Jasný osten, Žal a Trn 01 – Trůn z dračích kostí – Williams Tad

Na úvod mi dovolte se trochu zasnít a vrátit do minulosti. Když jsem byl ještě docela malý, něco kolem dvanácti, třinácti, tak jsem se v naší knihovně poprvé osmělil, vzal do ruky paperback, na kterém byl drak, nějaký chlápek v klobouku a malý kluk. Byl to Pěšec proroctví a já se při jeho otevření poprvé dostal daleko pryč od soudobé reality, abych procestoval celý Eddingsův svět tam a zpátky, prožíval bitvy a napětí. Celou Belgariádu i Malloreon jsem přečetl aspoň desetkrát a provždy to bude pro mě ten nejsladší úvod do hájemství fantasy. Nyní jsem o trochu (hodně) starší a můj názor se trošičku změnil. Už vím, že fantasy nejsou jenom rytíři, draci, koně a další jízdní prostředky, Tolkien atd., ale existuje mnoho cest a směrů, kterými se ubírá a které jsou vždy o trochu jiné a přesto svým způsobem stejné. Už vím, že existuje pojem jako klasická fantasy a co obsahuje a už vím, že Eddings není jenom tím literárním bohem, který napsal ságu dominující mým čtenářským začátkům, ale že existuje celá tlupa dalších autorů, kteří nejenom píší podobně, ale jejich světy, konstrukce příběhů a jejich řešení jsou trochu podobné.

Může za to Tolkien, říkají mnozí a ukazují na tohoto milovníka filologie obviňujícím prstem. Říkají, že stvořil sice po formální stránce dokonalé dílo, ale obsahově lehce plytké a nikterak originální. Ať tak či onak, vznikl jakýsi mustr, který posloužil jako základ pro žánr klasické fantasy. Vezměme mladého, nic nevědoucího (a mladého) hrdinu a posaďte ho do prostředí, kde se zpočátku nic neděje. Přidejte k němu mentora, který jej bude učit a vychovávat už v době klidu, dokud jim někdo nevypálí střechu nad hlavou. Pak něco málo vysvětlete mladému telátku, proč musí odejít a vytvořit skupinku různých úzce charakterově vyprofilovaných individuí, a s nimi obejděte svět. Na závěr to okořeňte pořádnou bitvou, kdy mladík pochopí zbytek, a servírujte nejlépe ve třech pětisetstránkových knihách.

Tyto tendence najdeme prakticky u všech autorů tohoto žánrů – Tolkienem počínaje, přes již zmiňovaného Eddingse až po Tada Williamse. Zpočátku jsem chtěl Trůn z dračích kostí hodnotit jako obyčejnou fantasy ságu, která se drží klasických klišé motivů a jede podle zavedeného, omletého scénáře. Ten je sice fajn, ale po sedmé repríze vždy pod jiným autorem omrzí. Podobným pohledem nahlížejí mnozí i na celý subžánr klasické fantasy.
Mimochodem, já k nim tak trochu patřil, dokud jsem malinko nepozměni úhel pohledu. Když jsem Trůn z dračích kostí viděl poprvé, úctyhodně jsem držel v rukou masitý svazek a říkal si, co všechno může obsahovat. Docela jsem se těšil a zde je výsledek. To, co jsem napsal v úvodu, se dá do poslední věty vztáhnout i na Trůn z dračích kostí. Pro obyčejného čtenáře to je jedna z nejklasičtějších klasických fantasy, která se dá na trhu pořídit. Tolkien z knihy čpí vlastním nezaměnitelným odérem, kterého se kniha prostě nezbaví a autor se ho vlastně ani zbavit nechce. Tu ingredienci bere jako nutnou součást a do hrnce s vroucí základní substancí sype jednu vlastní přísadu za druhou a plní kotel až k jeho okraji.

Pokud pomineme klasickou kostru příběhu, zjistíme, že kniha není tak úplně klasická a zkopírovaná. Pod slupkou jednoduchého klišé se nachází propracovaný, ale pozor, vlastní svět, který je nejenom zajímavý, ale také chladně vzrušující. Představuje zemi, kterou postupně osidluje rasa Sithů a následně lidí. Pomineme-li, že Sithové jsou elfové s novým jménem, přesto spíše než Tolkienovi migrující špičatá ucha připomínají severoamerické indiány s podobnými genocidními osudy. Sithové nejsou kamarádi, natož dlouhodobí ochránci dobra, naopak zcela nezávislou rasou, sice už na ústupu, přesto stále silnou a nebezpečnou. V trollech se dají jednoznačně najít trpaslíci, ovšem mně spíš připadají jako miniaturní Inuitové a jenom ti tuleni jim tam chybí.

Autor stvořil svět, který není jen obšlehnutý a na oko zamaskovaný. Každý čtenář si z pouhých střípků zmínek o historii dokáže sestavit celý průběh času, který je propracovaný a velice zajímavý. Najednou pochopíte, že přes svoji počáteční jednoduchost je svět rozdělený na dvě části, na část mladou, lidskou a na tu starou, sikhskou, žijící v rozbořené minulosti s hradem Hayholtem coby jediným spojovníkem mezi minulostí a budoucností, mezi oběma nesmiřitelnými rasami.
Říši lidí naopak obklopuje a zcela jí proniká neochvějná víra v jediného boha Usirea. Nepřipomíná vám to po záměně jmen něco a někoho? Víra je zde natolik silná a provází své hrdiny na každém kroku, což v jiných klasicko fantastických dílech naleznete jen občas a ve vlastní svébytné podobě.

Název této knihy vypovídá mnohé o jejím obsahu. Jako základ textu posloužily dračí kosti klasického příběhu o boji dobra a zla, kde figuruje mladý, malý trouba, ze kterého se stane nová verze spasitele v zářivé zbroji s mečem v ruce. Tyto fundamenty jsou hustě obaleny vrstvou vlastní, příjemně čtivé invence, že i když si čtenář posteskne nad známým dějem bez nějakého většího dramatického zvratu, přesto bude uchvácen hloubkou a šířkou Williamsova světa, do kterého se opět rád propadne a zůstane v něm, dokud mu to stránky dovolí. Bude opět s láskou a odhodláním putovat neznámým světem a spolu s hlavním hrdinou ho bude objevovat. Proč? Protože ač se to nezdá, je to svět nový, divoký a tajemný, který skrývá tajemství, které odhalí jen čtenář a bude si je vychutnávat.
Putování družinky se táhne napříč zemí, kterou mladý Simon objevuje jako něco nového. Zpočátku si užijí ti, kteří milují hrady a hradní architekturu, a to dosyta, protože se v závěru knihy zase k hradům jako takovým autor vrátí. Nechybí hluboké lesy a luxusní, totálně zmrzlý sever, kudy skupinky putuje velice dlouho. Dojde i na horolezeckou výpravu, kterou považuji za tu úplně nejlepší část celého vyprávění.

Jak by se tedy měla posuzovat klasická fantasy? Nikoliv podle přehnaně originálního děje, ale podle kvality světa, který čtenáři předkládá. Ten má být nový, neotřelý a pro čtenáře komfortní. Čím kvalitněji kniha svého čtenáře uvězní ve svých stránkách, tím by měla být kvalitnější. O to v tomto žánru jde, o přenos z reálného světa nějak jinam, kde člověk může vychutnávat nové vůně neznámého světa a přesto mít jistotu důvěrně známého příběhu, aby nebyl v objevování světa nikým a ničím rušen. (Tedy za předpokladu, že se někde zamknete.)

Williamsův jazyk vyprávění je na velice dobré úrovni, bez nějakých kiksů či mlácení slámy, ovšem přesto mu nemohu nevytknout jeho občasné natahování děje nadbytečnými popisy. Ano, hrad Hayholt je sice důležitý, ovšem přes dvě stě stránek vyčerpávajícího života v této kamenné citadele dokáže odradit nejednoho čtenáře. Nuda to sice není, ale je to únavné. Méně občas znamená více a právě onen sáhodlouhý úvod může být kamenem úrazu pro mnoho čtenářů. Rada pro ty, kteří ještě neotevřeli. Vytrvat! Jakmile se přehoupnete přes dvou stou stránku, už to jenom pofrčí. Nemohu zde nevzpomenout na scény, kdy mladý Simon prochází podzemí. Je to jedna z nejsilnějších scén celé knihy a zároveň start pro divoký sešup příběhu, takže potěší dvakrát.

Klasická fantasy je žánr, do kterého si každý rád kopne. Přesto se v ní nachází kvalitní čtivo a v případě Trůnu to platí zrovna tak. Je to výborné čtení pro ty, kteří prostě chtějí vypadnout, a text knihy jim to maximálně umožňuje. Ti, kteří se ztotožnili spíše s kritickým úvodem, asi budou prskat, když nyní napíšu, že Trůn z dračích kostí je královským trůnem v klasické fantasy.