídky neznámé, všechny už někdy vyšly (škoda, že tato informace nikde v publikaci není, i když ji editor na vyžádání vysype z rukávu). Ondřej Jireš shromáždil tato úspěšná díla jako korálky na šňůrce, snad aby se nepoztrácely. Tak tu máme knižní náhrdelník z klenotů, jemuž na ceně dodává právě ona jedinečná konstelace, díky níž se povídky ocitly vedle sebe. Ale je také svým způsobem ochuzen o ty, které se už na šňůrku nevešly. To se poštěstilo jen povídkám, které splnily tato vlastní editorova kritéria:
- přesvědčily ho kvalitou námětu a zpracováním;
- jsou čtivé, zajímavé a neprvoplánové, nepůsobí na první signální;
- nemají nějakou zásadní chybu, např. v dějovém oblouku nebo logice;
- jsou dobře řemeslně zpracované, nemají naivní vyznění či nudný děj (anebo naopak nejsou jen samá akční scéna);
- jsou poplatné pravidlu, že „starší povídky budou tahat za kratší konec provazu“;
- povídky, které neunikají za hranice žánru a nejsou žádnými experimenty;
- nebyly moc dlouhé;
- nejsou už součástí předešlých antologií.
Žánrově povídky spadají především do historické fantasy (s výjimkou jedné poetické fantasy, science fantasy a alternativní historie), tedy do subžánru, který se u nás píše hodně (a zřejmě i nejvíc). A tím pádem taky čte. Nebo je kauzalita opačná? Každopádně toto notorické upřednostňování určitého žánrového psaní ubírá prostor těm ostatním a dává tudíž jen slabou šanci třeba tolik postrádané tolkienovské fantasy.
Na druhou stranu, Klenoty – se svou elegantní obálkou – pokračují v započaté tradici toho, co Ondřej Jireš coby editor antologií už pár let předvádí a na co jsme u něj už de facto zvyklí. Možná jen hřbet knihy trochu zesílil… Takže další mamut k ulovení je tady! Však také mají milovníci literárních klenotů ke svému úsilí hned několik důvodů, stojí-li o zvláštnosti.
Antologie se totiž může pochlubit i několika netradičními prvky, které se snad ani jinde ve světě nevyskytují. Předně k nim patří poněkud ambivalentně působící DVA doslovy od téhož autora. Boris Hokr tak dvojnásobně využívá prostor v antologii jako odrazový můstek k tomu, aby uštědřil na adresu české fantastické obce hned několik ťafek. Jistě zaslouženě. I když v případě posledního vývoje časopisu Pevnost jsou formulovány – no řekněme – kulantně. Tak mě napadá: jsou to vůbec doslovy?
A ani když nalistujete profily autorů, což jsou obvykle spíš takové suchopárné části většiny antologií, nudit se nebudete. Subjektivně pojaté medailonky jednak napoví o vztahu editora ke svým oblíbeným autorům a autorkám, jednak zahrnují i prorocké vize o jejich další spisovatelské kariéře (kam se hrabe Terminátor, pro kterého je budoucnost stále nejistá, ač z ní pochází). Ale třeba má Ondřej Jireš mocnější prostředky. Možná křišťálovou kouli?
Obsah Klenotů české fantasy
- Vladimír Šlechta: Válečná lest
- Jaroslav Mostecký: Jed bratra mého
- Petra Neomillnerová: Noční lovy
- Jana Rečková: Záviství
- Miroslav Žamboch: Vulhelf, muž s cejchem
- Vilma Kadlečková: Mé rty budou toužit po krvi
- Jiří Pavlovský: Eskorta
- Ivana Kuglerová: Klubko zmijí
- Jana Jůzlová: Obojek
- Pavel Renčín: Tanči mezi vločkami!
- Adam Andres: Malucha
- Martin D. Antonín: Těžký život sférozpytce
- Leonard Medek: Nefritová necuke
- Františka Vrbenská: Trůn z říční mlhy
- Štěpán Kopřiva: Idol
- Juraj Červenák: Kámen a krev
- Ondřej Neff: Poselství pro Agla Mathona
V poslední době se obdobné antologie rojí jako komáři před bouří. Velmi příhodně si Michael Bronec oddechl, že to s Prokletými knihovnami stihl ještě vloni. Vedle Klenotů vyšlo i Společenstvo Pr-, pardon, Pevnosti (ta aluze je fakt výmluvná) a zřejmě se také dočkáme dvojky Legend české fantasy. A pak ještě celá řada žánrově pojatých antologií a sborníků toho nej z nej literárních soutěží…
A tak si kladu otázku, co se stalo, že najednou potřebujeme uchovávat pravé „fantastické zlato“ ve formě bibliofilsky pojatých publikací? Je to jen marketingový tah, jak dodat už tak přesyceným fanouškům pocit, že drží v ruce něco extra? Nebo nastal čas vytvářet pomníky pro příští generace, jejichž paměť je příliš krátká? Prostě jedna etapa (řekněme, že zlatá éra) končí a hrozí nástup něčeho hodně post-, co už nerespektuje žádná pravidla a podléhá jen mocnému zákonu konzumu.
Jak jinak si totiž vysvětlit to neustálé volání po kvalitě? A tu neutuchající obranu českých autorů? A opravdu pořád musíme hájit nějaký žánr, třeba chudinku fantasy? Kolik mamutích špalků ještě budeme potřebovat, abychom uchránili náš chatrný „fantastický vkus“? A jakého bubáka těmi zlatými antologiemi vlastně zaháníme? Na koho to z hradeb obléhaných pevností házíme perlami české literární fantastiky? Napovězte!
Ať tak nebo tak, když už budete mít Klenoty české fantasy doma na polici, můžete zálibně chodit okolo, těšit se z dobrého úlovku a s uspokojením si říkat: mám je tady, všechny, pěkně pohromadě, jako cenný poklad v truhličce. Pak ještě potěžkat knihu v ruce a prolistováním se ubezpečit, že žádný klenot nechybí. Skoro by se chtělo podle jedné známé písně zanotovat: Šup sem a zase tam, povídky zlaté, všechny sečtu spočítám…
| 90 % |
|
Několik poznámek a úvah
Přiznám se, že ambivalentně mi vyznívá hlavně tahle recenze. Dojem, který si odnáším z textu, hrubě nesedí s procentuelním hodnocením.
Jistě se můžeme bavit nad výběrem textů i vlastním důvodem a přínosem takových počinů. Osobně očekávám s napětím Legendy české fantasy 2, neb se bojím, že je tohoto pojmu dost nadužíváno, a asi bych byl raději, kdyby zůstalo jen u jedné knihy, zvlášť, když Klenoty ukazují, že po většinu 90 let je na poli české fantasy dost liduprázdno. Kolik legend tedy zrodilo cca posledních 15 let? Jak lze vůbec definovat legendu? Není i 20 let málo? Možná jsem přílišný skeptik, rád se nechám překvapit a změním názor.
Nejsem si jistý jak chápat ten postesk ohledně tolkienovské fantasy. Autorka recenze ji postrádá ve sborníku? Nebo obecně? Pokud za A, nevybavím si jiné jméno, než Veroniku Válkovou alias Adama Andrese. Já si nějak nemyslím, že je u nás historická fantasy kdovíjak dominantní žánr. Jistě, je tu slušné penzum textů a pár antologií (vybavím si asi 5), jenže kolik autorů by tak šlo označit? Červenáka, Medka, Vrbenskou, (v podstatě nepíšícího) Mosteckého – a? Naopak jsem skeptik, že by někdo z českých top autorů měl při specifičnosti českého trhu čas a možnost tolkienovskou fantasy, tj. něco, co zraje roky, možnost psát. Osobně se mi zdá, že zrovna Červenák (nebo Šlechta, jemuž se spojení s tolkienovskou fantasy asi nebude líbit, tedy se preventivně omlouvám :)) se svými rozmáchlými opusy je dost výjimka, potvrzující pravidlo. Jsem zvědav jak se povede restart právě Wetemay… Mycelium sice ukazuje, že to jde, ale netuším jak moc je to vhodné na obživu, je známo dostatečně, že je o věc psanou do šuplíku. Bojím se, že fantasy typu Tolkiena, Martina nebo Eriksona tu nevznikne. Ne že by na to čeští autoři neměli. Jen by to musel být obětavec, nejspíš poustevník, který by tohle splétal po večerech po práci (jasně, přesně tak, jak to psal Tolkien), aby riskoval, že mu to pak nikdo nevydá. Obávám se, že od profi autora, tj. autora psaním se dominantně živícího, se něčeho takového nedočkáme.
Asi bych neměl psát zdánlivě rozumná prohlášení po návratu z hopody, ale ono mi to nedá… První věc je, že autoři u nás obecně píší to, co by si sami chtěli přečíst; dělat něco s obrovským fundamentem jeko Tolkien není záležitost podmínek, nýbrž nadšení. VŠICHNI totiž píšeme po chvilkách po práci – a to je ta druhá věc. V této zemi (a v tomto žánru) totiž NEJSOU profi autoři v tom smyslu, že by se psaním primárně živili, na to je zdejší trh příliš malý. Jistě, zkusila to Petra Neomillnerová (a měla k tomu navrch mateřskou), zkusil to Ďuro Červenák (přičemž na Slovesku se žije levněji), a oba byli úspěšní – ale i tak to museli dohánět spoustou článků pro časopisy a podobnou otročinou… Stručně řečeno, v penězích to nevězí. Chcete-li českého Tolkiena, musíte počkat, až se urodí dostatečný šílenec – šílenec se schopností mít vizi a dostatečně dobrým řemeslem, aby ji napsal k světu, podotýkám. Grafomanů jsou spousty, to vám potvrdí každý nakladatel, který je musí odmítat.
Sakra, já věděl, že to nemám psát… “Z hospody” a “jako Tolkien”, samozřejmě. Pokud jsem přehlédl i další překlepy, omlouvám se.
Ale jo, já jsem za ty mamutí sborníky rád. Mají něco do sebe.
“Nejedná se o povídky neznámé, všechny už někdy vyšly (škoda, že tato informace nikde v publikaci není, i když ji editor na vyžádání vysype z rukávu).” recenzetka by se možná asi mohla napřed naučit číst – tato informace totiž v knize JE. Když si totiž nalistujete profily autorů, zjistíte, že Ondřej Jireš u každé povídky našel všechny tituly v nichž každá povídka vyšla. A nemluví jen o prvním, ale i o druhém vydání.
A jako čtenář bych také ocenil větší zaměření se na povídky, tohle mi totiž víc než recenzi připomíná nějaké zamyšlení se, než pravou recenzi.
Hmm, je pravda, že jako recenze to moc nefunguje.
K tomu co napsal Leonard: takhle to fungovalo před deseti lety. Tenkrát si každý opravdu psal to, co ho bavilo. Dneska už je to jiné. Když jsou v módě upíři, tak se mnozí z nás nezaleknou ani upírů. A to ani nemluvím o konstruktu nazvaném František Kotleta.
Souhlasím s autorkou článku, že v české fantastice končí celá jedna éra (trvající 15-20 let). Něco končí, ale nevím, jestli začíná něco nového. Ty dva sborníky, Klenoty a Společenstvo, jsou takovou pěknou tečkou.
VŠ: Nemyslím, že by se to změnilo, nebo ne příliš. Zrovna třeba s těmi upíry… Ano, jsou v módě, ale kdo o nich vlastně píše? Kulhánek s tím začal po svém už skoro před dvaceti lety a se současnou módou nemá co společného; Jenny Nowak jakbysmet; Lucka Lukačovičová je hodně frekventovala, když ji ovlivnily upíří larpy, ale to bylo taky dávno před Stmíváním; Petra N. (asi jediná, která se v rozporu s mým tvrzením opravdu záměrně snaží přizpůsobovat svému publiku) si je taky vybrala ještě před tím, než tahle vlna přišla; a ty dvě nebo tři tuzemské pachatelky stmívacích klonů? No, ty mi vlastně dávají za pravdu taky – nepletu-li se, jsou do jedné ukázky mladistvých nadšenkyň, které píší to, na čem vyrostly a co je baví (že mají trošku omezený výběr, neb nic jiného neznají, je jiná věc)… Co se změnilo, je přístup nakladatelů, to ano. Ne všech a ne stejnou měrou, ale je pravda, že obecně už jsou trochu opatrnější ohledně toho, co si mohou a co nemohou dovolit vydat, než bývali před lety. Takže pustý škvár pochopitelně projde snáz než divoce intelektuální experiment; pochybuju ale, že by se takový “experimentátor” kvůli tomu vrhl na tvorbu červené knihovny. Spíš své dílo hodí na web a bude doufat, že těch zhruba patnáct čtenářů, pro které je určeno, si mezi sebou poví, kde je najít.
Zlý strýc má recht. Zrovínka jsem ve fázi dokončování redakce na své prvotině a vzhledem k tomu, že v práci se to poněkud s…re a doma mám malé dítě, tak na redakci pracuji po cestě do práce a z práce.
Těžko říct, co by aotorka recenze ráda
Mám pocit, že tolikenovský rozsah a důkladnost je světově ojedinělý, navíc v souzvuku s profesí dotyčného. Je vedle toho hříchem obhajovat naši původní tvorbu? Nemyslím, naopak. Vždyť se sem derou vlny dalších a dalších světů, autorů, filmů. Proti tomiu je správné poukazovat na to, že se u nás také něco děje, že máme tak dobré věci, aby mohly vycházet opakovaně. Světová díla fantastiky přišla ze světa, kloní se před tím i jinak netečná nebo odmítavá veřejnost. Má to něco do sebe, když to prolétlo světem, říká se. Naše je jenom naše. I když s nějakou cenou, stejně jenom české. Hůř prodejné, ještě hůř vydavatelné. A autoři, bohužel, někdy podezřelí. Jako ženská jsem tuplem. Zvolila jsem pseudonym v době, kdy mé děti vyrůstaly a ony jsou rády, že měly “klid”, spolužáci probírali tak nanejvýš některé moje články nebo fejetony v novinách. Proč to píšu? Letos na supervizi se moji podřízení vyjádřili, že je jim nepříjemné vědomí, že píšu nějaké divné věci a oni se v tom nevyznají či co. Že jsem i proto divná. Přitom s nimi o fantastice nemluvím, vůbec, jednou byly dvě na mém autorském čtení hororu… Šlo o vyjádření zástupného problému, pes je zakopaný jinde, ale bylo to vyřčeno, veřejně, jako cosi negativního, co mne vylučuje ze slušné společnosti.
I kvůli takovýmto detailům se stavím za to, že česká fantastika je skutečně na škále hodnot mezi chudinkami a potřebuje pomoc s prosazováním. Fakt se mne dotýká, že psaní je morální vada.
Reakce na recenzi
Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli reagovat, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že ano, protože tato recenze má silné polemické ladění a nějakou reakci si zaslouží. Předně děkuji za spoustu kvalitních postřehů. Teď ale k nepřesnostem a položeným otázkám.
1. „Nejedná se o povídky neznámé, všechny už někdy vyšly (škoda, že tato informace nikde v publikaci není, i když ji editor na vyžádání vysype z rukávu).“
– Cituji z přebalu knihy: „Antologie představuje českou fantasy v celé její šíři a zaměřuje se výhradně na nejlepší dosud publikovaná krátká díla.“ Toto tvrzení nadále rozvíjí celá předmluva a nejpodrobněji je původ povídek rozebrán v profilech autorů. Co jsem měl udělat jinak? Asi napsat na přebal „POZOR!!! VAROVÁNÍ!!! VŠECHNY POVÍDKY UŽ NĚKDE VYŠLY!!!“ Nebo jinak? 🙂
2. „jsou poplatné pravidlu, že „starší povídky budou tahat za kratší konec provazu“
– Byl bych nerad, kdyby tohle bylo chápáno špatně. Tohle totiž není pravidlo nebo východisko, ale následek procesu výběru. A v tom je obrovský rozdíl.
3. „Žánrově povídky spadají především do historické fantasy (s výjimkou jedné poetické fantasy, science fantasy a alternativní historie)“
– Tohle tvrzení působí tak, že v knize najdeme ze 17 povídek celkem 14 povídek historické fantasy, k tomu jednu alternativní historii a jen 2 jiné povídky. Netuším, jak to autorka myslí. Když hodně přimhouřím oči a naházím do pytle historické fantasy skoro cokoliv, tak mi to pořád vychází jen na 7 historických fantasy ze 17 povídek. Tohle tvrzení autorky prostě nechápu a považuju ho za nesmírně zavádějící.
4. Proč doslovy Borise Hokra působí ambivalentně? Co to znamená? Že si protiřečí? V čem? A proč to nejsou doslovy? Co by to bylo jiného? Celému odstavci nerozumím.
5. „zahrnují i prorocké vize o jejich další spisovatelské kariéře (kam se hrabe Terminátor, pro kterého je budoucnost stále nejistá, ač z ní pochází). Ale třeba má Ondřej Jireš mocnější prostředky. Možná křišťálovou kouli?“
– Proboha, kde? Můžete prosím citovat?
6. „V poslední době se obdobné antologie rojí jako komáři před bouří.“
– Já to vnímám jinak. Za obdobnou antologii lze považovat podle mě pouze Společenstvo Pevnosti. S ostatními antologiemi tyto dva tituly spojuje maximálně žánr nebo vázané provedení, a to mi přijde poněkud málo. Navíc, vázané antologie české fantasy (kdybychom toto brali jako dostatečné kritérium stejnosti) se objevují jen asi třikrát do roka. Opravdu je to hodně?
7. „Je to jen marketingový tah, jak dodat už tak přesyceným fanouškům pocit, že drží v ruce něco extra?“
– Ale já opravdu chci fanouškům nabídnout něco extra! 🙂
8. V následujícím odstavci je hromada otázek, takže to vezmu postupně:
a – „Jak jinak si totiž vysvětlit to neustálé volání po kvalitě?“ – No nevím, ale já radši kvalitní věci. Vy ne?
b – „A tu neutuchající obranu českých autorů?“ – Jaká obrana? V této knize ani v jiných antologiiích české fantasy nespatřuji žádné vymezování se vůči zahraničním autorům nebo kritikům české nebo jakékoli jiné fantastiky, nebo komukoliv dalšímu.
c – „A opravdu pořád musíme hájit nějaký žánr, třeba chudinku fantasy?“ – Jak, hájit? Já mám fantasy rád. Rád se o ní podělím s ostatními. Kdo označuje fantasy za chudinku, kterou je potřeba hájit? Já rozhodně ne. fantasy považuju za svébytný, etablovaný žánr.
d – „Kolik mamutích špalků ještě budeme potřebovat, abychom uchránili náš chatrný „fantastický vkus“? A jakého bubáka těmi zlatými antologiemi vlastně zaháníme? Na koho to z hradeb obléhaných pevností házíme perlami české literární fantastiky?“ – No, tohle básnické rozvedení výše uvedeného už z autorů a čtenářů Klenotů české fantasy fakt dělá ublížence topící se v depresích. Jestli bylo cílem těchto otázek vyprovokovat někoho ve slabé chvilce, tak se to podařilo (viz příspěvek Anny Šochové výše). Celá tahle úvaha autorky recenze dělá z fanoušků fantasy, příznivců českých produktů, čtenářů povídek, milovníků hezky zpracovaných knížek (atd.) nějaké zakomplexované jedince. Ale ty z nich dělá její úvaha, nikoliv Klenoty.
No, to by tak prozatím stačilo 🙂 I přes některé, podle mě dost podstatné nepřesnosti a nezasloužené ublíženecké ladění (no vida, nakonec mě přepadla ublíženecká nálada kvůli tomu, že jsem byl nepřímo označen za ublížence – asi by té recenzi slušela menší manipulativnost), přesto všechno tuto recenzi považuji zatím za nejzajímavější. Těším se na další texty Zuzany Hlouškové.
Ad “ambivalentně”
Ech, tahle dnešní mládež, pouštěli by se do teorie žánru a přitom neznají tak základní kámen, jako je Vodňanského analýza Sněhurky: znamená to “někdy pomáhají, jindy škodí”.
otázky a odpovědi
Jak jinak si totiž vysvětlit to neustálé volání po kvalitě?… pozitivně. Alternativní odpověď je “červenec”
A tu neutuchající obranu českých autorů?… Taktéž.
A opravdu pořád musíme hájit nějaký žánr, třeba chudinku fantasy? … Ano. Nebo ne?
Kolik mamutích špalků ještě budeme potřebovat, abychom uchránili náš chatrný „fantastický vkus“?… 4, nanejvýš 5.
A jakého bubáka těmi zlatými antologiemi vlastně zaháníme? … Éhhh… Že by Zuzanu Hlouškovou?
Na koho to z hradeb obléhaných pevností házíme perlami české literární fantastiky? … Na Františka Kotletu.
Odpověděl jsem správně? Vyhrál jsem něco?
otázky a odpovědi
Ano, vyhrál. Za odpověď na pátou otázku máte bonus v podobě reprekapsu Odpor je zbytečný. Kam ho můžu poslat?
Těžko říct, co by autorka recenze ráda
Naše názory formují rozdílné životní zkušenosti. Když prohlásím, že se zajímám o sci-fi a fantasy, tak nikomu podezřelá nepřipadám. Ale něco jiného je, když prozradím, že se angažuju v nevládním sektoru. Ty nechápavé pohledy, už přes patnáct let, ach jo… Veškeré vysvětlování marné. Moje matka mě ráda (ale naštěstí tak dvakrát do roka) častuje větou: “Já vlastně vůbec nechápu, co v těch všech spolcích děláš, a ještě zadarmo!” Na mém autorském čtení nikdy nebyla. Moji podřízení, ještě když jsem v jedné nevládce ředitelovala, mi k narozeninám pořídili sborník z CKČ, i když věděli, že mi 1. místo za novelu uniklo o pár bodů (tuším, že tehdy zvítězila nějaká Anna Šochová :-)), chtěli mi tím udělat radost a vyjádřit svou podporu, ať to nevzdávám. Tak to vidíte! Ale i tak díky, že se tak hezky za českou fantastiku stavíte. Já se domnívám, že fantasy žádná chudinka není a obhajovat tolik nepotřebuje. Čeští autoři a české autorky se prosadit dokážou. Jestli se ale touží psaním živit, tak k tomu u nás podmínky doopravdy nejsou.
Reakce na recenzi
No jo, tak to asi budu muset reagovat. Uvědomuji si, že můj článek zjevně překročil rámec standardní recenze (to se mi stává a můj šéfredaktor mě za to často plísní) a že má zmíněné polemické ladění. Vypůjčím si proto pojem od Františky Vrbenské a budu tomu dále říkat “(ne)recenze”. A teď hurá na pranýř:
ad 1) Prostě bych asi tuto informaci umístila explicitněji, třeba rovnou za každou povídkou. Ale jak už jsem napsala ve své (ne)recenzi, jiný editor by třeba některé věci udělal jinak.
ad 2) Děkuji za upřesnění kauzálního nexu. Příčina bývá často zaměňována za následek, jestli jsem se dopustila této chyby, pak se omlouvám.
ad 3) Hm, když to teď vidím, tak je ta formulace vážně zavádějící. Měla jsem na mysli, že je tam pouze jedna poetická fantasy. Nenapadlo mě, že bude věta působit jako matematická rovnice. Je vidět, Ondřeji, že si potrpíte na přesnost! Bývala jsem dřív stejná, ale pak mě perfekcionismus přivedl na scestí. Ale příště se polepším, aby to tak nemátlo.
ad 4) Opravdu nemáte dojem, že kritické texty Borise Hokra překračují formát doslovu? A proč jsou vlastně dva?
ad 5) No, koukám, že mi ten nevinný pokus o humor moc nevyšel. A pak, kdo je tady bubák?
ad 6) Pardon, že jsem hodila Vaše dílo do jednoho pytle s jinými antologiemi! To bude tím, že se snažím udržet obsah a formu v rovnováze. I knížky dělané na koleně, fanziny, amatérské weby apod. můžou být hodně přínosné. Pro antologie mě napadá jiné kritérium – koncepce – a ne pevná vazba, ale klidně se můžu mýlit v tom, co je důležité.
ad 7) Aha, takže strategie exkluzivity. Proč ne, možná lepší než ten druhý typ. Toho máme nakonec všude kolem sebe dost, jenom otevřeme poštovní schránku nebo e-mail.
ad 8a) Jistě. Záleží ale na tom, kdo určuje, co je kvalita.
ad 8b) 8c) Vážně ten defenzivní étos nikde v Klenotách není? Možná tu zarezonovaly i další informace, které mi do psaní té (ne) recenze vstoupily. To, co nakonec vyjde, je jenom špička ledovce. Fakt nevím, jestli je dobrý nápad dělat recenzi a rozhovor zároveň. K “chudince” fantasy jsem se už vyjádřila jinde, tak se nebudu opakovat.
ad 8d) Co takhle možnost vyprovokovat někoho v silné chvilce? Kdy je třeba otevřený novým myšlenkám a pohledům na věc? Provokace není vždycky špatná. Je třeba základním nástrojem koučinku, to je takový moderní způsob rozvoje vnitřního potenciálu člověka, ale to asi znáte. Nicméně tvrdit, že z autorů a čtenářů, fanoušků fantasy, příznivců českých produktů, čtenářů povídek, milovníků hezky zpracovaných knížek (atd.) dělám depresivní či zakomplexované jedince, je zářná ukázka manipulace. To jste fakt nemusel. Jen jsem tím chtěla upozornit na skutečnost, že se izolovaná komunita časem může dostat do fáze, kdy se zakonzervuje a přestane uvažovat, zda to, co se uvnitř ní traduje, tak opravdu ve skutečnosti je. Začne si stavět pevnosti (pomyslné i ty z kamene), aby ji chránily, a zároveň se tím odřízne od vnějšího světa. Už jste četl recenzi Terezy Dědinové v posledním Interkomu?
A na závěr si zase dovolím požádat Vás, abyste napsal, proč považujete mou (ne)recenzi za nejzajímavější a jaké mé kvalitní postřehy oceňujete, abych mohla uvěřit tomu, že se těšíte na moje další texty. Jinak by mohla tato Vaše slova vyznít značně ambivalentně.
To: sitko
Myslím, že jsem v perexu článku upozornila, že toto je pokus uchopit recenzi na antologii jinak. Nezaměřit se na povídky, ale na ediční záměr a celkový význam knihy. Měla jsem dojem, že právě Klenoty si širší kontext zaslouží. Je mi jasné, že takhle se to obvykle nepíše. Byl to experiment.
Z rozdílných světa lánů 🙂
Když mi kdysi nevyšel jeden konkurz na sociálku, maminka mne utěšovala, že to není nic pro mne, že je to příliš nevděčná práce 😉 Podpoře Vašich klientů věřím, já bych bez ní dávno vyhořela. Jen si uvědomuju, že je tu u nás tu a tam něco jinak. A někdy mne to dostane.
Myslím si, že článek je dobrý, nejen proto, že vyvolal polemiku- kdyby nikdo neměl, co dodat, bylo by to divné.
Možná česká fantastika nepotřebuje obhajobu, jako spíš zdůrazňování, podporu, aby byla vidět mezi těmi zářícími jmény nebo těmi, co mají masívní reklamu, na jakou se my tady nezmůžeme. Typickým příkladem toho, že leccos musí autor sám, byla V.K. v masce a nápise Mycelium, chodící po Světě knihy. To je v Čechách drsnou nutností.
omluva
S tou odpovědí na otázku č. 5 jsem se unáhlil. Omlouvám se, bylo to ode mne hloupé.
Špekulovat o tom, proč někdo vybral tu nebo onu povídku je zbytečné. Když to dělal, tak vybíral. Ovšem na druhou stranu ať si o tom recenzentka klidně špekuluje, proč by nemohla? Já bych zase vybral jinak. Třeba vyprávění starého Makareviče od nás ze vsi: O třech kopejkách a lahvičce vodky. Ještě by mě zajímalo, co je to tleten nevládní sektor? Nejsou to nějací ti podivně oblečení buřiči, co proti carovi a Matičce Rusi úklady strojí?
A jakou podporu byste si ještě tak pro českou fantastiku představovali? Vychází v největších nakladatelských domech, Mycelium mělo plakátovou kampaň v metru, recenze v novinách, měli jsme (hodně z nás) programy na Světě knihy, opravdu není proč fňukat. Že povídky vycházejí opulentně, je dobře, vždyť fantastika není nic obskurního, nemusíme si tu foukat na mindrák.
DOkonce i uživit psaním fantatiky se lze a deset let jsem to dělala, a pevně doufám, že se k tomu zase vrátím 🙂
Doufám, že jsem se nikoho nedotkla, ale defétismus mě obecně strašně sere, tedy i ve fantastice 🙂
to Petra Neomi
Souhlasím, že není proč fňukat. Podpora pro českou fantastiku je dobrá, ačkoliv mnohá díla si to ani nezaslouží 🙂 Ale co ten slovník, holubičko? Takhle žena nemluví! Kdyby u nás ve vsi ženské takhle klely, když nesou vodku na stůl, se zlou by se potázaly!
Nojo, nejsme všichni mužici 😀
to Petra Neomi
Ale budeme, jen co se navrátí přirozený řád světa a báťuška car zjedná pořádek!
To bylo zpupné prohlášení, Lazare Jelizariči a na zpupného mužika knuta brzy dopadne. Raději vodku nalít a o přirození…ehm…o přirozený řád světa ať se moudřejší hlavy starají.
to Fenris 13
Není co do huby, než je kaše hotova, není moudřejší hlavy, než je ta carova!
To: philipes
No vidíte a já Vám tu knížku vážně chtěla poslat. Přišlo mi, že jste měl ten správný nadhled.