Karanténa – Egan Greg

Australský spisovatel Greg Egan je známý hlavně svými povídkami, které patří k tomu nejlepšímu, co se v sci-fi objevilo. Jeho doménou je ‚tvrdá‘ science fiction a on patří mezi nekorunované krále tohoto subžánru. Když se proto objevil tento román, s radostí jsem po něm sáhl. Osoba, která mi jej nabízela, tvrdila, že jde o cyberpunk a s o to větší chutí jsem začal číst.

Opravdu to chvíli vypadalo, že se nemýlila. Kniha obsahuje některé typické rekvizity tohoto druhu literatury. Hlavním hrdinou je soukromý detektiv, sympatický chlapík, jenž se opravdu umí ohánět v přetechnizovaném světě blízké budoucnosti. Život v roce 2054 není o nic jednodušší než dnes a lidé se musí vypořádat s mnoha hrozbami. Rozvoj nanotechnologie způsobil částečné vymizení počítačů v podobě, jak je známe dnes. Jednodušší je přece používat hardware, který nám obstarala matka příroda-naše mozky. Programy nyní mohou fungovat přímo v naší hlavě a to bez nutnosti implantovat kila křemíku. Biotechnologie to vyřeší jednodušeji a elegantněji. Tím se pochopitelně otevírají obrovské možnosti, ale i nová rizika. Přesto se svět budoucnosti nijak zvlášť neliší od toho našeho, ovšem s jednou výjimkou. Nešťastní obyvatelé Země se již dlouhých 33 let nemohou za noci pokochat pohledem na hvězdy. Kdosi neznámý, ale očividně velmi mocný, obklopil sluneční soustavu koulí – nikdo jí neřekne jinak než Bublina – z neprůhledného materiálu. Důvod ani původce nejsou známi a důsledky jsou strašlivé. Přesto se lidé s Bublinou naučili žít. Konečně, prostor nám vyhrazený je velký dost a můžeme v něm žít ještě miliony let.

Ale vraťme se k našemu hrdinovi, čipernému chlapíkovi, jenž dostal za úkol najít pohřešovanou osobu. Úkol se to nezdá být těžký, svět je sice velký, jenže ztratit se v něm není jednoduché. Potřebné informace jsou jistě někde uloženy a jde jen o to najít je. S trochou úsilí se to daří a zdá se, že vše je na cestě k zdárnému konci. Stačí však malá chyba a výsledkem je jeden soukromý detektiv s přemazanou pamětí, který se stává poslušným otrokem jisté firmy, zabývající se výzkumem. Tím končí první a – troufnu si říci nejčtivější – třetina knihy. Děj v ní postupuje rychle kupředu, autor překonává sám sebe v popisu budoucího světa a spokojený čtenář s napětím čeká, co bude dál.

Zbylá část knihy se však od první části dosti drasticky liší. Náš ubohý hrdina se v ní snaží zjistit, co se mu stalo a pro koho vlastně pracuje. Krůček po krůčku postupuje vpřed a poznává, do jak velkého průšvihu se to namočil. Organizace, jíž slouží, zkoumá praktické využití poznatků o fyzice. Experimenty zde prováděné mohu mít značný vliv i na samotné základy naší reality. Děj je ale jen pomalu sunut kupředu dialogy nebo dokonce pouze vnitřními monology hlavního hrdiny. Jejich tématem je kvantová fyzika. A to je kámen úrazu. Pravda, s teorií fyziky jsem zhruba obeznámen, ovšem důsledně sledovat autorovy myšlenkové konstrukce nejsem schopen. Rád bych znal názor povolaných a školených. Už jsem četl populárně naučné knihy, které byly zábavnější než některé části tohoto románu, který patří k údajně oddechovému literárnímu žánru. Ne že by snad šlo o nezajímavou knihu, ale podle mého názoru autor celou nesmírně složitou problematiku jen tak povrchově škrábl. Vybral a použil, co se mu zdálo zajímavé a zbytek zahodil. Osobně mi též trochu vadil Eganův styl psaní, suchý a bez náznaku smyslu pro humor. Důsledkem všech výše popsaných skutečností se stalo, že jsem nebyl schopen knihu zvládnout na jeden zátah a před každým ponořením do jejich stránek jsem se musel pořádně nadechnout. Nebudu chodit kolem horké kaše – místy jsem se nudil. Přesto musím výsledek hodnotit pozitivně. Spisovatel se opravdu snaží domyslet, k čemu by mohlo vést praktické využití vědy. Zdálo se mi však, že není ochoten jít v určitých věcech až do logických důsledků, zvlášť pokud by mu měly komplikovat práci. Určitým vodítkem pro Vaše rozhodování, zda knihu koupit či ne, by mohly být autorovy povídky. Pokud se Vám líbily ty, jenž kdysi vyšly ve sbírce Axiomat, můžete klidně sáhnout i po Karanténě.