Kay Guy Gavriel – Píseň pro Arbonne

Především, pokud čekáte něco podobného jako Tigana, budete stejně překvapeni stejně jako já. Ovšem ne nemile. Na rozdíl od Tigany, která se inspirovala Itálii, zde pan Kay zaměřil svou pozornost na středověkou Francii. Zejména Provence a Akvitánie ve zlatém věku trubadurů a galantních rytířů, kteří jsou schopni pro lásku své paní, mu zřejmě učarovala.

Začátek knihy je pouze kaleidoskopem zdánlivě spolu nesouvisejících událostí. V zemi Arbonne se mladá šlechtična Aelis de Miraval, aby se pomstila svému manželovi Urtému, nechá svést Bertranem de Talair, který jí miluje. Z jejich spojení vzejde dítě. Avšak Aelis přitom umírá. Na smrtelné posteli prozrazuje Urtému, kdo je otec jejího dítěte. Z tohoto nešťastného činu vzniká nesmiřitelná nenávist mezi rody Miraval a Talair, jež může být usmířena jen smrtí.

Dále se setkáváme s žoldákem a nájemným vrahem Blaisem sloužícím jednomu z vazalů Bertrana de Talair. Není to obyčejný muž, je synem Galberta de Garsenc, nejvyššího kněze boha Coranna a nejvyššího rádce krále Gorhautu. Otcova tvrdost, fanatismus a nenávist ho vyhnala z domu. Jen tak se toulá světem. Až když se setká s Bertranem, jeho osud se mění.

Třetí hlavní osobou příběhu je pěvkyně Lisseut. Ta se toulá s trubadury a zpívá jejích písně.

Kay jejich osudy dovedně propojuje.

V Arbonne mají ženy přece jen větší slovo než v ostatních královstvích. To, a zejména uctívání bohyně Rian, je trnem (co trnem – břevnem) v oku Galberta. Tento fanatik považuje za svou svatou povinnost vyvolat válku s Arbonne a všechny kněžky upálit. Uzavírá proto nevýhodné příměří a Valenzou, a ponouká krále všemi způsoby k napadení Arbonne. Odpornou intrikou se mu to zdaří. Ale Arbonne není tak zženštilá, jak by se mohlo zdát na první pohled. Postaví se na odpor. A střet otce a syna je neodvratný.

Prvních sto stran se děj vleče, skoro ukolébává ke spánku, aby se najednou rozběhl tempem dostihového koně. Události se valí jedna za druhou a většina má souvislosti s ději minulými. Několikrát jsem se musel vrátit, abych si ujasnil některé věci. Těch pět set stran plyne jako rozbouřená řeka.

Kdo čeká podle mého úvodu nějaký idylický příběh tzv. „rytírny“, bude určitě zklamán. Kay sice využívá atributy „zlatého věku“ galantní Francie, jako je Dvůr lásky, rytířské chování, souboje cti či galantnosti k dámám, ale bez nánosu idealizace. Většina z činů osob má přinést vykalkulovaný efekt pro ty, kteří je dělají. Píseň pro Arbonne je tedy spíše historickým román, poněkud mi připomíná Píseň ohně a ledu od G. R. R. Martina. Ukazuje události v syrové, nevyumělkované podobě.

Postavení žen je hluboce pokořující. Dokonce i v Arbonne, kde mají větší práva než jinde. Jsou provdávány jako nějaké zboží, pro zvýšení prestiže a moci. Mocní utlačují slabší. Fanatikové dokáží strhnout davy, a ty se pak dopouštějí strašlivých ukrutností. Vládnou zvrhlíci a omezenci. Nenávist je hlavní hybnou silou. Přesně tak, jako ve světě, který obýváme my.

Překvapivá je téměř úplná absence kouzel a čar. Po Tiganě bych očekával kouzelníky a mágy skoro na každé straně. I zde se Kay vydal jinou cestou. Jediným skutečným kouzlem v knize je, když kněžka Rian zachrání Bertranova bratrance Valerie zasaženého šípem se smrtícím jedem. Dokonce i střela, která zabila krále Gorhautu, je vystřelena mužem, ačkoli všem na bitevním poli připadá jakoby ji poslala sama bohyně.

Na konci všichni hrdinové něco ztrácejí, něco pro ně velice cenného, takže i vítězství v boji získává hořkou pachuť. Blaise se sice stává králem, ale musí žít s podezřením, že právě to jeho otec celou dobu plánoval. Nemůže si vzít ani ženu, kterou chce, protože ta už je manželkou jiného. Spor mezi Miravalem a Talairem je ukončen, ale za cenu smrti Urtého. Bertran nachází své dítě, ale to se vzápětí stává mocenským nástrojem ve hře o Arbonne. A Lisseut?

Ani ona si nemůže vzít toho, koho miluje. Nikdy se nevdá.

Proč píseň ? Protože píseň je symbolem Arbonne, symbolem lásky z zemi, její nezávislosti a patriotismu. Gorhauťané, kteří ji pokládali za znak slabosti, se na vlastní kůži přesvědčili o opaku.

Opravdu nadprůměrná kniha, přesně jak se uvádí na obálce. Nebude zřejmě pro každého, protože je třeba si k ní sednout a číst pomalu. Ale pokud vydržíte její úvodní část, určitě ji vychutnáte a nedovolíte si odtrhnout se od ní až do konce.

Kay užívá hojně dlouhých souvětí a květnatých obrazů. Tím evokuje atmosféru středověkých trubadúrských textů a vyprávění.

Gramatických ani jiných chyb jsem nenalezl mnoho. Jen mě zarazila jedna věc, vždy jsem myslel, že vévoda je postavený o hodně výše než hrabě, a tady je to přesně naopak.

Obálka je opravdu hezká, a navíc se hodí k textu. Že je to Lisseut ? Martině Pilcerové se podařilo vystihnout atmosféru, takže už na první pohled obrázek dýchá písní.

Jen ta cena, ta kdyby byla menší. Dvě stě padesát korun je opravdu dost peněz.