Věnujete se myšlenkové činnosti aspoň hodinu denně? Ne? Pak se vaše duše rozplyne jako dým. Protože komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude a na onom světě si moc nepobude. V opačném případě vás čeká spoustu nových dobrodružství a můžete potkat třeba i Ježíše.
I tahle knížka začíná smrtí, nejde však o žádný krvavý mord zvrhlého sexuálního maniaka, ale o obyčejnou dopravní nehodu z nepozornosti. Na vině však není řidič, ale chodec, zakoukaný do pěkných lýtek neznámé kolemjdoucí. Náš hrdina, mladý novinář, si kráčí po hlavní třídě v Helsinkách, užívá si pěkného dne a očumuje ženy na ulici. Jedna se mu stane osudovou, její obličej si už živý prohlédnout nestihne. Místo toho se octne v úplně jiném světě, resp. na onom světě.
Jako duchovi se mu vede o dost lépe, než za života. Sice nejprve netuší, která bije, ale postupně potkává zkušenější kolegy a začíná se orientovat. Spřátelí se s jedním z papežů, se kterým vykecává na střeše domu, zatímco dole klokotá marné snažení živých. Jestlipak si také najde svou pravou lásku? S manželkou mu to totiž nevyšlo, sotva mu vypravila levný pohřeb, našla si nového šamstra…
Abych řekla pravdu, žádný intelektuální humor ze stránek nejiskří. Tu a tam se objeví trefná poznámka – třeba na adresu kněží, kteří se musí vyrovnat s tím, že se nedostali do žádného nebe a ještě to musí vysvětlit svým stejně zklamaným farníkům. A když touží potkat Ježíše, musí si počkat, až k nim sestoupí odněkud z oblasti u Jupitera, kde dlí v soukromí, inu, celebrita… Ale jinak je ten „onen“ svět spíš děsivý, plný duchů, kteří tam běhají v tom, co měli zrovna v okamžiku smrti na sobě, v nemocničních pyžamech, nazí, v zakrvácených hadrech, kolem duše mrtvých zvířat…
Groteskní reflexe vlastní smrti patří asi k tomu nejlepšímu, co se dá v knížce najít. Veselý tón vyprávění v ich-formě se opírá hlavně o hrdinův charakter. Je to takový prosťáček, skoro bych řekla trouba, všemu se diví, dojatě si prohlíží svůj hrob a čeká, jak vdova bude plakat. Hledá v novinách svůj nekrolog a strašně mu záleží na tom, aby byl důstojně pohřben (což je ostatně i leitmotivem jiné Paasilinnovy knížky).
Inu, kdybychom měli na hrdinu aplikovat pravidlo o trvanlivosti duší na „našem“ onom světě, které v knize platí, musel by příběh skončit asi na str. 35. Mně osobně přišel hrdina jako typický reprezentant kategorie „dutohlavů“, kteří se za života mohli vykazovat jen dost mizivou mentální aktivitou, a tak se měla jeho duše rozplynout poměrně brzy po úmrtí. Kupodivu dostal náš hrdina asi výjimku, protože knížka má ještě o dalších 130 stran navíc.
Dost, aby jeden nešťastný duch trochu zmoudřel, naučil se lidem vstupovat do snů a užil si cestu vesmírem. Někomu možná přijde legrační, jak čte myšlenky třeba finskému prezidentovi, který si během oficiální návštěvy kamerunského vyslance myslí o svém hostu své. Nebo ho pobaví prohlášení, že znalosti astronomie jsou pro duchy důležitější než náboženství, jinak se můžou snadno při svých výletech ztratit a netrefit zpátky na Zemi.
Co se týká křesťanství, je autorova orientace zřejmá. Než poctivý věřící je spíš velký vlastenec. Občas si totiž vypravěčsky odskočí a sklouzává k docela nudnému moralizování a obhajování národní (čti: finské) kultury. Náš duch potká celou řadu významných spisovatelů a politiků, kteří ze stránek dost dlouze a zapáleně promlouvají a varují čtenáře před cizími (globalizačními) vlivy. No, vlastně musím dát Artu Paasilinnovi trošku za pravdu, najít totiž ve Finsku restauraci s domácí kuchyní je docela kumšt, zato kebab a pizzu tu mají na každém rohu…
Možná to je k smíchu, možná ne. Knížka rozhodně nezatíží mozkovnu a může představovat dobré lehké čtení někam k vodě. Pokud vás ovšem nevyděsí představa, jak lze v hejnech ptáků nad hlavou jen těžko rozeznat živé od mrtvých. Ale jde to, stačí si všimnout, jak někdy jeden proletí naskrz druhým ptákem, teda, až budete taky duchem…
40% |
|