Jediná volba aneb k jakým koncům mohou vést dobré úmysly?

Představte si naši budoucnost jako převlečený, jen mírně sofistikovanější socialismus. Zůstanou mobily a počítače a vrátí se zlatý čas závodních jídelen, sympatických vrátných a plné zaměstnanosti. Nad vším bdí vševidoucí instituce Hipo, která se stará o zdraví a fyzickou kondici všech obyvatel a nařizuje vhodné příděly potravin a cvičení. O moc usiluje také pseudonáboženská organizace Spása a svým chováním připomíná neblaze známou StB.

Tak v takové diktatuře žije hlavní hrdina Jindřich, který miluje hlavně dny volna, kdy se může procházet jen v tričku, trenýrkách a sandálech. Má dvě zaměstnání, ale zvládá obě bravurně. Ráno po příchodu do práce si dá nejdříve kafíčko, pak pokecá s kolegy, chvilku předstírá nějakou činnost, a pak rychle šup na oběd a už je tu volno, čas na zábavu, pohoda a tabáček.

Jindřich je totiž taková prostá duše, rád se nacpe jitrnicí s pomerančem, rozvalí na gauči a sleduje zprávy v televizi, kterým bezmezně věří. Naprosto důvěřuje i své nové dívce Lídě a nechá se dokonce zatáhnout do záškodnických operací tajné organizace Podzemí. Musí kvůli tomu opustit pohodlí svého bytečku a nějaký čas pobývat s odpůrci režimu ve volné přírodě. S ničím však nemá problém, hlavně když teřich je spokojený a Lída dost povolná…

Abych byla upřímná, opravdu nevím, o co podzemnímu odboji jde a čeho chce docílit. Totalitní režim nepůsobí nijak nebezpečně a represe, kterých se má údajně dopouštět, vypadají dost nevěrohodně. Ostatně jako celý společenský systém a nakonec i vlastní zápletka. Příběh má být varováním před důsledky idealismu, ale paradoxně se stává jeho nezamýšlenou adorací. Tak trochu to totiž vypadá, že jeho tvůrce poněkud zamrzl v čase.

Jediná volba představuje naivní dílko bez kapky sociologického a ekonomického uvažování. Autor knížky, Jindřich Kubánek, nechtěl psát sci-fi a taky ji vlastně ani nenapsal, i přes ten matoucí název. Byť se snaží nově zkonstruovaný svět odidealizovat zdánlivým opresivním ageismem, vedoucím až k asistovaným eutanáziím seniorů, jeho hrdina se víc utápí v nepokrytém obdivu k věcem minulým a odkazuje na reálie, u nichž je však nepravděpodobné, že by přežily do 22. století.

Nakonec i postava Jindřicha působí dost nevěrohodně. Pokud se zmiňuje o své práci ve skladišti, dá se to ještě akceptovat, ale jakmile se má proměnit v badatele v Ústavu moderních dějin, je to spíš k smíchu. Jeho myšlení nevykazuje ani špetku vědeckého zapálení a v historii se vyzná tak akorát u otázek prohibice. Leda by český národ v roce 2165 natolik zhloupnul, že by i týpek jako Jindřich patřil ke špičce inteligence!

Jindřicha Kubánka zatím jako autora neznáme. Tento rodák z Mostu vydal knihu poprvé, dosud spíš příležitostně veršoval, učil se esperanto, hrál na kytaru a foukací harmoniku, četl si o psychologii a budhismu. Jedinou volbu znehodnocují bohužel i četné redakční nedostatky. Pokud si tedy něčeho na knize cením, jsou to doprovodné ilustrace z pera Zuzany Kubánkové (shoda příjmení jistě nebude náhodná), byť ne vždy sedí úplně k textu, ale i tak mu dodávají novou kvalitu.

Závěrem přiznávám, že příběh, ani jeho hrdina mi moc nesedly. Po úvodu, který mě celkem naladil, následuje vyprávění v ich-formě, jehož prostřednictvím se dá obdivovat, jak autor vystihl mentalitu prostoduché a poživačné osoby a její schopnost přežívat v každém režimu. Milovníkům sci-fi toho však nabízí hodně málo.