Jiří Kulhánek – Vládci strachu

…Veděl jsem o jeho elegantních, vybroušených metaforách, popisujících mozky a vnitřnosti v různých stádiích rozletu, o jeho brilantních popisech akčních situací, u kterých se vám tají dech. Vládci strachu byli první. A předem podotýkám, že nejlepší.

Voda je důležitou složkou každé polívky a děj je důležitou složkou každého románu. O čem pojednává děj Vládcůů strachu? O upírech. Ne však o těch hypnotíckých, snových aristokratech z Bakerova Drákuly, ani o těch děsivých monstrech z béčkových filmů a románů, dokonce ani o psychopatech od Lumleye, ale o stylových upírech, kteří mají regeneraci, vidí ve tmě, když chtějí tak umí lítat a nějaké té mrtvoly se nezaleknou. A samozřejmě jim nevadí pohled na krev :).

Hlavním hrdinou je tedy upír. Velice sympatický upír Richard Adolf Ericsson. Jakýsi šlechtic ze šestnáctého století, který dostal od své milenky příjemný dárek – nesmrtelnost. Nutno poznamenat, že v Kulhánkově podání má vampyrismus samé kladné stránky (a odborník potvrdí, že to tak snadné ve skutečnosti není), i když teorie o zmutované krvi vpravené do oběhu adepta na nesmrtelnost pomocí přeslavných upířích zubů je zajímavá. Příběh je celkem prostý – výše zmíněný noční lovec se stane kořistí, stane se lovenou zvěří. Se svými lovci se již setkal – jsou to alchymisté páně Azzoparda, vrahové jeho „matky“, kterým jde o jediné – provést ritujál sedmého zubu, známý též z Divokých a zlých. Lovci se od posledního Lovu notně změnili – jsou odolnější, silnější a nějaká ta kulka je nezastaví. Ale to ani našeho hrdinu.

Jak už je u Kulhánkových románu zvykem, střídejí se pasáže „zbrojení“, „velkého boje“ a „regenerace“ Zde naštestí nenajdeme schématičnost a ani náhodou nudu ze stále stejné, předvídatelné dějové křivky. Ve Vládcích strachu totiž najdeme i pasáže jiné, pro Kulhánka naprosto nezvyklé – hrdina se zamiluje, vyměkne (pak sice dostane do huby, ale tohle by se Patejlovi nestalo) dokonce učí ženskou (upírku) řídit auto! Potkáme zde Krysu Rollse, prapradědečka saladinu – upravenou Tatrovku (dokonce nechybí ani legendární „útok na nepřítelovu pevnost“) Musím potvrdit, že žádný načrtnutý nápad není promarněn, všechny jsou originální a vtipné. Například setkání s dívkou nakaženou HIV, final ficht v pevnosti alchymistů (která je v Rusku), krátké a krvavě ukončené (většinou Adolfem) profily jednotlivých Lovců a samozřejmě akce. Akce jsou silnou stránkou každé Kulhánkovy knihy a tato není vyjímkou. Od úvodního souboje v lese (kde to nejvíc odnese nebohý JuDR Papoušek :)) přes jednotlivá „setkání „ s Lovci, souboj s úžasnými válečnými psy až po děsivou závěrečnou bitvu s výsledkem ne zcela podařeného obřadu jsou všechny akce až neuvěřitelně čtivé, vtáhnou vás a vyplivnou na konci jako to umí jenom Kulhánek.

Závěrem mohu říct asi toto: „Knížka se mi velmi líbila.“ Tolik citát z mého čtenářského deníku. A ve skutečnosti? Položím-li na jednu misku vah skvělou akci, vtip, barvité popisy, originální nápady a kultovost tohoto románu, skvělé dialogy a zajímavé „hrdiny“ a na druhou stranu místy schématičnost, trochu jednoduchost v ději a opakování stejných prostředků, jaké známe z ostatních Kulhánkových knih, klady převáží zápory a slepá Spravedlnost opět jednou zvítězí.

To je pro dnešek vše. Děkuji vám, pane profesore, pane doktore, pane starosto, setkáme se v pekle.