Ken Bruen: Ďábel

Irský spisovatel Ken Bruen (1951) nemá s fantastikou mnoho společného. Vlastní je mu spíš drsná škola, ve které má už nějakých třicet zářezů. Jeho styl je hodně hrubý, syrový a přímý, čímž často evokuje romány americké legendy Mickey Spillaneho. Podobnost tkví především vtom, jak se oba autoři vypořádávají s překážkami, které staví před svého hrdinu – za zvuku hesla „kdo mě nezastaví, zemře“ se řítí dějem, jako utržení ze řetězu, a co sem jim nepodaří rozmlátit pěstmi, zvládnou železnou trubkou.

Drsní muži v drsném světě, stále však s jistou dávkou nadsázky, která z nich dělá sympatické postavy, kterým fandíte už proto, že jinak byste od nich mohli dostat do držky. I když se srovnání samo nabízí, přesto je Ken Bruen v mnohém jiný, svůj a nenapodobitelný. Především díky hodně stručné formě, často okleštěné až na samotnou dřeň. A díky tomu, že jeho knihy často připomínají hodně temnou a černou parodii na klasickou drsnou školu, není lehké se stát jeho fanouškem. Jak mu ale jednou propadnete, je to doslova závislost.

Deprese a beznaděj prostupující jeho posledními romány jsou vyšroubovány až na samotný vrchol únosnosti, ale i tak je člověku líto, když román končí a jemu nezbývá nic jiného, než čekat na další dávku. Možná proto, že Bruenovo hodnocení moderní doby je natolik trefné a cynické, že se s ním často nedá jinak než souhlasit.

Proplul jsem příšernejma zprávama: propuštění z práce, zoufalství, lidi přicházejí o střechu nad hlavou, naprosto odpornej případ incestu nějakech třicet kilometrů od místa, kde jsem seděl, vyloupení banky, střílení z auta v Dublinu před sotva odrostlejma děckama, sebevraždy a blížící se předávání Oscarů. Drink? Kurva, člověk aby si šlehnul heroin, pokud chce v dnešní době vydejchat zprávy. (str. 61)

Ač se Ken Bruen fantastice vždycky vyhýbal, evidentně sám podlehl vlastním chmurám a vyšvihl si dílko v duchu J. W. Goetheho. A ne, nepokouší se tu o vysokou literaturu, ani filozofii o životě, vesmíru a vůbec. Jack Taylor se prostě ocitl na rozcestí a Ken Bruen se rozhodl jeho volbu dalšího osudu trochu vyhrotit. Jeho protivníkem se tedy stává sám Ďábel (nebojte se, nejde moc o spoiler, tohle je jasné už od první stránky, navíc sám název…), který jej chce připravit o jeho prochlastanou a profetovanou irskou duši.

Kdyby přitom neohrožoval těch posledních pár lidí, na kterých Taylorovi záleží, asi by to bylo Jackovi jedno, ale kdo se montuje kam nemá, koleduje si o ustřelenou makovici…

Podobného odklonu od zavedeného kánonu detektivky se kdysi dopustil americký spisovatel Jeff Lindsay, autor dnes již proslulého (především díky seriálové podobě) Dextera Morgana. Ve třetím románu své řady, Dexter v temnotách, postavil proti sociopatickému zabijákovi skutečného démona. Žádnou metaforickou postavu, ale skutečné Zlo ve své nejtemnější a nejpradávnější podobě. Tenhle experiment se ale příliš nepovedl, především pro autorovu neschopnost ukočírovat zápletku v přehledných mezích, a zůstal tak dosud nejslabším dílem celé série. Ken Bruen se pokusil o něco podobného, naneštěstí s podobným výsledkem.

Tam kde jsme v urban fantasy ochotni tolerovat jakákoliv fantastická stvoření, tak uprostřed rozjeté, zavedené kriminální série, je to jako rána na oko – prostě to nefunguje, ať na to nahlížíte z jakéhokoliv úhlu. Ti co rádi thrillery, často nemusí fantastiku, a ti co rádi fantastiku, nenachází smysluplnost motivu. Pak už jde čistě jen o to, jestli ta nová pravidla hry na chvilku přijmete, nebo pohoršeně pohodíte hlavou.

Hlavním problémem v případě Ďábla, který odradí většinu čtenářů (autorovy fanoušky nevyjímaje), je nezvládnutá zápletka. Bruen se na ní tak trochu vykašlal a víc než souvislý děj, připomíná román vnitřní boj hlavního hrdiny, kdy se snaží ve světě kolem najít jistoty, jež by daly smysl jeho životu. Ale i přes všechen svůj pesimismus si s čertem v zádech uvědomuje, že i když tam musíme všichni, rozhodně tam nemusíme nakráčet dobrovolně. Bohužel se ale i tak Jack opět potácí z bodu A do bodu B, až se konečně dopotácí k očekávanému fi­nále, které vlastně žádným finále není.

Kniha prostě podle pravidel potřebuje konec, a tak se na ten konec dojde a hotovo. Navíc se autor vrátil ke své pověstné zkratce, kterou v předchozích dvou románech úspěšně opustil a která má sice své kouzlo, ale více než spisovatelské umění připomíná možnost, jak vyvatovat rozměr obsahu. Děj tak trochu připomíná stařecké rozjímání nad hrobem, než lineární vyprávění. Je i trochu znát, že autor pravděpodobně brzy plánuje rozloučení s hlavním hrdinou, a možná proto trocha té metafyziky. Jen doufejme, že příště nebude polemizovat s anděly či Stvořitelem samotným. Pro jednou to člověk skousne, ale sami víte, jak to bývá s opakovaným vtipem.

Přes všechny výtky ale nemohu jinak, než román i pochválit. Autor sice naprosto zbytečně použil prvek fantastiky, který v jeho díle nemá valného opodstatnění, ale to je prostě Bruen. Jak sám kdysi řekl – jeho největší motivací je, když mu někdo řekne, že něco nejde. Osobně věřím, že něco podobného provázelo i vznik téhle knihy. Je to stále ten klasický Ken Bruen, byť se převáže jakoukoliv sváteční mašlí. Hořké černé kafe s logrem tak hustým, že by se v něm dal někdo pohřbít.

V Bruenových románech totiž funguje jedna věc a tou je sympatie k hrdinovi. I když za sebou zpravidla zanechává spoušť a lidi se zničenými osudy, je to stále osoba z masa a kostí, která si trochu toho slitování od čtenáře nakonec zaslouží.

Pro tuhle temnotu a provokativnost, kterou by mnozí jistě označili za pozérství, Bruen jednoduše stojí za to. Píše jak to cítí, nemaže med kolem pusy a neslibuje procházku růžovou zahradou. To je jistě i důvod, který vysvětluje tisíce fanoušků po celém světě.

Ať už vás Ďábel vytočí doběla, nebo naopak nadchne svou beznadějnou atmosférou, jisté je jedno. Chladným nenechá nikoho.

AUTOR JE REDAKTOREM ČASOPISU PEVNOST