Jméno větru – Rothfuss Patrick

Ale existují lidé, kteří vědí, proč tomu tak je a proč při zmínkách o jeho podobnosti s rudovlasým mágem Kote neklidně sklápí oči a nervózně si tře ruce. Jedním takovým je i Kronikář, který přichází narušit klidný život hostince, aby zaznamenal příběh Kvotheho tak, jak se odehrál. A proto Kote začíná vzpomínat… na dětství, strávené s kočovnou společností rodičů a svým prvním učitelem Abenthym, na tři roky největší chudoby a bídy ve špinavém a nebezpečném Tarbeanu, na svůj vstup na Univerzitu magických umění a první neklidné měsíce studia. Jsou to vzpomínky předčasně vyspělého, výjimečně chytrého chlapce, který tvrdý boj s bídou a samotou vyhrával také díky své drzé a výřečné povaze. Je to příběh plný dramatických okamžiků a neuvěřitelných zážitků, nad nímž Kvotheho posluchači (jeho učedník Bast, Kronikář a čtenář) nejednou překvapeně pozvednou obočí, zalapají po dechu či se usmějí. A často jsou také dojati k slzám.

Může za to především mistrovský vypravěčský um autora Patricka Rothfusse. Jméno větru je prvním dílem trilogie Kronika Královraha, takže by mělo trpět všemi nešvary úvodních částí vícesvazkových sérií – naťuknutými, ale nedořešenými otázkami, problémovými pasážemi, kdy je třeba čtenáře seznámit se světem a hrdiny, či jen zvolna se rozvíjející zápletkou. Měl by, ale netrpí. Rothfuss si totiž pro svůj debut, na kterém pracoval přes sedm let, zvolil nezvyklou metodu retrospektivního vyprávění. A kombinace Kvotheho životního příběhu, který se střídá s „mezihrami“ v hostinci U pocestného kamene, je velmi působivá a dodává (společně se střídající se er- a ich-formou) románu na originalitě. Děj totiž jinak příliš originální není. Jméno větru je především čistou epickou fantasy, ve které čtenář nenajde žádné experimenty a hříčky. Příběhů, napsaných v tomto duchu, se po knihkupeckých pultech povaluje bezpočet a často se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Důvodů, proč se právě z Rothfussovy knihy stal světový bestseller, je hned několik. Jak už bylo zmíněno v článku v prosincové Pevnosti, autor především šetří dalekosáhlými popisy fantastických smyšlených světů, jejich geografií, obyvatelstvem či náboženstvím, které jsou tak typické pro epickou fantasy. To však neznamená, že se jim vyhýbá. Jeho Čtyři kouty civilizace jsou promyšleným a realistickým krajem, Rothfuss v něm však pouze načrtne nejdůležitější fakta a zbytek nechává na čtenářově fantazii. Nezapomněl ovšem na mýty svého světa, které ale neslouží jen pro přiblížení prostředí, ale sehrají v této části (a zřejmě především v dalších) důležitou roli.
Spíš než popisy tu naleznete dialogy, ale i u těch autor věděl, co a kdy vložit do úst svých hrdinů, aby se z jejich rozhovorů nestalo zbytečné a příběhu nesloužící plácání. Těžko to vyjádřit lépe než Orson Scott Card, který o Rothfussovu románu řekl, že „ani jedno slovo této mnoha set stránkové knihy není zbytečné“.

Především však má Jméno větru fascinujícího hlavního hrdinu. Maedre, Stínovec, Dlouhoprsťák, Šestistrunka, Kvothe Tajemný, Kvothe Bezkrevný, Kvothe Královrah… těmi všemi (a ještě mnohými dalšími) jmény je nazýván muž s vlasy rudými jako oheň, který v knize jasně hraje první housle a další postavy pouze, i když zdatně, přizvukují. Jeho rodiče, učitelé, vzácní přátelé i mnohem četnější protivníci mají v románu jen epizodní role a v průběhu příběhu přicházejí a mizí, aniž by si toho čtenář příliš všímal. Jeho pozornost je totiž upoutána Kvothem, neskutečně charismatickým hrdinou. Je to vynikající hudebník, schopný mág a také šikovný zloděj; ne všechny jeho činy se řídí zákony Čtyř koutů civilizace, ne vždy hraje čistě, ale snad právě proto je čtenářům blízký a sympatický. Autor svého Kvotheho prokreslil velmi pečlivě a do hloubky a představuje ho zvolna a postupně, což kolem něj vytváří auru tajemna a udržuje čtenáře v napětí. A ač se na konci knihy může zdát, že už je to náš důvěrný přítel, s největší pravděpodobností nás v dalších dílech trilogie ještě mnohokrát překvapí.

Ke kouzlu Jména větru přispívá i jeho jazyk (a výborná práce překladatelky). Většina knihy je psaná „obyčejně“, ale v některých okamžicích, kdy se autor zasní a nechá vést prsty po klávesnici spíš intuitivně než rozumem, se před čtenářem otevírají lyrické pasáže, blížící se téměř k básni v próze. Takové části jsou pak tou pověstnou třešničkou na dortu…

Struny pod prsty mi připadaly cizí, jako znovu nalezení dávní přátelé, kteří už zapomněli, co všechno máme společného. Hrál jsem tiše a pomalu, posílal jsem noty jen tak daleko, kam sahal kruh světla ohně. Prsty a struny spolu opatrně hovořily, jako by jejich tanec přednášel verše milostného poblouznění. Pak se ve mně něco prolomilo a hudba ze mě začala proudit do ticha. Mé prsty tančily, spletitě a hbitě a do kruhu světla našeho ohně vetkávaly cosi jemného a rozechvělého jako babí léto. Hudba se pohybovala jako pavučina pod lehkým dechem, měnila se jako list, vlnící se při klesání k zemi, a byly v ní tři roky na Příbřeží v Tarbeanu, s prázdnotou uvnitř a rukama, které bolí z kruté zimy. (s. 216)

Slušelo by se také zmínit o vnější podobě románu. Nakladatelství knihy (první díl je pro svou rozsáhlost rozdělen do dvou svazků) opatřila krásnými obálkami několikanásobného vítěze Chesley Award Donata Giancoly a výbornou grafickou úpravou Lukáše Tumy, snad jen ilustrace na přebalu druhé části je příliš tmavá.

Jméno větru je obyčejná, a přitom výjimečná fantasy. Obyčejná svým námětem, který nepřináší nic originálního či nového, výjimečná čtivostí, jazykem a především postavou Kvotheho. Jistě, existují lepší knihy, ano, i tady jsou některé slabší pasáže (na které stačí prsty jedné ruky), ale celkově je Jméno větru velmi povedené dílo, krásná kniha, která si zaslouží čestné místo v knihovně každého fanouška žánru. A je to autorův debut, takže na to, na co se můžeme těšit v jeho dalších knihách, je potřeba větší fantazie, než má autorka této recenze.