Klam – William Corey Dietz

Mass Effect není jen velitel Shepard. Knižní série se už od začátku pohybovala mimo pole působnosti posádky Normandy – začínala Zjevením vysvětlujícím, jak se vlastně David Anderson nestal první lidskou Spektrou. V dalších dílech již zůstala jeho osudům věrná, konkrétně těm spojeným s pohlednou vědkyní Kahlee Sandersovou.

Mass Effect 4 - Klam

V tom všem je Klam stejný jako Vzestup a Odveta. Dokonce se úspěšně tváří jako zakončení volné trilogie točící se kolem pana Záhadného a jeho zasahování do vládního biotického programu. Čtenář dostává vše, na co byl do téhle chvíle zvyklý.

Koktejl emocí mezi zmíněnými protagonisty, do toho spousta vedlejších a podstatně zajímavějších hrdinů, intriky lidské rasistické organizace Cerberu, záporáci jdoucí přes mrtvoly, vesmír v předvečer invaze děsivých Smrťáků. Do toho anotace slibuje návrat Gillian Graysonové. Motiv jejího vyrovnávání se s událostmi Odvety působí jako minimálně stejně silné téma, jako byly v předchozím díle otázky vztahující se k (ne)zachování lidské jedinečnosti a identity, morální dilemata typu „co je vlastně menší zlo“ či nejednoznačnosti motivace a činů Záhadného.

Došlo sice ke změně na autorském postu, ale jednoho zkušeného autora nahradil jiný zkušený autor – vše by tedy mělo být v pořádku.

Mělo.

Protože výsledkem je mezi fanoušky MassEffectu kniha tak kontroverzní, že ji čeká „patch“. Jenže než dojde k lámání hole, je nutné si uvědomit, že i zde je Klam věrný svému jménu. Nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Zdrojem kontroverznosti totiž není otázka (ne)kvality, ale (ne)zachovávání věrnosti prostředí.

Každá série zasazená do světa herní předlohy má totiž svá pravidla, jež nemohou (či spíše – neměla by být) ignorována. A přestože Mass Effect knihy vypráví příběhy na herních událostech nezávislé tak, jak to je jen možné, nemohou se vybavit z limitů daných prostředím.

Neměly by – a v podání Drewa Karpyshyna s touto oblastí nebyl problém.

Mušky se daly hledat a chytat, zejména v prvních dílech Zjevení a Vzestup, všude jinde, ale otec Mass Effectu se nezapřel. Vyprávěl se zaujetím pro detail, ponorem, a dokázal přiblížit prostředí do posledního detailu. Právě proto fanoušci jeho knihy milovali a byli ochotni přehlédnout několik slabších míst na začátku série.

Dietz se dostal už od začátku do nezáviděníhodné situace. Přišel zcela zvenčí, musel se vypořádávat s Karpyshynovými vizemi univerza, pracovat s již nastavenými postavami (a že se těch skutečně zajímavých Klamu zrovna dvakrát nedožilo…) – a do toho rozvíjet příběh hodný vlakového čtiva. A tak udělal vše, co se od něj dalo očekávat.

Nastudoval si synopse předchozích románů, v základě se seznámil se hrou a s jejím prostředím, dal dohromady seznam „ikoničností“ a neváhal je použít. To bylo, bohužel, vše.

Mass Effect „ikoničnosti“ nepostrádá a na první pohled působí vcelku lehce, otevřeně, přístupně. Když se ale člověk ponoří hlouběji, začne si všímat specifických prvků. Výrazných specifických prvků formujících logiku univerza zevnitř, které Diezt nepodchytil a ani nebyl schopen podchytit. A podobný průšvih nastal i u studia předchozích knih, které se nejspíš z mnoha pochopitelných důvodů omezilo jen na stručný výcuc děje a základní poznámky „kdo, co, kde, s kým“. A tento přístup se změnil v časovanou bombu.

Kahlee Sandersová a David Anderson sice jsou snadno pochopitelní a přenosní, Paula Graysona se podařilo zlikvidovat před začátkem Klamu, ale zůstává Gillianin zázračně zmizelý autismus, sexuální orientace jedné z vedlejších postav a pragmatický, chladně uvažující zabiják Cerberu snídající – jen tak, pro ten pocit adrenalinu – cereálie v bytě, do nějž právě umístil štěnice. Výsledek: román vzbuzující nevoli skalních fanoušků, pro které Mass Effect nejsou jen turiané, kvariané, sexy assarijky, omninástroj, biotika, Citadela, a tak dále, a tak dále. Jestli se mělo jednat průzkum Bioware, jaké přijetí čeká kontroverzní konce hry, je otázkou, proč z něj nevyvodili patřičné závěry.

Diezt se snaží o atmosféru starého známého vesmíru, umně trousí hlášky a odkazy. Jen tak nádavkem se mu podařilo propašovat do děje pár nezapomenutelných scén, a na rozdíl od svého předchůdce se pokouší i o humor. Nutno dodat, že úspěšně.

Nad některými pasážemi a jejich nepravděpodobností je potřeba přimhouřit oči, ale ve srovnání s některými „bohy ze stroje“ Drewa Karpyshyna to není tak těžké. Žádné podlézání laťky se nekoná, Klam se po této stránce dokázal takřka začlenit po bok brilantní Odvety.

Ve Spojených státech neselhal kvůli špatnému příběhu nebo nesmyslně zvolenému vyprávěcímu stylu. Na vině je tisíc a jedna nepřesnost, které dovádí detailistického geeka k šílenství – a jichž si konvenční čtenář sám od sebe nevšimne. Nepřesností, které měli ohlídat k tomu určení pánové a dámy z Bioware. Proč se tak nestalo lze shrnout do prostého – „EA happens“.

V praxi se tedy stal Klam obětí druhé strany fenoménu, kdy hráčská komunita dokáže přijmout dosti mizerně napsanou knihu jen proto, že podle jejich názoru dostatečně dobře vystihuje univerzum.

Samotný děj totiž funguje jako vypulírovaná kosmická loď. Vše do sebe zapadá přesně tak, jak má. Gillianina cesta za pomstou, pátrání Andersona a Sandersové, Cerberus se svými plány v plánech, podzemní biotické hnutí rozhodnuté prosadit několik zásadních změn v uspořádání galaxie. Skutečně vážná témata se sice do popředí nedostanou kvůli dobrodružnosti a důrazu na spád, ale to není výtka. Podrobnější pohled na vztahy biotiků a „většinové společnosti“ by vše zpomalil, a s informacemi, které měl autor k dispozici, by to vedlo k dalšímu rudému hadru pro fanstvo.

Před čtením je proto dobré si položit zásadní otázku: jsou pro mě knihy z herního prostředí „lehčí literaturou“ na odreagování se, nebo od nich očekávám především další zaplnění oblíbeného světa? V případě první možnosti by totiž bylo škoda na Klam zanevřít. Dietz v něm totiž dokázal, že psát umí. A to opravdu dobře.

Vesmír je v ohrožení. Každých padesát tisíc let napadne rasa vnímajících strojů naši galaxii a sklidí veškerý organický život. Smrťáci. Dva lidé, kteří znají pravdu, se zoufale snaží najít způsob, jak tento cyklus přerušit – admirál David Anderson a jeho partnerka Kahlee Sandersová. Odhalili příšerný důkaz, že hrozba Smrťáků je skutečná, ale zároveň s tím i intriky Cerberu, tajné polovojenské organizace, a jeho tajemného vůdce, Záhadného. David a Kahlee se tak ocitají ve smrtelném nebezpečí, protože Cerberus se při ochraně svých tajemství nezastaví před ničím. Při svém pátrání však nachází nečekaného spojence, Gillian Graysonovu, mladou ženu nadanou výjimečnými schopnostmi. Gillian, dříve subjekt hrozivých vědeckých experimentů, je nyní svobodná a začíná ovládat své smrtící dovednosti. Když však zjistí, že Cerberus je zodpovědný za smrt jejího otce, přísahá skupině i Záhadnému pomstu – a ohrozí tak vše, za co Kahlee a Anderson bojují. (anotace)

  • Klam
  • Autor: William Corey Dietz
  • Překlad: Jakub Mařík
  • Série: Mass Effect 4
  • Forma: paperback
  • Počet stran: 288
  • Cena: 209 Kč
  • Vydal: Fantom Print, 2012

Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!

Kupte si Klam15% slevou (ušetříte 31 Kč).

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

5 komentářů

  1. “Zdrojem kontroverznosti totiž není otázka (ne)kvality, ale (ne)zachovávání věrnosti prostředí.” – Myslím si, že otázka literárních a slohových kvalit s kontroverzností Klamu ve skutečnosti také souvisí. Nevím, jak český překlad, ale originál je, slušně řečeno, stylistická a gramatická příšernost, která budí dojem slohové práce studenta střední školy. (Některé věci, například používání stále stejných slovních obratů či větných konstrukcí, mohl překlad dost podstatně vylepšit.)

  2. 2 kernel 32:
    Originál jsem nečetla zase já… 🙂

    Slohová úroveň překladu mi přišla stejná, jako u předchozích knih, čistě po stránce čtivosti se mi to četlo lépe než svého času Vzestup. Dokonce bych řekla, že slohová úroveň z toho dělá něco, co po stránce příběhu skoro dotahuje Odvetu (respektive skoro by ji to dotahovalo, kdyby nebylo neuvěřitelného množství krpů, na nichž zápletka bohužel stojí).
    Takže zásluhou Jakuba Maříka mají čtenáři k dispozici podstatně lepší knihu, než je původní verze…? 🙂 Hm, rozhodně si nestěžuji. 🙂

  3. 2 Elinor:
    Asi to tak bude. 🙂 Překladatel zřejmě zafungoval i jako jazyková redakce, která v originále selhala. Co se týče příběhu Klamu, souhlasím, že nebyl špatný – odhlédnu-li od občasných nesrovnalostí a také závěru, který mi přišel dost neuspokojivý (třeba co se týče Nicka a Gillian… nedokázal jsem pochopit “proč” ani “jak”…).

  4. 2 Kernel 32:
    No, na to celé se dá říct jen jediné (co už jsem ostatně napsala do recenze): EA happens. 🙂

    Závěr, hm… spíš než samotné vyřešení osudů Nicka a Gillian mi přišel WTF rozhovor mezi Nickem a jeho bývalým učitelem o etice (něco typu: “Můžeš si za to sám, říkali jsme ti, že kdo používá biotiku ke zlým věcem, na to doplatí.”). Tak si říkám, jestli je na stejné úrovni jako asi ty tři, čtyři řádky v originále celá kniha… 😀

Zveřejnit odpověď