Keltika – první kniha Merlinova kodexu – Holdstock Robert

Pravděpodobně není možné spočítat, kolik spisovatelů bylo inspirováno prastarým mýtem o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu! Je však jisté, že jednou z nejoblíbenějších postav z tohoto příběhu je kouzelník Merlin, v němž není těžké poznat archetyp většiny čarodějů a mágů z fantasy příběhů. Tato podoba jistě není náhodná, neboť legenda o králi Artušovi inspirovala J.R.R. Tolkiena při psaní Pána prstenů a Hobita a, málo platné, většina fantasy je jen slabým odvarem příběhů, které vytvořil. Jak však správně napsal A. Sapkowski, Tolkienovi se podařilo stvořit svůj vlastní archetyp, který nyní žije svým vlastním životem a je rozmělňován k nepoznání (a k nezáživnosti) méně talentovanými spisovateli. Za takového však Robert Holdstock nemůže být považován ani náhodou. Vždy šel svou vlastní cestou a rozhodně nezapadá do běžného proudu konzumní fantasy. Svým cyklem knih o Ryhopském lese si získal velkou oblibu a uznání i u nás a na jeho novou knihu se netrpělivě čekalo. V Keltice se Holdstockovi podařilo fascinujícím způsobem zkombinovat keltské a řecké mýty, což je nápad, jaký jsem dosud nezaregistroval u žádného jiného spisovatele. Jeho novátorský přístup se mu opět vyplatil, protože výsledek je brilantní.

 Děj knihy se odehrává zhruba v první polovině třetího století před naším letopočtem, v době, kdy jsou dosud v živé paměti výboje Alexandra Makedonského a ve které Řím stál teprve na počátku své slavné cesty za ovládnutím známého světa. Tehdy chodil po své nekonečné stezce světem Merlin, tisíce let starý, i když kvůli svému vzhledu považovaný za pouhého mladíka. Magie v podobě, v níž ji provozuje, má totiž velmi nepříjemné následky – její uživatel je prakticky nesmrtelný, avšak její praktikování má za následek stárnutí, a tak se ní zachází jen velmi opatrně. Tehdy uslyší volání lodi, ztracené v jezeře kdesi daleko na mrazivém severu. Zjišťuje, že touto lodí je legendární Argo, na níž se kdysi plavil s Iásonem na slavné výpravě za zlatým rounem. Z pověstí je dobře známo, že tato výprava byla úspěšná, avšak další Iásonovy osudy byly tragické, neboť jeho žárlivá manželka Medeia zabila později jeho dva syny a on sám pak v podstatě zemřel žalem. To si myslel i Merlin (známý tehdy pod jiným jménem), avšak postupně přijde na to, že je Medeia oklamala rafinovaným trikem a děti snad žijí. O nějakých sedm stovek let později se vydává na sever, kde v hlubokém jezeře odpočívá vrak Argo, jež se tam dostala díky tajemné magii. Na její palubě spí Iáson hlubokým spánkem podobným smrti, přičemž ledová voda a jezerní kouzla uchovávají jeho tělo nepoškozené. Merlinovi se podaří loď i Iásona vyprostit z hlubin a přesvědčit ho o tom, že jeho manželka obě děti přenesla časem do tohoto času. Spolu pak shromáždí družinu odvážlivců, kteří jsou ochotní , i když každý z jiných důvodů, s ním opravit loď a plout až do dalekého Řecka, kde Merlin našel stopy po jeho ztracených dětech. Jejich cesta je zavede od jezera v zemi Kalevala na Britské ostrovy do tajemného kraje, v němž lze poznat Avalon, kde spolu žijí mrtví i dosud nezrození, až do Řecka, do proslulých věštíren, v nichž prostřednictvím orákula hovoří mocní bohové. Jejich úkol jim velmi ztíží skutečnost, že zrovna tuto dobu si vybrala armáda Keltů, vedená Brenem, k tažení na jih, právě do míst, kam míří i oni. Nastává tak závod s časem a prohra znamená ztrátu naděje na úspěšné splnění úkolu. Děj je plný zvratů a překvapení a závěrečná pointa je velmi dobře promyšlena, avšak na opravdový konec si musíme počkat až do dalšího dílu. Tato kniha je totiž první částí takzvaného Merlinova kodexu, ovšem druhý díl stále ještě není napsaný, a tak si budeme muset počkat.

 Keltika důstojně pokračuje v intencích předchozích knih tohoto autora a je s nimi více než letmo spojena. Je ale, dle mého názoru, poněkud akčnější a dějovější, spisovatel se tolik nezabývá psychologií svých hrdinů, ovšem nemyslím si, že by to bylo na škodu. I tak jsou postavy skvěle prokresleny, nejlépe ze všech sám Merlin, na němž se podepsal jeho dlouhý věk. Není to žádný nadčlověk, je pochybující a chybující, po každé ráně osudu však znovu vstane a pokračuje ve své pouti, o níž neví, kam ho zavede a jak skončí. Zrovna tak, jako spisovatel, si i nakladatelství Polaris neudělalo ostudu a na knize si dalo záležet. Obal zdobí krásná obálka paní Bouškové, která je i autorkou vnitřních ilustrací. Překlad Petra Kotrleho je tradičně brilantní a nemám k němu nejmenší výhrady. I redakční práce byly provedeny pečlivě a čtenáře netahají za oči žádné chyby. Výsledkem je dílo, které je mým druhým kandidátem na knihu roku. Dílo nesmírně čtivé a plné nových nápadů, které možná některé čtenáře povzbudí k tomu, aby si znovu zkusili přečíst staré báje a opět objevili svět, v němž vedle sebe žili bohové a lidé. Návrat ke kořenům žánru se Holdstockovi bohatě vyplatil a čtenář je odměněn skvělou knihou. Doufejme, že i v druhém díle půjde autor stejnou cestou.